Rozhovor s Ondřejem Moravcem: Žena za volantem mi nevadí

Polapit třicetiletého úspěšného reprezentanta není snadná záležitost. Své o tom vědí jeho soupeři při závodech, když se mu často dívají na záda. Nám se podařilo využít chvíle v rámci jedné významné společenské akce.

Co mají společného biatlon s řízením auta?

Moc toho asi není. Jediné, co mě napadá, je rozvaha. Když při závodech na střelnici mířím na terč, musím tomu přizpůsobit dýchání a zůstat v klidu, jinak je všechno špatně. A za volantem se ukvapené jednání asi taky nevyplácí.

Takže jste kliďas také za volantem?

Převážně ano. Občas jsem na dlouhé cestě unavený a některý z řidičů mi udělá slušně řečeno nějakou neplechu, což mě vytočí. A možná i probere.

Jaký průměr mají terče, na které při biatlonových závodech míříte?

Střílíme na vzdálenost padesáti metrů. Při poloze vleže má terč průměr čtyři a půl centimetru, vstoje jedenáct a půl.

K vašemu sportu patří zbraně. Neměl jste vy nebo vaši kolegové někdy problémy s jejich převozem?

Zažil jsem dobu, kdy jsme při přejezdu na Slovensko a do Polska trávili dvě i tři hodiny. Celníci nám prohlíželi všechny možné doklady týkající se pušek, ale to už je naštěstí pryč. Dneska klasické hranice neexistují, a pokud by nás někdo náhodou na cestách po Evropě kontroloval, máme potřebné doklady.

A je to nutné? Vždyť je to vlastně sportovní nářadí.

Na jednu stranu ano, ale především si musíme uvědomit, že je to střelná zbraň se vším všudy. Musíme na ni tudíž mít zbrojní průkaz skupiny B, což znamená, že je určena pro sportovní účely. Áčko je například pro sběratele, céčko pro lov, déčko zase k výkonu povolání.

K jakému typu řidičů patříte?

Označil bych se za čistokrevného spotřebitele, kterému vůz slouží, aby se mohl dostat, kam potřebuje. Až do dvaadvaceti let jsem tvrdil, že auto nepotřebuju. Pak se ale objevily okolnosti, které mi změnily život natolik, že mi vůz začal spoustu věcí usnadňovat.

Kdy nastal zlom?

Po olympijských hrách ve Vancouveru v roce 2010. Začali jsme s reprezentačními kolegy více trénovat v Jablonci nad Nisou, kam musím z Letohradu

dojíždět. Navíc mám rodinu a ta má své potřeby. Měl jsem v té době řidičák čtvrtým rokem, ale díky okolnostem jsem musel začít opravdu hodně jezdit.

Zvládl jste řidičák bez problémů?

Nikdy jsem nepatřil ke klukům řídícím tajně, ještě než oficiálně mohli. Za volant jsem si sedl vedle instruktora v Letohradě až ve dvaadvaceti. Všechno mi padlo do ruky tak nějak samozřejmě.

Čím jezdíte aktuálně?

Sponzorem zapůjčeným BMW X5 a v rodině máme Volkswagen Passat Variant, který si nemůžu vynachválit. Vejde se do něj neskutečně moc věcí,

které převážím z domova v Letohradu na tréninky do Jablonce nad Nisou.

Co oceňujete na sponzorském voze?

Bavorák není podle mě tak skladný jako passat, na druhou stranu má množství technických vychytávek. Ať je to automatická převodovka nebo adaptivní tempomat, všechno člověku parádně zpříjemňuje jízdu. Na dálnici mi stačí k řízení ruce, nohy si odpočinou. Zpočátku mi to připadalo jako přehnaný komfort, ale už mnohokrát jsem při cestách po závodech uznal, že je to užitečné.

Pustíte za volant i někoho jiného?

Nepatřím mezi vášnivé šoféry. Naopak oceňuji, že moje žena nemá problém kdykoliv si sednout za volant. Je to skvělá řidička a klidně vedle ní

usnu. Naposledy, když jsme jeli ze Slovinska devět set kilometrů ze závodů před vyhlášením Sportovce roku. Veronika sama nacestuje tak dvacet tisíc ročně.

Kolik najezdíte vy sám?

Třicet tisíc. Mám to tak nějak rozdělené po deseti tisících s naším rodinným passatem, služebním bavorákem a s autem, kterým cestujeme s partou

na závody.

Jak se tam dopravujete?

Volkswagenem Transporter, kterým disponuje biatlonový svaz. Ten však řídí většinou profesionální šofér. Závodníci si alespoň po cestě odpočinou.

Nelákalo vás vyzkoušet si ho?

Rozhodně. To je po bavoráku a passatu další auto, které rád řídím. Do podzemní garáže bych si s ním netroufl, ale na silnici se mi řídí dobře. Člověk sedí výš než normálně a má dobrý přehled.

Z čeho máte za volantem obavy?

Právě z toho parkování v podzemní garáži, o kterém jsem mluvil. To je snad jediná věc, která mi dělá s bavorákem trochu problémy. Takové manévry s velkým autem mi připadají jako vysoká škola za volantem.

Kterými zeměmi cestujete na závody rád? Kde vám to naopak nevyhovuje?

Naprosto špičkové je to v Německu, kde existuje na dálnici dost jízdních pruhů a řidiči jsou v drtivé většině zvyklí jezdit tam, kde jim to přísluší. Pravým opakem je Rakousko, které mám zcestovalé stovkami cest křížem krážem. Všude jsou výrazně omezené rychlosti, řidiči na dálnicích jezdí jak strejdové v čepici na nedělní výlet.

Existuje něco, co byste si chtěl za volantem vyzkoušet?

Až bude jednou trochu více času, chtěl bych vzít manželku, sednout si do nějakého obytňáku a cestovat nějaký čas po Evropě. A neřešit, kdy a kam

musíme dojet.

Ondřej Moravec

• Narozen: 9. 6. 1984
• Stav: ženatý (manželka Veronika)
• Klub: SKP Jablonec nad Nisou
• Úspěchy: 2. na ZOH 2014 (stíhací závod), 2. na ZOH 2014 (smíšená štafeta), 3. na ZOH 2014 (hromadný start),3. v MS 2013 (smíšená štafeta), Světový pohár – dvě vítězství, 14x stupně vítězů

Foto: David Šprincl a Petr Slavík