Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

Tatra 607 (1950-1958): Věděli jste, že v Kopřivnici vznikl vůz F1?

Aleš Dragoun
Diskuze (20)
Tatra 607 byla úspěšným pokusem velké automobilky o závodní monopost. Vzhledem k tehdejší politické situaci ale nemohla startovat na západ od našich hranic...

O monopost formule 1 se pokusil už geniální konstruktér Július Kubinský, ale jeho Mono JK s kompresorem Roots přeplňovaným motorem 1,5 l z Lancie Aprilia naboural v tréninku na GP Československa 1949 jezdec Karel Vlašín, srazil se s náklaďákem. Později po opravě chladiče auto startovalo v závodech do vrchu a na domácích okruzích ve volné formuli. Nikam jinam nesmělo...

Podobný osud měla i konstrukce Julia Mackerleho v kopřivnické Tatře. Jednomístné Tatry 607 vznikly vlastně jako testovací laboratoře pro nové hliníkové motory OHV, které byly později určeny pro osobní reprezentační Tatru 603 a nákladní 805. Stavba účelových závodních vozů byla zahájena v dubnu 1950. Šestsetsedmička se představila poprvé na okruhu v Ostravě 17. září 1950. Bruno Sojka s jedním vozem objel dvě propagační kola. Ostrý start absolvoval o týden později na Velké ceně Československa, pro kterou už byly připraveny dva.

V8 za zády

Tatra 607 měla vzduchem chlazený vidlicový osmiválec s devadesátistupňovým úhlem rozevření umístěný před zadní nápravou. Automobil Bruna Sojky disponoval objemem 1987 cm3 (průměr 72 x 61 mm), zatímco stroj Jaroslava Pavelky většími 2345 cm3 (vrtání i zdvih 72 mm). Výkony při kompresi 6,5:1 však měly přibližně totožné, dnes nám přijde oněch 70 kW, tedy 95 koní vcelku úsměvných, přesto byla jejich maximem rychlost 190 km/h. K udržování optimální teploty motoru se používaly dva před ním umístěné axiální ventilátory poháněné klínovými řemeny od klikového hřídele. Ty nasávaly vzduch mezi válce. Používaly se dva dvojité spádové karburátory Solex 32 IFF a magnetoelektrické 12V zapalování Scintilla-Vertex.

Čtyřstupňová plně synchronizovaná manuální převodovka, která spolupracovala s jednokotoučovou suchou spojkou Mecano, pocházela z Tatraplanu a byla umístěna až za zadní poháněnou nápravou, nikoli před pohonnou jednotkou. Hliníková karoserie kryla jen 36 kg lehký prostorový ocelový trubkový rám. Vpředu se nacházela příčná dvojitá trojúhelníková ramena, vzadu typické tatrovácké na sobě nezávislé výkyvné polonápravy, odpružení zajišťovaly podélné zkrutné tyče a skloněné teleskopické tlumiče. Základ darovala opět Tatra 600.

Zmoklý debut

Dvouokruhové bubnové brzdy s průměrem 300 mm byly stejně jako spojka hydraulické, řízení hřebenové. 600 kg lehké (bez provozních kapalin a jezdců) monoposty používaly tehdy obvyklá patnáctipalcová drátová kola s centrálními maticemi, která od sebe dělilo 1300 mm. Pneumatiky byly široké 140/165 mm. Monoposty vynikaly kompaktní stavbou: měřily na délku jen 3460 mm, na šířku 1475 mm a byly pouhých 980 mm nízké.

Úspěšnějším závodníkem v pořádně zmoklé VC ČSR se nakonec stal Bruno Sojka, který podlehl jen Václavu Hovorkovi se soukromým a poněkud obstarožním předválečným vozem Maserati 6CM. Klání už se na rozdíl od toho slavného rok předtím odehrálo bez zahraniční účasti. O rok později se místo něj konal Závod družby národů, Jaroslav Pavelka pobil výborného Němce Edgara Bartha, který později emigroval do západní části své rozdělené země, jezdil příležitostně F1 a F2, ale hlavně vytrvalostní podniky a vrchy na Porsche.

Sojkova smrt

Tatra však přišla o Bruna Sojku, který v sobotu odpoledne 30. června 1951 smrtelně havaroval v tréninku na Ecce Homo ve Šternberku, řídil Tatraplan Sport (T602). Ecce Homo byl tehdy okruhovým závodem, stejně jako rok předtím, kdy ho stejný pilot s T607 vyhrál. Sojka levotočivou zatáčkou projel takřka příkopem, zavadil o nerovnost a narazil na patník, ten sportovní tatru převrátil a ta následně pohřbila pilota pod sebou. Zůstala však prakticky nepoškozena.

Tragédii se nepodařilo nikdy zcela objasnit, spekulace hovořily o srážce s ptákem (jeho mrtvola byla skutečně nalezena), nevolnosti, nebo křečích v nohou. Závodník Jaroslav Vlček, který byl na místě tragédie jako první, později vyprávěl, že taková jezdecká chyba byla u Sojky nepravděpodobná a po použití brzd nezůstaly žádné stopy. Navíc byl statkářem a veřejně známou osobností, kterou režim nemohl jen tak někam „odklidit“. Je příliš divoké hovořit o tom, že mu brzdy před tréninkem někdo „načal“?

Dvojka

Závod družby národů stejně jako Ecce Homo vyhrál Pavelka s T607 i v sezóně 1952, 8 kol o celkové délce 142,4 km ujel průměrnou rychlostí 123 km/h. V roce 1953 byl prodloužen rozvor 607 z původních 2250 na 2350 mm, zlepšila se směrová stabilita a také rozložení hmotnosti. Modernizace dostala název T-2607, ztratila rovněž svisle žebrovanou chromovanou mřížku ve prospěch násavného hrdla, za nimi se vždy nacházel olejový chladič a palivová nádrž zvětšená z 95 na 105 l. To už měly formule motor T603 s objemem 2545 cm3 (průměr 75 x 72 mm) a výkonem 110 kW (150 k). Coby stavební materiál na karoserii dvou nových vozů posloužil laminát, svařená trubková ramena nahradila dokonalejší kovaná a vylepšily se i brzdy, hliníkové bubny dostaly mohutné žebrování.

Liberecký okruh 1953 ovládl Adolf Veřmiřovský na starší 607 před Pavelkou s novější „dvojkou“.. Ecce Homo patřil opět Pavelkovi. Na Sachsenringrennen 6. září pak druhý jmenovaný obsadil čtvrté místo za Barthem (EMW), Rudolfem Krausem (BMW-Greifzu) a legendárním Hansem Stuckem (AFM 4 s vidlicovým osmiválcem Küchen). Sportovní EMW se stavěly ve znárodněné továrně BMW v Eisenachu, kde krátce nato vznikaly dvoudobé wartburgy .

Rekord

Při „Dni rekordů na letmém kilometru“ pod Barrandovskou skálou 4. října 1953 dosáhl tovární pilot Adolf Veřmiřovský rychlosti 197,7 km/h, jeho vůz tehdy disponoval motorem o výkonu 114 kW (155 k). 607 ale mohly mít i aerodynamický kryt kokpitu, se kterým se při jízdách na silnici z Valašského Meziříčí do Hranic na Moravě vyšplhala k hranici 206 km/h. Už bez „deklu“ Veřmiřovský 16. října 1953 dosáhl na 207,972 km/h, což byl dlouhá léta platný národní rychlostní rekord. Přitom šlo o starší provedení s původní přídí. Kryt doutníkové karoserie se používal pro snížení odporu vzduchu, součinitel totiž kvůli volným kolům nebyl nijak příznivý: 0,7.

Dalším vývojem se dostal motor až ke 121 kW (165 k). Tatra tenkrát experimentovala s unikátním ejektorovým chlazením, které využívalo kinetické energie výfukových plynů k podpoře ventilátorů. Motory pracovaly vždy při vysokém zatížení a toto řešení chlazení zlepšovalo. Ejektory s typickou dvojicí obřích koncovek na zádi přiváděly výfukové plyny zpět k válcům, výfukové potrubí ústilo do chladicích kanálů, jimiž proudil motorem ohřátý vzduch a vytvořený podtlak zároveň podporoval nasávání čerstvého vzduchu z blízkého okolí.

Dvě stovky koní

V roce 1954 Pavelka opět triumfoval v Brně po bitvě s Arthurem Rosenhammerem a Barthem (oba EMW). Od poloviny 50. let původní ventilátory ejektory zcela nahradily, podařilo se je dokonale odladit. Výkon se tak zvýšil až na 135 kW (184 k), tedy takřka dvojnásobek hodnoty původních jednotek. Motor s objemem 2472 cm3 (vrtání 75 mm, zdvih snížen na 70 mm) a většími sacími ventily měl ještě více, 147 kW, tedy 200 koní v až 8 tisících otáčkách, pracoval při kompresi 12,8:1 a ethanolové palivo dodávala čtveřice dvojitých karburátorů Weber. Udávaná maximální rychlost 245 km/h ale představovala jen teorii na základě výpočtů, nebylo kde ji zkusit... Při neoficiálním měření 31. července 1955 v Ostravě každopádně dosáhl jeden z vozů 215 km/h coby průměru ze dvou jízd.

Tatry 607 dosáhly mnoha vítězství na domácích závodech, jen v období 1950-1954 vyhrály 30 z 35, kterých se zúčastnily. K tomu přibylo 21 druhých, 5 třetích, 3 čtvrtá a jedno páté místo. Veřmiřovský mimochodem opanoval Ecce Homo 1957 a 1958. Prakticky postrádaly konkurenci a všude, kde startovaly, neměli většinou soupeři na triumf nárok. Drtivá převaha pochopitelně zaváněla nudou a pořadatelé také vypisovali méně podniků, protože jinak pro diváky ztrácely přitažlivost. Tatra tedy postupně program tlumila, svými vynikajícími vlastnostmi se monoposty vlastně samy odsoudily k záhubě. Kromě zmíněných pilotů je vodili i Zdeněk Treybal, Josef Chovanec, Alois Mark, v závěru jejich kariéry pak navíc Metoděj Přikryl, Jiří Valchař a Miroslav Berkman.

Jezdí pořád

V továrním týmu skončily po sezóně 1958. Dochovaly se tři originály. Nejoptimističtější prameny uvádějí sedmičku postavených vozů, ale i zde panují dost velké nejasnosti. Jistotou jsou dvě 607-1 a dvě 607-2. Je známo, že minimálně další vznikl z dílů. Jeden z továrních stojí v muzeu Tatry v Kopřivnici a spolu s ním samostatné šasi, další jsou v rukách pánů Milana Zetka a Vladimíra Vávry.

Minimálně dva nebývají k vidění na jednom místě často. Stalo se tak na Tachlovickém trojúhelníku v září 2000 a poté až na letošním Brno Revivalu Mezi pavilony na brněnském výstavišti v polovině července, kde je oba výše vzpomínaní majitelé představili i v akci. Existuje rovněž další replika 607-1, kterou postavila Ecorra v Lubině pro nashvillské Lane Motor Museum.

Skutečná F1

Přijde vám titulek článku trochu nadnesený? Do roku 1951 formule 1 připouštěla přeplňované motory o objemu 1,5 l, atmosférické měly limit trojnásobný. Tam 607 pouhých dva a půl litru handicapovalo. Jenže po krátké epizodě s monoposty F2 se v letech 1954-1960 jezdilo právě s omezením na 2,5 l a proto se objem motorů mezinárodním předpisům FIA přizpůsobil. Doba však byla bohužel jiná a T607 se na start žádné mistrovské Grand Prix nepostavily a ani nemohly, zmíněný Sachsenringen 1953 se však objevuje ve statistikách mezi nemistrovskými podniky a šlo vlastně o jedinou příležitost, jak poměřit své síly na mezinárodní scéně.

Na stříbrné šípy od Mercedesu svou rychlostí nestačily, nicméně francouzským vozům Gordini mohly být vyrovnanou konkurencí – a ty se dokonce párkrát dostaly na body.... Jenže zůstalo pouze u spekulací, oficiálně automobilka nikdy nezamýšlela ve Velkých cenách startovat. Koncepce se vzduchem chlazeným osmiválcem přitom vynikala originalitou. Vždyť nejblíže jí byly jen britské konstrukce NB41 a 42 Billa Astona, jenže ty poháněl vzduchem chlazený plochý čtyřválec Archieho Butterwortha umístěný vpředu a šlo o formule 2.

Historie se neopakuje

Vzhledem k tomu, že Tatra osobní vozy již takřka dvě dekády nevyrábí, tato historie se sotvakdy bude opakovat. Posledním návratem měl být projekt československé formule 3000 s tatrováckými vzduchem chlazenými osmiválci, o kterém probleskovaly zprávy na přelomu 80. a 90. let. Nezapomínejme, že MTX tehdy ještě stavěl šasi pro monoposty. Zůstalo však jen u zbožného přání, dokonce i plánovaný brněnský závod této kategorie se z kalendáře ročníku 1991 tiše vytratil. Nebyly peníze...

Aleš Dragoun
Diskuze (20)
Avatar - praděda7
28. 12. 2017 13:19
Re: Zasraní komouští zločinci...
Jo kamaráde, to byla "povinná záchrana" na kterou na Ukrajině zemřelo hladem cca 2mil lidí. Stalin tímto zabil 2 mouchy jednou ranou. Potrestal Ukrajince za jejich chování za války a ano, zároveň si tím "vyjednal" odmítnutí Marshallova plánu.
Avatar - praděda7
28. 12. 2017 13:11
Re: Zasraní komouští zločinci...
Ano, na Slovensku se "překabátění vydařilo podstatně lépe". Jo, a také jim tam chybělo početné "tvrdé jádro".... ;-)
Avatar - wakantanka
27. 12. 2017 22:00
Re: Zasraní komouští zločinci...
A myslis ze stale silno pritomny Sovietski bratia by sa necinne pozerali? Nebud naivny.
Avatar - Hammunasakra
27. 12. 2017 19:41
Re: Zasraní komouští zločinci...
Velmi ale fakt velmi nevýhodná volba = přímo bilionově nevýhodná >:-[]
27. 12. 2017 17:31
Re: Zasraní komouští zločinci...
Pravda, ve ´47 bylo ono legendární sucho, kdy nás zachranil Sovětský svaz dodávkou 600 tisíc tun obilí. Na oplátku jsme ale museli odmítnout Marshallův plán a obejmout vděčností soudruha Stalina, na věčné časy.