Drahá auta, utajení a rychlost. Před 20 lety zanikl Mid Night Club, spolek závodníků-gentlemanů
Letos je to 20 let, co zanikl legendami opředený Mid Night Club - skupina japonských dobrodruhů a především mílovníků rychlých aut.
Ačkoliv se nepovažuji za znalce, je mi japonská automobilová scéna sympatická. A to nejen proto, že řada z mých oblíbených aut z té země pochází (například Honda NSX, Subaru Impreza WRX STI 22B, Mitsubishi Pajero Evolution nebo Suzuki Cappuccino).
Hodně se mi třeba i líbil přístup mladých Japonců, kteří v 90. letech auta brali jako vstupenku ke svobodě a dospělosti, jež jim umožňuje svobodněji trávit volný čas a současně se zabývat něčím smysluplným. Navíc mezi japonskými nadšenci panovala jistá soudržnost, rozhodně si to nepředstavujte jako válku konkurenčních týmů, jak to vykresluje třeba seriál Initial D nebo třetí díl série Rychle a zběsile. Ovšem i když zmíněná díla neodrážejí zcela přesně realitu, pro propagaci japonské scény udělaly hodně a přiměly k zájmu o ni i lidi, jako jsem já, kteří by jinak tenhle specifický svět asi nezajímal.
Klub gentlemanů
Pokud ale začnete zkoumat skutečný japonský automobilový svět, nemůžete minout Mid Night Club – dost možná nejznámější skupinu japonských petrolheadů. Nepředstavujte si ale partu puberťáků v Nissanech Silvia nebo Hondách Civic, tohle byli řidiči-gentlemani, kteří měli svou čest.
A také dost peněz na auta, pro která byla dohoda japonských automobilek o omezení výkonu a maximální rychlosti 180 km/h jen odrazovým můstkem k tomu, jak rychle mohou jet. A členové tohoto klubu se velmi rádi projížděli i rychlostí okolo 300 km/h.
Domácím prostředním prestižní skupiny byly okružní dálnice v okolí Tokia. Přezdívků té nejslavnější, vedoucí po pobřeží do Jokohamy, možná znáte i vy – jmenuje se Wangan-sen. Právě na ní byl v okolí průmyslové zóny rovný desetikilometrový úsek, kde se z aut dalo vymáčknout maximum. A právě tady dosahovali ti nejlepší bájné trojciferné rychlosti s trojkou na začátku.
Přísná pravidla pro přijetí
Klub vznikl už v roce 1982 (podle jiných zdrojů až v roce 1987), ale neměl zájem o každého nadšence do aut. Těch by se jistě ráda přidala řada, ale zakladatelům nešlo o kvantitu. Jízdy ve vysoké rychlosti byly riskantní, a tak byl výběr členů dost přísný.
Vše začalo už "kontrolou" auta, které muselo být schopné jet minimálně 250 km/h. Pokud zájemce prvním sítem prošel, čekal ho první rok v pozici "učně", jehož povinností bylo dorazit na každý sraz, který se pořádal.
Přísný výběr podle řidičských dovednosti a chování nakonec vyřadil devět z deseti zájemců. Ti kteří prošli, mohli dostat samolepku Mid Night Car Speciall nebo Mid Night Racing Team na své auto. Ovšem členství nebylo navždy, jakýkoliv prohřešek proti pravidlům klubu se trestal okamžitým vyloučením a hanbou. A už jsem vám říkal, jak si Japonci zakládají na cti.
Možná vás proto nepřekvapí, že občas někde objevila zdemolovaná auta nečlenů, na kterých se objevila falešná nálepka klubu.
Policisté na závodníky prostě neměli
Možná si říkáte, že chlapíci, kteří se proháněli po dálnici rychlostmi okolo 300 km/h, museli občas přilákat pozornost policie. Samozřejmě, že ano. Jenže v Japonsku té doby platilo nařízení o omezení maximální rychlosti na 180 km/h (velmi zastaralý zákon z roku 1977), které se vztahovalo i na policejní automobily. A i když existovaly výjimky, běžné černobílé sedany s majáky na členy Mid Night Clubu jednoduše nestačily.
Navíc organizace srazů podléhala utajení a svolával je jen lídr pomocí inzerátů v novinách, které byly po předchozí domluvě zformulovány tak, aby z nich nikdo nezasvěcený nepoznal pravou povahu akce. Když jste ale byli členy a v novinách vyšel inzerát na výprodej příručních tašek na parkovišti Daikoku mezi 11. hodinou večer a druhou ráno, tak jste věděli, že budete potřebovat plnou nádrž...
Členů klubu bylo nakonec kolem třiceti a opravdu nešlo o mladé kluky. Spíš bych pro ně použil označení smetánka, protože opravdu rychlá auta nejsou právě levná záležitost. Nešlo ale o pozéry, kteří mají tato auta jen jako odznak, ale o skutečné řidiče. Jejich auta je zajímala víc než večírky pro jiné bohaté a vlivné lidi.
A že šlo o pořádná auta: z domácí produkce Nissan Skyline GT-R, 300ZX, Mazda RX-7 nebo Toyota Supra, ze zahraničí prestižní Ferrari F355 a Porsche 911. Výkon 400 koní se považoval za slušný standard. Členy zajímala jen maximální rychlost, jiné disciplíny jako rally nebo driftování byly prý pro děti.
Proč klub skončil?
I přes mohutné utajení popularita klubu rostla, a tak se někteří měli potřebu vůči němu vymezovat. Na "závodníky" často na dálnici čekali členové motorkářského "gangu" Bōsōzoku a snažili se na silných motorkách porážet rychlá auta. Právě rivalita s příznivci jedné stopy nakonec vedla ke konci Mid Night Clubu. V roce 1999 se totiž jezdci obou uskupení vřítili náhle do úseku s hustším provozem a způsobili velkou nehodu. V té zemřeli dva motorkáři a osm řidičů utrpělo vážná zranění. Dva z šoférů byli členové Mid Night Clubu. A pravidla zněla jasně: jakmile dojde k ohrožení "civilistů", klub končí. Což se také stalo.
Kdokoliv se poté vydával za člena Mid Night Clubu, jen lhal. Navíc kroky jako zpřísnění předpisů a větší kontrola dálnic podobné ilegální závodění značně ztížily. Ale to neznamená, že Mid Night Club už je dnes jen zaprášené jméno. Pro spoustu lidí a závodníků je dodnes inspirací. A několik podobných uskupení se později dalo dohromady i v jiných částech světa, například ve Stockholmu nebo v Londýně. Tam členové dokonce preferovali závody v centru města místo dálnic.
To už se ale poněkud vzdaluje myšlence japonského týmu, protože ten nechtěl za žádnou cenu ohrozit chodce, a proto se záměrně obydleným částem vyhýbal. Nadšenci proto dodnes Mid Night Club označují za jeden z nejférovějších a nejrozumnějších klubů pouličních závodníků, jaký kdy vznikl. A to i přes fakt, že jeho členové jezdili podstatně rychleji než jiní ilegální jezdci. Ostatně fakt, že se tolik let dokázali vyhýbat nehodám a problémům, zaslouží uznání.
Do úprav šly miliony
Mid Night Club samozřejmě přilákal i zájem filmařů či spisovatelů. Možná znáte seriál Wangan Midnight, v němž na dálnici proti sobě závodí Datsun 240Z, takzvané Devil Z a černé Porsche 930 Turbo alias Blackbird. Nic takového se v reálu neodehrálo a žádná ďábelská 240Z, co se snaží zabít svého řidiče, neexistovala.
Ale existovalo Hosoki Z, což byl červený Datsun 280ZX s motorem L30ETT s mnoha úpravami a výkonem 680 koní, který jezdil opravdu rychle, až neuvěřitelných 350 km/h. A tempo se s ním snažil udržet skutečný Blackbird – Porsche Turbo Yoshida Specials 930 s převrtaným motorem o objemu 3,6 litru a výkonem 700 koní, do jehož úprav majitel nacpal asi 2 miliony dolarů (podle dnešního kurzu to dělá 45 milionů korun). Stejně jako v seriálu Wangan Midnight, i ve skutečnosti byl jeho řidičem doktor. Ovšem to je jen vzácný případ, kdy o členovi něco víme.
Ti se jinak ani mezi sebou neměli bavit o svém soukromí, aby se nikdo nedopátral pravé identity. Až v roce 1995 se magazín Max Power dozvěděl, že jednu Mazdu RX-7 FD3S řídil realitní makléř a jeden Skyline GT-R R32 zase prodejce aut. Když dělal časopis Car and Driver rozhovor s šéfem vývoje Skylinu GT-R R32, objevila se v něm fotka jeho vlastního Skylinu, který měl na nárazníku samolepku Mid Night, i když k členství se nikdy nepřiznal.
Mnozí členové byli údajně zakladatelé tuningových firem, ovšem jejich identita je dodnes zahalena tajemstvím. I to je vlastně důvodem, proč nás Mid Night Club dodnes tak moc fascinuje.
