Ferrari 250 GT 2+2 honilo zločince. Může jezdit se sirénami i dnes

Na počátku 60. let minulého věku už se Itálie probrala z poválečné bídy, ekonomicky nabírala na síle. Zločinci se ovšem nevzdávali. Aby unikli policii, používali většinou kradené sportovní vozy. Počty trestných činů obzvláště v metropoli rostly a honičky se staly naprosto běžnou záležitostí. Římská policie byla proti mužům jdoucím za hranice zákona se svými sedany Alfa Romeo 1900 a 2600 tak nějak bezbranná, i když k ní tenkrát putovala i nová a mrštná sportovní kupátka Giulia 1600. Vozům se přezdívalo „panteři“ podle černé barvy a řvoucích motorů, jen Giulie (také i coby hranaté sedany) byly většinou v khaki. Jednotka Squadra Mobile měla pověření stíhat mafii, šlo o specializovaný pronásledovací tým, patřičně proškolený a vycvičený. Šéf Vicari se zeptal svých podřízených, co by bylo ideálním autem k pronásledování zločinců.

Jeden z vyšších důstojníků Armandino Spatafora odpověděl: „Chtělo by to ferrari. Co by mohlo být lepší?“ Vicari odpověděl: „Budete ho mít!“ O tom, že policejní flotila přesně takové auto potřebuje dokázal přesvědčit samotného tehdejšího italského prezidenta Giovanniho Gronchiho. Spatafora byl vybrán spolu s třemi dalšími římskými policisty, aby se mohl zúčastnit specializovaného řidičského kurzu přímo v Maranellu. Řídit ferrari, to prostě není jen tak... První kupé 250 GT 2+2 bylo ale po několika týdnech zničeno při zkouškách, ještě předtím, než se vůbec objevilo ve službě. V roce 1963 tak přišla na řadu druhá „mafiánská stíhačka.“

Číslo 3999

Šlo o exemplář s číslem podvozku 3999 z druhé série modelu 250 GT 2+2, auto spatřilo světlo světa ještě ve dvaašedesátém, konkrétně v listopadu. Pininfarina jej okarosoval už na konci srpna, aby se pak vrátilo do mateřské továrny, kde dostalo černou barvu a žlutohnědou kůži do interiéru. Dokumentace jasně dokládá, že už od počátku šlo o policejní vůz.

Spatafora, který přesvědčil už za volantem při testech, kdy zajížděl vel,mi rychlá kola, si získal rychle status policejní celebrity, ba přímo legendy – a jeho auto také. Mezi kolegy v uniformách, veřejností, ale i zločinci. Neváhal pronásledovat prchající citroën po Španělských schodech před římským kostelem Trinità dei Monti na Piazza di Spagna. Spataforovy honičky posloužily jako inspirace k filmu „ Poliziotto Sprint“, který právě ukazoval jiné Ferrari 250 GT jedoucí po schodech. Ujet v noci Spataforovi a jeho 250 GT se v římském kriminálním podsvětí stalo otázkou hrdosti a prestiže. Kvílení pneumatik, střety nárazníků a ječící motory, to byl stálý obrázek v ulicích „věčného města“ během nočních hodin...

Jaguar XJ40 (1986–1994): Další pokračování řady XJ. Zdrželo se, ale stálo za to!

Dodávky krve

„Dvěstěpadesátka“ s delším rozvorem a dvojicí nouzových sedadel vzadu byla jinak patřičně drahým GT pro náročnou klientelu, která se potřebovala přesouvat rychle, stylově a s veškerým pohodlím. Proto dostala na tradiční žebřinový rám širší a veskrze elegantní Pininfarinovu karoserii. Známý motor konstruktéra Colomba byl přesunut oproti starším verzím série 250 více dopředu. Debutovala v roce 1960 při 24 hodinách Le Mans, kde ji vodil vedoucí traťových maršálů. V letech 1960-1963 vzniklo nejvýše 957 exemplářů ve třech sériích. Ano, pro manufakturu se vzpínajícím se koníkem šlo o komerční úspěch. Také se mu říká 250 GT/E či GTE.

Policejní Ferrari putovalo do výslužby po pěti letech a pravidelném servisu přímo v Maranellu. Od konce roku 1968 se používalo pro rychlé dodávky krve v krajní nouzi, ale změnilo působiště, z Říma putovalo do Neapole. Tady se šuškalo o tom, že se s dvousetkilometrovým úsekem dálnice vypořádá za 50 minut. Třílitrový vidlicový dvanáctiválec katapultoval gétéčko i přes 250 km/h...

Z výprodeje přebytků

V roce 1972 jej koupil soukromník Alberto Cappelli.,Ve veřejné aukci armádních a policejních přebytků, desetileté auto bylo už prostě staré... Cappelli ale moc dobře věděl, co si kupuje. Místo toho, aby se sám pustil do renovace, případně ji svěřil dalším odborníkům, nechal ferrari po celé čtyři dekády tak, jak je, jen s nutnými opravami a údržbou. Jiné takové by hledal marně. On i jeho synové auto vystavovali na nejrůznějších akcích, bylo k vidění po celé Itálii i západní Evropě. Armando Spatafora se za jeho volant znovu posadil v roce 1984. Závod Coppa delle Dolomiti dokončil s druhým nejrychlejším časem... Policejní 250 GT se také účastnila oslav půlstoletí Ferrari v roce 1997. Připojila se ke konvoji, který putoval z Říma do Maranella.

Po přelomu milénia bylo požádáno, aby se ferrari stalo exponátem nového římského muzea policejní techniky. Sám generální náčelník s ním absolvoval cestu z Rimini a během cesty používal původní rádio a vysílačku. Armandinova dcera Carmen Spatafora o svém otci a jeho autě napsala dokonce knihu „Il Poliziotto con la Ferrari“, vyšla v roce 2009.

Ford Mustang IV (1994–2004): Jak se z Pony Car stával Muscle Car

Aukce

V roce 2015 ferrari našlo nového majitele, opět Itala, který ho přivezl dokonce na soutěž elegance do kalifornského Pebble Beach. V květnu 2020 jej nabídli Girardo & Co. k prodeji za nezveřejněnou částku. Jde o britskou dražební společnost, kterou založil Max Girardo, bývalý zaměstnanec RM. 250 GT byla vystavena v milánském showroomu. Dodnes představuje jediné privátní auto v Itálii, které může být vyvedeno v policejních barvách „Squadra Volante“ a mít funkční sirénu i modrou světelnou signalizaci. Má k tomu speciální povolení od začátku 21, století.

Pochopitelně k němu nechybí veškerá dokumentace včetně té dobové policejní i fotek, průkazu FIVA a homologace ASI. Certifikát Ferrari Classiche prokazující původnost vozu mu byl udělen v roce 2014.

Zdroje: Wikirrari, Wikipedia, 2luxury2.com, ClassicCars.com, Auto World Press, ClassicCarCuration.co.uk, MotorLegend.com,

Foto: Girardo & Co./Tom Gidden