Jak pojmenovává Ferrari svoje modely? I typická trojčíslí mají různý význam

Slavná automobilka z Maranella používá (nebo v minulosti používala) několik jmenných konvencí. Typická pro ni jsou trojčíslí. To nejklasičtější, se kterým svou cestu za úspěchem začínala, značilo zaokrouhlený zdvihový objem jednoho válce. Model 125 z roku 1947 měl v přídi zamontovaný malý V12, typickou pohonnou jednotku po léta, ale skromné kapacity 1,5 l. Každý válec tedy disponoval zdvihovým objemem 125 cm³.

Neobvyklé, ale jednoduché. Auta s motory V12 vpředu si tento systém zachovala až do velkého 456 GT z devadesátých let, které mělo 5,5 litru. Nemluvě o slavné sérii 250, která se zrodila v mnoha podobách. Byl ale aplikován i na sportovní prototypy s obřími čtyřválci, které naopak vznikly na počátku šesté dekády minulého věku. Kupříkladu 860 Monza poháněl agregát objemu 3,4 l, 500 Mondial dvoulitr.

Pro osmiválce a BB

Jenže když se objevily vidlicové osmiválce, bylo třeba je odlišit. Řeč je o značce Dino nazvané po zemřelém synovi Enza Ferrariho. Šlo o zkrácenou domáckou přezdívku jména Alfredo, zdrobněle Alfredino. U silničních a závodních strojů s těmito pohonnými jednotkami se tedy postupovalo odlišným způsobem: první dvě číslice představovaly kapacitu a poslední počet válců (246 = šestiválec 2,4 l). Systém vydržel až k typu 348, který už dávno Dinem nebyl. Znovuvzkříšení se dočkal u Italie, tedy 458.

Obdobnou konvenci používaly i typy s plochými pětilitry řady Berlinetta Boxer, nešlo ovšem o typické boxery, nýbrž V12 s rozevřením 180 stupňů. Rozluštit název 512 BB tedy není složité, předchozí 365 BB 4,4 l se však ještě netýkala, ta používala původní metodu. Stejně tomu je i u současného 488, cifra znovu reprezentuje kapacitu jediného válce.

Děleno deseti

U 400 Superamerica a 500 Superfast se zase dělil objem deseti. Za dob šéfování Lucy di Montezemola se k tomuto schématu firma vrátila, za všechny jmenujme jen osmiválce 360 Modena a F430, případně dvanáctiválce Maranello 550 a 575M. A vlastně i 599 Fiorano, akorát bez zaokrouhlení. Je zajímavé, že tato moderní jména (Modena, Maranello podle sídla, Fiorano – testovací trať automobilky) se úplně nevžila, trochu paradox, že?

Výjimky

Tříapůllitrový F355, nástupce 348, používal jedinečný systém. Pětka na konci totiž představovala počet ventilů na válec. I novější zástupci vzpínajícího se koníka v těchto nelogičnostech pokračují. 612 Scaglietti také není šestilitr, jak by se na první pohled mohlo zdát, má objem 5,75 l. Poněkud matoucí, že? A co teprve čtyřkolka, fastback (nebo shooting brake?) FF, případně F12? Ty nesledují žádné historické konvence. O 812 Superfast až na přídomek nemluvě, osmička odkazuje na 800 koní, které její V12 dává...

Samostatnou kapitolou jsou superauta, mnohdy v limitovaných edicích. F40 vznikla v roce 1987 na oslavu 40. výročí prvního automobilu Ferrari, nástupnická F50 ovšem nepřišla po dekádě, nýbrž už v polovině 90. let, dva roky před oslavou dalších kulatin. Proč? Pravděpodobným důvodem byly chystané zpřísňující se americké emisní normy. No a Maranello logicky nechtělo přijít o klientelu z USA, takže představilo model dříve, než nové zákony vstoupily v platnost. Nástupce Enzo, pocta legendárnímu zakladateli, přišel mnohem dříve, než mohl být použit kód F60 (2002). Hybridní hypersport, další v řadě, se pro změnu jmenuje LaFerrari. F70 se nedočkáme vůbec.

F60 se nakonec objevily na okruzích formule 1 v roce 2009, protože Scuderia se účastnila 60. ročníku mistrovství světa v řadě. Limitovaná série otevřené F12 pro USA nesla název F60 America. U monopostů používá Scuderia různá označení, doslova „jak se jí to hodí“. Také speciály pro běžný provoz, které se rodí na zakázku v jediném exempláři, dostávají do vínku svébytné kódy a názvy.

Jména

Vraťme se zpět na začátek a povězme si něco o jménech a zkratkách. Ferrari přece vyrábělo kupříkladu i řady Europa a America. Nebylo pravidlem, že první zůstávaly na starém kontinentu a druhé se exportovaly za Atlantik k Luigimu Chinettimu. „Evropský“ název nesly typy, které používaly V12 s „krátkým“ blokem konstrukce Gioacchina Colomba, zatímco ten „zaoceánský“ dostaly modely s „dlouhým“ dle Aurelia Lamprediho. Rozdíly byly tedy hlavně v pohonných jednotkách. Nabízí se rovněž srovnání se jmény Inter a California.

Sportovní vozy, dnes bychom řekli prototypy, nesly v 50. letech názvy Mille Miglia dle slavného italského závodu, případně zkratky MM. Šlo o dosti populární volbu pro (nejen) otevřené dvoumístné závodní speciály od řady 166 po sérii 375. Tisícimílové klání se jezdilo za běžného provozu, nějakých 1600 km silnic uzavřít jen tak nešlo a rychlostní limity neexistovaly. Proto tolik tragédií a konec v roce 1957.

Už vzpomínané čtyřválce se pyšnily jmény Monza a Mondial. Trať v královském parku, kde se jezdí automobilová Grand Prix Itálie, netřeba nijak zvlášť fanouškům motoristického sportu představovat. Nejznámější jméno z 50. let, Testa Rossa, pochází od červeně lakovaných krytů vaček, znamená „rudá hlava“.

Přezdívky

Ke konci 50. let se u Ferrari začali zbavovat oficiálních názvů, preferovali čísla a zkratky (třeba 250 GT). Jenže uplatnily se i přezdívky: právě 250 GT s dlouhým rozvorem se začalo říkat „Tour de France“ po úspěších v tomto klání. Nikoli cyklistickém, přirozeně automobilovém, to probíhalo na několika francouzských okruzích a leckteré etapy vedly i po běžných silnicích. Provedení s kratší vzdáleností mezi nápravami říkali Italové „passo corto“, dnes se všeobecně označuje anglickou zkratkou SWB (short wheelbase, na rozdíl od LWB – long wheelbase). Upřímně, k italskému autu se moc nehodí. Písmenko L ve zkratce GTL zase znamená „lusso“, tedy luxusní. A O? Omologata, tedy „homologovaná“, automobil je přece v italštině rodu ženského...

Čtyřka a Daytona

Když se v 60. letech objevily dvanáctiválce se čtveřicí vačkových hřídelů, projevilo se to v názvech čtyřkou za lomítkem (275 GTB/4). 365 GTB/4, jeho nástupce, je zase znám jako Daytona. Proč? Přikročilo se k němu po zisku „triple“ ve 24 hodinách Daytony 1967. Ano, šlo o trojitý triumf, Ferrari patřily kompletní stupně vítězů. Jenže – přídomek vymysleli novináři, nikdy se oficiálně nepoužíval. Jakmile se ho dozvěděl Enzo Ferrari, samozřejmě z tisku, okamžitě se rozčílil a bylo jasné, že nikdy ve firemních materiálech ani na vozech samotných své místo nenajdou.

Ovšem pozor, existují výkresy 365, kde se objevuje jméno „Daitona“. Italská abeceda nezná ypsilon. Zkratky GTB a GTS (gran turismo berlinetta, respektive spider) se také používají s přestávkami dlouhá léta, případně ještě GTC (competizione = závodní). U již výše vzpomínané 348 tomu na přelomu 80. a 90. let bylo jinak (tb, respektive ts pro verzi s odnímatelnou střechou).

Možná nejbizarnějším „kódem“ je ale 365 GT 2+2 pro stejně bizarní vůz, současníka Daytony, který byl určen pro dva dospělé a dvě děti. V anglicky mluvících zemích mu posměšně říkají „Queen Mary“ podle slavné obří zaoceánské lodi.

Vzkříšení

Pro jeho nástupce oživili v 80. letech jméno Mondial. Vrátila se i Testarossa, jen se psala dohromady. Jedna z nejslavnějších zkratek vůbec, GTO, byla použita znovu u chystaného speciálu skupiny B. Nakonec se na tratích rychlostních zkoušek neobjevil a navíc se u něj ani nevžilo trojčíslí 288. Je to prostě GTO.

V nedávné době se vrátila i California, již potřetí. Původní byla derivátem 250 GT, později, v polovině 60. let přišla velmi vzácná 365 California, luxusní kabriolet s uspořádáním 2+2 pro bohaté, kterých bylo postaveno jen čtrnáct. Název Superfast je také reinkarnací, o nástupci FF GTC4Lusso (bez mezer) nemluvě. 365 GTC/4 a 250 Lusso představují rovněž historické záležitosti.

Čtyři cifry pro ef-jedničku

Začali jsme 1,5litrovým dvanáctiválcem a čísly, tím také skončíme coby perličkou za závěr. Na konci období jedenapůllitrové formule 1, která platila v letech 1961-1965, totiž Scuderia závodila s přesně takovými auty poháněnými plochými motory. Jenže se nevrátila k označení 125, použila čtyřciferné 1512. Poprvé a naposledy.