Luxusní Volvo 164 slaví 50 let. Nabídlo něco dnes už bohužel výjimečného

Volvo bylo v druhé polovině šedesátých let už zavedeným výrobcem aut, v jehož nabídce vedle úspěšného sedanu Amazon nechybělo ani krásné kupé P1800. Značka naopak ve svém portfoliu postrádala nějaký luxusní vůz, což se v roce 1968 rozhodla změnit. Tehdy na pařížském autosalonu představilo model Volvo 164, první luxusní vůz značky po takřka dvaceti letech. Stal se nástupcem Volva PV 60, ukončeného v roce 1950.

Automobilka na takovém autě přitom pracovala již dříve. Už na konci padesátých let existovaly plány na luxusní Volvo, které mělo podle tehdejší myšlenky použít osmiválcový motor, na jeho realizaci ale nakonec nedošlo. Z výzkumu mezi zákazníky totiž vyplynulo, že by raději nějaký kompaktní vůz, a to hlavně na důležitém americkém trhu. Myšlenka luxusního Volva tak byla opuštěna.

S příchodem řady 140 v roce 1966 ale byla opět oživena. Vedení značky si usmyslelo, že je perfektním základem pro luxusní vůz. Mohlo totiž nabídnout dostatek prestiže, stále ale v relativně kompaktní karoserii.

Výročí srpna 1968: Připomeňte si 10 nejzajímavějších aut z toho roku

Místo osmi šest

Jen s vidlicovým osmiválcem se už nepočítalo, místo něho Volvo raději vsadilo na řadový šestiválec, tedy něco, co v dnešních vozech značky už nenajdeme. Volvo jde dnes cestou maximálně dvoulitrových čtyřválců, které v případě potřeby vyšší síly kombinuje s elektrickým pohonem.

Tehdy se přitom automobilka k šestiválci vrátila po dlouhých deseti letech, naposledy jednotku s tolika válci použila taxi postavená na bázi řady 830. Soukromí zákazníci si nemohli šestiválcové Volvo koupit ještě déle, od konce modelu PV 60 v roce 1950.

Třílitrový řadový šestiválec o výkonu 107 kW s interním označením B30 vycházel z dvoulitrového čtyřválce, který se v roce 1968 objevil právě v řadě 140, na jejíchž základech byla delší 164 postavena. Volvo 164 mělo od začátku dva karburátory (Zenith-Stromberg) a od modelového roku 1972 se nabízelo i ve verzi s elektronickým vstřikováním paliva. Spárován byl se čtyřstupňovou manuální převodovkou nebo třístupňovým automatem. Volvo jej mimochodem využívalo také v armádních vozidlech a dokonce i v lodích.

Čím se dále lišilo?

Oproti řadě 140 se Volvo 164 (rovněž navržené Janem Wilsgaardem) lišilo specificky ztvárněnou přední částí. Šasi bylo od čelního skla směrem vpřed prodlouženo o 10 centimetrů, natažená kapota totiž musela pojmout objemnější motor. Větší maska chladiče inspirovaná projektem 358 zase zdůraznila prestižní charakter 4,7 metru dlouhého auta s rozvorem 2,7 metru.

Hodně se pak zapracovalo na kabině, kde se objevily nové sedačky nebo luxusnější materiály. Sedadla byla čalouněná tlustou vlněnou látkou, nechyběly ani textilní podlahové rohože, zatímco vzadu byla loketní opěrka. Po prvním roce výroby se 164 dokonce dočkala standardně dodávaného koženého čalounění, pro americký trh byl vůz nabízen s elektricky ovládanými okny, elektricky ovládaným střešním oknem, klimatizací nebo tónovanými skly.

Volvo – švédská kvalita a bezpečnost (1. díl)

Na základech Volva 164 vzniklo i několik speciálů. Divize pro speciální vozidla Volva na jeho bázi postavila sanitku, s vyšší karoserií a delším rozvorem. Zůstalo sice jen u prototypu, vůz ale otevřel cestu pozdějším sanitkám na bázi Volva 265. Na bázi 164 byl postaven i prototyp dvoumístného kupé Volvo 262C od italské karosárny Coggiola nebo koncept 3000 GTZ od karosárny Zagato.

Volvo 164 nakonec ve výrobě vydrželo do roku 1975, v roce 1974 se jeho produkce přesunula z Torslandy do na tehdejší poměry supermoderní továrny v Kalmaru. Nahrazeno bylo modelem 264, které se dá považovat za dávného předchůdce dnešního dua S90/V90. Mezi tak velkými modely Volvo zůstalo dodnes, bohužel už bez šestiválcových motorů.