Maserati Bora a Merak – dvojčata z Modeny

Na začátku roku 1968 získal francouzský Citroën většinový podíl v italské automobilce Maserati. Prvním výsledkem tohoto neobvyklého spojení bylo v roce 1970 luxusní čtyřmístné kupé Citroën SM, s předním pohonem a motorem Maserati V6. U Maserati se spolupráce s techniky Citroënu projevila na konstrukci některých podvozkových skupin sportovních vozů s motorem uprostřed – modelu Bora (V8) a spřízněného modelu Merak (V6).

Rychlý jako vítr

Krátce poté, kdy Citroën převzal vládu nad Maserati, přišel francouzský správce Guy Malleret s nápadem vyrábět pod značkou Maserati dvousedadlový sportovní vůz s motorem uprostřed. Podobně řešené vozy už nabízely konkurenční firmy Lamgorghini (Miura) a De Tomaso (Mangusta) a bylo známo, že Ferrari vyvíjí Berlinettu Boxer stejné koncepce. Inženýr Giulio Alfieri, šéfkonstruktér Maserati, tuto myšlenku vřele přivítal, neboť již dlouho o takovém voze uvažoval.

Nový vůz se začal vyvíjet pod továrním označením Tipo 117 v říjnu 1968 a už v létě 1969 se po italských silnicích proháněl prototyp. V konečném provedení a pod názvem Bora (jméno větru měl také dřívější model Ghibli) se vůz poprvé představil na ženevském autosalonu v březnu 1971 a koncem tohoto roku se dostal k prvním zákazníkům.

K pohonu vozu Maserati Bora byl určen vidlicový osmiválec s rozvodem DOHC, známý už z modelu Ghibli, tentokrát umístěný podélně před zadní nápravou. Při objemu válců 4719 cm³ (vrtání/zdvih 93,9/85 mm), se čtyřmi dvojitými spádovými karburátory Weber 42 DCNF a elektronickým zapalováním Bosch měl motor maximální výkon 230 kW (310 k) při 6000 min^-1. S pohotovostní hmotností 1425 kg dosahovala Bora rychlost až 280 km/h. Velká pozornost byla věnována snížení hluku a vibrací. Motorový prostor byl obložen těžkým kobercem a přepážka, oddělující motor od prostoru pro cestující měla dvojité sklo.

Bora dostala do vínku kombinovanou konstrukci se skořepinovým podvozkem a samonosnou karoserií, doplněnou vzadu pomocným rámem z ocelových trubek, ve kterém byl pružně uložený motor a pětistupňová převodovka ZF. Poprvé u cestovního vozu Maserati měla Bora nezávislé zavěšení všech kol s vinutými pružinami a teleskopickými tlumiči. Pokročilá vysokotlaká hydraulika Citroënu byla využita k ovládání odvětrávaných kotoučových brzd, spojky, plynu a také k vyklápění jódových světlometů a ovládání výšky a sklonu sedadla řidiče. 15palcová kola Campagnolo z lehkých slitin byla obuta do pneumatik Michelin XWX, což byla v 70. letech prakticky jediná volba pro sportovní vozy schopné jízdy rychlostí nad 200 km/h.

Karoserie Ital Design

Po úspěchu modelu Ghibli byl návrhem Bory opět pověřen Giorgetto Giugiaro, který už nepracoval ve studiu Ghia, ale založil vlastní návrhářské studio Ital Design. Aerodynamická karoserie vycházela tvarově z modelu Maserati Ghibli. Měla rozvor náprav 2600 mm a vnější rozměry 4335 x 1730 x 1134 mm. K zajímavým stylistickým prvkům patřila leštěná nerezová střecha, z nerezu byly také přední sloupky střechy. Velké zadní okno ve splývající zádi doplňovala podlouhlá boční okénka, usnadňující pohled na motor. Celá zadní část vozu byla výklopná dozadu a usnadňovala tak přístup k motoru. V přídi byl pod víkem vyklápěným dopředu umístěn zavazadlový prostor s objemem 0,3 m³. Pro export do USA dostala Bora nevzhledné černé bezpečnostní nárazníky, trčící dopředu jako čertovské rohy. Malé gumové bloky dostal i zadní nárazník. Ocelové panely karoserie se vyráběly v modenské firmě Officine Padane.

design bosch zf maserati  

Kůží potažený interiér měl dvě sportovní sedadla s dlouhými sedáky a opěrkami hlavy. Standardně se dodávalo elektrické ovládání dveřních oken a většina vozů měla klimatizaci. Před tříramenným volantem byla umístěna bohatě vybavená přístrojová deska přecházející do středového panelu. Poprvé u sériového vozu měla Bora nožní pedály hydraulicky nastavitelné v rozmezí 76 mm.

Maserati Bora se vyráběla bez větších změn až do roku 1978 a celkem vyjelo z továrny v Modeně 524 kusů. Vozy se úspěšně vyvážely také do Spojených států, od roku 1973 s motorem V8 4,9 litru, vyhovujícím přísným americkým emisním předpisům, ale s výkonem sníženým na 210 kW. V posledních třech letech výroby již měly tento motor všechny Bory.

Dvojče Merak

Už rok po své premiéře dostala Bora bratříčka v podobě modelu Maserati Merak. Do prakticky identické karoserie (jedinou viditelnou změnou byla absence bočních oken za dveřmi a zadního skla) se montoval menší motor V6 s objemem válců 2965 cm³ a výkonem 140 kW (190 k). Šlo o stejný motor, jaký poháněl vozy Citroën SM a Ligier LS2. Kratší motor dovoloval vytvořit prostor za předními sedadly pro dvě nouzová (dětská) sedadla, takže Merak bylo kupé 2+2. Proti typu Bora byl Merak levnější, lehčí a měl lepší rozložení hmotnosti.

design bosch zf maserati  

Stejně jako Maserati Bora vznikl Merak v období, kdy tuto značku vlastnil francouzský Citroën (1968 – 1975). Kromě hydrauliky dostal od Citroënu navíc přístrojovou desku z modelu SM. V roce 1975 se stal vlastníkem Maserati Argentinec Alejandro de Tomaso a z tohoto období pochází výkonnější a lehčí Merak SS. Výkon jeho motoru stoupl na 164 kW (220 k) a současně o něco klesla hmotnost vozu. Výsledkem bylo zvýšení rychlosti z 240 na 245 km/h. Zvenku se lišil jen větším předním bezpečnostním nárazníkem. Od roku 1977 se hlavně pro italský trh vyráběl Maserati Merak 2000 s dvoulitrovým motorem V6 (127 kW/170 k). Výroba kupé Merak skončila v roce 1982 a dosáhla počtu 1466 kusů.

Bohaté zkušenosti se stavbou závodních automobilů a vynikající italský design se spojily, aby vytvořily jedinečnou dvojici sportovních kupé Maserati Bora a Merak, které patřily v sedmdesátých letech minulého století k nejlepším vozům třídy GT. Přehled jejich technických údajů je uveden v následující tabulce.