Novodobý Ford GT40 a jeho méně známí předchůdci. Připomeňte si P68, C100, GT70 a GT90

Ford GT40 se zrodil v první polovině šedesátých let dvacátého století s jediným cílem, jímž bylo pokořit vozy značky Ferrari v Le Mans. Trojice vozů Ford GT40 se poprvé postavila na start slavné čtyřiadvacetihodinovky v roce 1964. Úspěch se tehdy nedostavil a ani jeden z nich neprojel cílem. V následujícím roce dopadlo nasazení vozů značky Ford v Le Mans velmi podobně.

Zásadní zlom, který GT40 proměnil v legendu na čtyřech kolech, nastal v roce 1966, když 24 hodin Le Mans dokončila na prvních třech místech trojice těchto automobilů. Slavné čtyřiadvacetihodinovce pak Ford GT40 dominoval ještě v letech 1967, 1968 a 1969.

Ford GT40 nakonec vznikl v šedesátých letech v několika provedeních, lišících se více či méně vzhledem i technikou, což mimo jiné odhalovalo i označení Mk I až IV. Nejpopulárnější jsou dnes verze Mk I a II, zatímco přímo pro silniční provoz určená série sedmi Mk III je téměř zapomenuta a Mk IV je díky své prodloužené a aerodynamicky tvarované karoserii zcela jasně zaměřen na závodní tratě.  

Popularita a úspěchy původních GT40 na závodních tratích se postarala o zrod supersportu Ford GT, jehož první generace byla vyráběna v letech 2004 až 2006 a ta druhá se pak představila v roce 2015 se spuštěním výroby a vstupem na závodní okruhy v roce následujícím. Této dvojici ovšem předcházelo několik vozů, jimiž se soukromníci i samotná automobilka pokoušeli více či méně navázat na původní GT40.

Ford GT40 - kladivo na Ferrari

Ford P68: Vznik kvůli pravidlům

Ford P68, který je známý i pod označením 3L GT nebo F3L, se představil v březnu roku 1968 a vznikl díky změně pravidel pro Skupinu 6, k níž došlo koncem předchozího roku. Právě podle ní byl objem motoru vozů pro tuto skupinu omezen na tři litry a standardní Ford GT40 v ní nemohl startovat, což vyústilo ve vznik nového modelu, postaveného na jeho základech.

Návrh i vývoj tohoto vozu vedl vývojový inženýr automobilky Ford Len Bailey a za podpory Ford of Europe jej postavila společnost Alan Mann Racing z Velké Británie, která jej v letech 1968 a 1969 provozovala v rámci svého závodního týmu. Za volant tohoto vozu mířila tehdejší jezdecká elita, mezi níž patřili mimo jiné Bruce McLaren, Denny Hulme či Jochen Rindt, ale na očekávaná vítězství nedošlo. Ford P68 v roce 1968 pro poruchy motoru, převodovky, brzd nebo elektroinstalace nedokončil jediný závod.

Při kvalifikacích přitom Ford P68 patřil k nejrychlejším vozům ve své třídě, za což vděčil aerodynamickým vlastnostem své karoserie, nízké hmotnosti, kvalitám podvozku, vycházejícího z GT40 a samozřejmě i pohonné jednotce. Srdcem tohoto vozu byl totiž slavný třílitrový osmiválec Ford Cosworth DFV původem z monopostů F1, který zde byl laděn na výkon kolem 313 kW (425 k) při 9000 otáčkách za minutu a točivý moment 366 N.m při 7000 otáčkách za minutu. Tyto hodnoty mířily k zadním kolům prostřednictvím pětistupňové manuální převodovky Hewland.

Ford P68 s rozvorem náprav 2220 mm, celkovou délkou 4216 mm, šířkou 1778 mm, výškou 902 mm a hmotností kolem 670 kg měl být schopen dosahovat maximální rychlosti až 350 km/h. Celkem měl Alan Mann Racing postavit čtyři exempláře vozu s uzavřenou karoserií, z nichž měl být pro sezónu 1969 jeden přestavěn na provedení s otevřeným prostorem řidiče. Na tomto voze byla zkoušena i stavitelná velká přítlačná křídla usazená nad přední i zadní nápravou na tenkých nosnících, ale ani to nevedlo k dosažení úspěchů na závodních tratích.

Americké vozy snů – Ford (1. část)

Ford C100: Návrat do Le Mans

Ford C100 představoval na počátku osmdesátých let dvacátého století návrat modrého oválu do světa vytrvalostních závodů a především do 24 hodin Le Mans. Původně tento závodní speciál vznikl podle pravidel pro Skupinu 6, ale byl upraven i pro účast v závodech nastupující Skupiny C. Projekt C100 vedl u Ford Motor Company inženýr Len Bailey, který měl zkušenosti s vývojem vozů řady GT40 i neúspěšným P68.

Základem čistě závodního speciálu s rozvorem náprav 2660 mm byl hliníkový voštinový monokok. Před zadní poháněnou nápravu zamířil atmosférický vidlicový osmiválec Ford Cosworth DFL o objemu 3,95 l, který disponoval výkonem 403 kW (548 k) při 9250 otáčkách za minutu a točivým momentem 461 N.m při 7000 otáčkách za minutu. Převodovka byla pětistupňová manuální Hewland.

Ford chtěl sice C100 postavit v roce 1981 na start 24 hodin Le Mans, ale nakonec byl jeho prvním ostrým podnikem závod na 1000 km v Brands Hatch, který byl pořádán o tři měsíce později. První start se bohužel nevydařil a C100 pro poruchu převodovky po 40 kolech skončil. V následující sezoně se Ford s vozy C100 účastnil německého i světového šampionátu ve vytrvalostních závodech, ale největším úspěchem se stalo prvním místo v závodě německého mistrovství na Hockenheimringu.

Ford C100 v jeho prvních dvou sezónách trápila nespolehlivost a automobilka se pro sezónu 1983 rozhodla celý program ukončit. Některé vozy zamířily do soukromých týmů a v jejich režií byly dále upravovány. Peer Racing například nahradil čtyřlitrový osmiválec jeho verzí o objemu 3,3 litru, zatímco Zakspeed experimentoval s aerodynamikou karoserie a v případě pohonné jednotky vsadil i na přeplňovaný řadový čtyřválec o objemu 1,8 litru a výkonu kolem 418 kW (568 k), s nímž slavil úspěchy Zakspeed Ford Capri ve Skupině 5 mezi tzv. siluetami. Na závodních tratích se pak C100 objevoval v různém stupni úprav a až do roku 1988, kdy od týmu Zakspeed převzal Victor Dauer Racing.

Americké vozy snů – Ford (2. část)

Ford GT70: Speciál pro rallye

Ford GT70 na rozdíl od výše zmíněných vozů i pozdějších následníků modelu GT40 neměl zamířit do světa vytrvalostních závodů na okruzích, ale byl ve Velké Británii vyvíjen tamním pobočkou koncernu Ford jako dvoumístné sportovní kupé pro běžný provoz a účast v rallye. Skutečné sériové výroby se tento model bohužel nedočkal a v současnosti je uváděno, že nakonec vznikl v počtu pouhých šesti exemplářů.  

Bruselský autosalon v roce 1971 se stal místem světové premiéry prvního prototypu modelu GT70, na jehož vývoji se podílel i Len Bailey. Zvolená koncepce dvoumístného kupé s motorem uloženým před zadní nápravou byla slavným GT40 ovlivněna jen lehce, protože mnohem větší vliv na ni měly úspěchy vozů Porsche 911 a Alpine A110 s motory až za zadní nápravou ve světových soutěžích.

První tři exempláře GT70 vyslal Ford v letech 1971 až 1973 postupně do soutěží, ale pro poruchy a nehody se nedočkal očekávaných výsledků. Ford Escort se tehdy naopak ukázal jako vhodný vůz pro soutěže a automobilka se zaměřila na jeho další vývoj pro nasazení, zatímco program GT70 byl v roce 1973 ukončen. Z trojice vozů, které Ford nenasadil do závodů, byl jeden využíván pro vývoj soutěžních verzí, druhý sloužil jako novinářský a pro třetí připravilo studio Ghia moderně tvarovanou karoserii, s níž byl představen na autosalonu v Turíně v roce 1971.

Ford GT70 měl ve své původní podobě rozvor náprav 2330 mm, celkovou délku 3890 mm, šířku 1730 mm a výšku 1120 mm. Před zadní nápravou mohl být podélně uložen atmosférický vidlicový šestiválec o objemu 2,6 l a výkonu 179 kW (243 k), ale minimálně jeden ze závodních vozů byl osazen čtyřválcovou šestnáctistovkou Ford Cosworth BDA. Převodovka měla být vždy pětistupňová manuální.

Ford GT90 (1995): Bombardér na čtyřech kolech

Ford GT90: Pocta legendě

Ford GT90 byl odhalen koncem roku 1994 a světovou výstavní premiéru měl následně na autosalonu v Detroitu v roce 1995. Představoval tehdy vzpomínku a poctu, připravenou k 30. výročí odhalení legendárního GT40. V průběhu roku 1995 byl Ford GT90 vystaven i na autosalonech ve Frankfurtu nad Mohanem a Tokiu. Následoval ještě několik dalších výstav, mezi nimiž nechyběl ani prestižní Festival rychlosti v Goodwoodu.

Ford GT90 byl v roce 1995 kromě připomínky legendárního závodního vozu GT40 i nosičem technologií. Dvoumístné kupé dlouhé 4470 mm, široké 1963 mm a vysoké 1140 mm má hliníkový prostorový rám, který nese panely z uhlíkových vláken spojené lepením. Koncept se stal průkopníkem designu s označením New Edge Design. K vylepšení aerodynamických vlastností dramaticky tvarované karoserie sloužil zadní spoiler se stavitelným úhlem náběhu a štít zlepšující obtékání vzduchu pod vozem.

Vedle designu, materiálů a způsobu stavby karoserie zaujme GT90 i dnes svou pohonnou jednotkou, kterou je 48ventilový dvanáctiválec o objemu 6,0 litru přeplňovaný čtyřmi turbodmychadly Garrett T2. Výsledkem je výkon 537 kW (730 k) a točivý moment 895 N.m. Tyto hodnoty mají podle materiálů automobilky stačit k dosažení maximální rychlosti okolo 378 km/h a zrychlení z 0 na 100 mph (160 km/h) za 6,2 s.

Dvanáctiválec ovšem nezaujme jen svými výkony ale i svým vznikem. Byl totiž vytvořen spojení dvou osmiválců značky Lincoln. Z šestnáctiválcového polotovaru byly z každého konce odebrány dva válce a vznikl dvanáctiválec.

Vývoj i výrobu konceptu GT90 zvládlo oddělení Ford SVT během šesti měsíců a náklady na tento supersport se pohybovaly okolo tří milionů dolarů. Vzhledem k omezenému časovému harmonogramu vývoje byla řada komponentů převzata z různých vozů, mezi nimiž jako dárce kraloval Jaguar XJ220. Ten poskytl především dvojité lichoběžníkové zavěšení kol a pětistupňovou manuální převodovku FFD Ricardo.

Ford GT90 měl údajně zamířit do výroby a byla plánovaná série sto vozů, ale i s ohledem na náklady na další vývoj i výrobu a situaci na trhu se supersportovními a luxusními automobily v polovině devadesátých let dvacátého století vše zůstalo u jediného funkčního konceptu.

Foto: Ford Motor Company, Bonhams, Wheelsage.org, Auto.cz, archiv