Severní Korea: země automobilismu nezaslíbená
Severní Korea je jednou z nejchudších zemí na světě. Když k tomu připočteme režim, který zakazuje spoustu jinde běžných věcí, asi se nikdo nebude divit tomu, že to v této zemi není nijak slavné ani s automobilismem. Ale nebylo tomu tak vždy. Severní Korea se totiž po druhé světové válce pustila do rozvoje vlastního automobilového průmyslu. Nejprve se začaly vyrábět nákladní vozy a vojenské terénní automobily s pohonem všech kol. Předlohu našli Korejci v sovětských vozech, které byly po dovozu rozebrány a do detailu okopírovány.
Následná výroba osobních vozů rovněž čerpala ze zahraniční produkce. Po dovozu vozů Mercedes-Benz 190 například Korejci až do devadesátých let minulého století vyráběli jejich repliky. Autor nové obrázkové knihy „Automobiles Made in Notrh Korea“ Erik van Ingen Schenau k tomu poznamenává, že tyto korejské kopie měly pochopitelně tragickou kvalitu. Bývalý severokorejský obchodník s ojetými vozy Lee Keum Ryung, který ze Severní Koreje uprchl v roce 2004, dodává, že tyto vozy nebyly ani pořádně svařeny. „Když jste vyjeli z města a poté přijeli zpět, váš vůz byl plný prachu. Bylo to jak dvoukoláky s pohonem na benzin.“
Po hladomoru v 90. letech 20. století však automobilový průmysl zkolaboval. I domácí výroba terénních vozů pro armádu byla nahrazena dovozem. V zemi v tuto chvíli funguje pouze jeden výrobce osobních vozů, Pyongyhwa Auto Works. V jeho továrně se montuje obdoba Fiatu Siena, který se v Koreji jmenuje Hwiparam (v překladu píšťala). Pyongyhwa Auto Works vyrobila od svého založení v roce 2002 zhruba 2 tisíce osobních vozů a pick-upů. Čínská automobilka Brilliance by dokonce ráda část výrobních prostor severokorejského výrobce využila pro montáž minibusů Jinbei Haise.
V Severní Koreji je odhadem registrováno na 20 až 25 tisíc automobilů, což znamená, že na tisíc lidí nepřipadá ani jeden celý vůz. Na vině je nejen chudoba, ale i zákaz soukromého vlastnictví automobilů. Osobní vozy, obvykle se zatmavenými skly a řízené šoférem, jsou symbolem moci vysokých úředníků.
Hlavně hlava státu, Kim Čong-il, si na nedostatek vozů nemůže stěžovat. Ve svém vozovém parku má na stovky vozů. Mezi nejoblíbenější vozy vůdce patří luxusní limuzíny Mercedes-Benz. Zajímavostí je, že Kim má většinou deset naprosto stejných vozů jednoho modelu, aby bylo přinejmenším pět vozů vždy provozuschopných a aby tak v jedoucí koloně několika stejných vozů mohl zmást případné vrahy, kterých se obává.
Automobily se tedy v Koreji soukromě vlastnit nesmějí, avšak zejména trh s ojetými vozy jakž takž funguje. Japonské statistiky uvádějí, že se v letech 2005 až 2006 do Severní Koreje vyvezlo 1 500, zpravidla ojetých, vozů. Bývalý obchodník s ojetými vozy Lee říká, že v Severní Koreji obchodoval se zhruba deset let starými japonskými vozy. Vůz, za který zaplatil jeho prostředník v Japonsku 1 500 dolarů, byl schopen v Severní Koreji prodat za 2 500 až 3 000 dolarů. V případě větších aut, jako je Toyota Crown (výhradně asijský model, jehož konkurentem je např. Honda Legend), bylo možné v Koreji požadovat cenu kolem 8 000 dolarů. V minulosti byly v Koreji (zejména v 70. letech) velmi populární vozy značky Volvo, v poslední době jsou žádané automobily Audi a Volkswagen. Vzhledem k jaderným zkouškám z října loňského roku však vyspělé země přistoupily k výraznému omezení vývozu luxusních statků do této země a tak se do Severní Koreje automobily dovážejí ještě hůře než v minulých letech.
