Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

Vehma Torrero mohlo být superluxusní SUV: Co mělo společné s Nissanem GT-R?

Tomáš Dusil Tomáš Dusil 18. 8. 2018
11
Zobrazit náhledy (11)
Vehma Torrero Vehma Torrero Vehma Torrero Vehma Torrero Vehma Torrero Vehma Torrero
Kanadská inženýrská firma Vehma International coby součást skupiny Magna na sebe v roce 1988 upozornila konceptem superluxusního SUV Torrero. Ačkoliv vůz vypadal zajímavě a nabízel supermoderní techniku, na jeho výrobu nakonec nedošlo.

Na sklonku 80. let nebyla kategorie superluxusních SUV zrovna běžnou. K sériovému a ve velice malých počtech vyráběnému Lamborghini LM002 se občas přidal nějaký ten koncept luxusního SUV s náročnou technikou. Doba vozů Porsche Cayenne, VW Touareg či Maserati Levante ale byla ještě daleko.

Kanada coby země vlastní automobilový průmysl prakticky nemá. O to větší překvapení bylo, když se na světových autosalonech objevilo futuristicky vypadající SUV (tehdy se tomu ovšem takto neříkalo) pocházející právě z Kanady. Na svědomí jej měla společnost Vehma International. Strojírenský a inženýrský komplex, který byl tehdy součástí známé Magny. Smyslem superauta Torrero bylo demonstrovat možnosti této společnosti pocházející z kanadského Ontaria v mezinárodním měřítku.

Torrero mělo nabídnout od každého něco. Za více než 100.000 amerických dolarů jste získali vůz, nabízející vynikající výbavu s moderní technikou, který dokázal projet i opravdu hrozivě vypadají cestu. Zároveň výrobce udával maximální rychlost na silnici 150 mph, tedy 240 km/h. Prostě skutečně víceúčelové auto.

Kompozity, ocel i sklo

Při pohledu na dostupné fotografie vozu se těžko ubráníte dojmu, že působí futuristicky i dnes po desítkách let. V roce 1988 musel v kolemjdoucích vyvolat doslova šok, když uvážíme, jak tehdejší automobilová produkce vypadala. Jen třídveřová karoserie budí dojem, jako kdyby auto přiletělo z kosmu. Přídi dominoval rozměrný nárazník, přičemž hlavní svítilny se skládaly vždy ze čtyř světelných zdrojů. Níže v nárazníku je doplňovaly kruhové mlhové světlomety.

Karoserie konceptu byla dvoubarevná, přičemž zaujala řešením zasklení kabiny. Sklo tady bylo lepeno přes sloupky, podobně jako o něco později u sériových vozů Citroën XM a Subaru SVX. To druhé jmenované Torrero připomínalo také výřezy v bočních sklech dveří, které jako jediné bylo možné otevírat. Šlo o řešení používané u závodních aut a v případě Torrera jistě sledovalo tak jako u Subaru SVX aerodynamiku vozu.

Základem auta byl ocelový prostorový rám, svařený z trubek rozličného průřezu. Krycí panely zhotovil výrobce z vyztuženého kompozitu, jistě ve snaze snížit hmotnost auta. To i tak ale vážilo značných 2223 kg. Tedy mnohem více, než kolik váží dnešní luxusní SUV.

Transaxle jako žádný jiný

Vůz byl ovšem zajímavý také svým pohonem. Pod přední kapotou se nacházel vidlicový osmiválec o objemu 8,1 litru a výkonu 532 koní (391 kW). Kdo čekal americký motor s rozvodem OHV, byl překvapen. Rozvod měl tenhle osmiválec DOHC, každý válec měl čtyři ventily a dokonce i dvě svíčky. Tedy vlastně twin spark. Maximum točivého momentu udávali Kanaďané 770 N.m.

Motor poháněl samočinnou převodovku, umístěnou hned za motorem a dále zadní nápravu. Tady však nikoliv přímo její diferenciál, ale transfer s mezinápravovým diferenciálem. Následoval pohon zadní nápravy respektive přední, které tak měly každá vlastní hnací hřídel, v případě pohonu přední nápravy vedený odzadu dopředu. Torrero tak používalo dva kloubové hnací hřídele, umístěné nad sebou podobně, jako to má současný sportovní Nisssan GT-R. Šlo o stálý pohon všech kol.

Navigace, telefon i natáčecí sedačky

Pozici vozu na vrcholu potravního řetězce automobilové techniky dokládala také kabina, respektive její výbava. Aby se usnadnilo nastupování do vozu, bylo možné přední sedadla pootočit, takže přední část jejich sedáků směřovala jakoby do dveří.

Ve výbavě vozu nechybělo vyspělé audio s 12 reproduktory, přehrávačem magnetofonových kazet a kompaktních disků. Dále mohl majitel využívat barevný televizní přijímač, navigační systém, telefon, osobní počítač a fax. Tedy veškerá tehdy v domácnostech dostupná zábavní a komunikační technika. Na ní se podílely firmy Philips a International Automotive Design.

Aby se všechny uvedené systémy daly snáze ovládat, bylo použito otočné klávesnice ve stylu stolu „Lazy Susan“, umístěné před pákou voliče převodovky vedle klávesnice s displejem integrovaného telefonu.

V době premiéry konceptu předpokládal výrobce, že k začátku malosériové výroby by mohlo dojít v letech 1992 až 1993. Nakonec se tak nestalo a zůstalo jen u konceptu.

Související články

Témata

Diskuse: Přidat názor

Bazar

Kupte nebo prodejte auto za nejlepší ceny
Vložit inzerát Zobrazit nabídku