Alfa Romeo 1900 M Matta (1952-1954): Off-road s křížem a hadem

Alfa Romeo vyvíjela vojenské terénní vozidlo už na začátku druhé světové války, ale nepřekročilo prototypové stadium. Poválečná 1900 M vycházela z prvního skutečně sériového osobního automobilu značky, řady 1900. Fanoušci ji znají pod přezdívkou Matta (italsky „kamínek“, na scestí, ale také „šílený“). Ta se však objevila až později... Lehké víceúčelové vozidlo pro použití na zpevněných i nezpevněných komunikacích včetně horských cest vzniklo na žádost italského ministerstva obrany, které vypsalo tendr v zimě na přelomu let 1949/50.

Náhrada jeepů

To chtělo nahradit sice neúnavné, ale přece jen stárnoucí Willysy MB, respektive Fordy GPW, tedy „jeepy“. Alfa Romeo byla tehdy řízena státem, kdo jiný by tak měl zakázku na nástupce dostat? Tendr byl ovšem vypsán, zúčastnil se jej i Fiat s prototypem „Alpina“ a dokonce vyhrál. Jenže muži v khaki odebrali i konkurenční vozy, navíc nejen oni, ale o tom ještě bude řeč.

Projekt coby hlavní inženýr vedl slavný Giuseppe Busso. První prototyp byl hotov už v květnu 1951 a armáda jej použila pro jízdní zkoušky. Finální verze se objevila 16. září na veletrhu v Bari, Busso sám 5. října 1951 terénní schopnosti předvedl na schodech baziliky v Assisi v rámci reklamní kampaně. Ta zahrnovala i milánskou Monte Stellu, vrch vytvořený z trosek po spojeneckém bombardování na konci krvavého konfliktu. Do vývoje, zkoušek a reklamy se zapojili také Guido Moroni a plukovník Ferruccio Garbari. Produkce byla spuštěna v březnu 1952. Podobnost s britským Land Roverem, hlavně v zadní části, je zřejmá. Jenže Matta neměla hliníkovou karoserii.

Výkon klesl

Poháněl ji řadový zážehový čtyřválec Tipo 1307 objemu 1884 cm³ (parametry 82,55 x 88 mm), který se nacházel logicky podélně vpředu. Měl rozvod DOHC, tedy dvojici vačkových hřídelů s řetězovým pohonem, dvouventilovou techniku a mazání se suchou klikovou skříní a samostatnou olejovou nádrží. Tím se lišil od výchozího agregátu 1306, bylo třeba zajistit přísun maziva i při jízdě v silném náklonu.

Hlava válců s polokulovými spalovacími prostory byla hliníková, blok litinový. Off-roadu muselo ke štěstí stačit 48 kW (65 k) ve 4400 otáčkách při kompresním poměru 7:1, oproti sedanům řady 1900 byl snížen ze 7,5:1. O přívod benzinu z nádrže se staralo mechanické palivové čerpadlo, o jeho správný poměr se vzduchem pak jediný karburátor Solex 33 PBIC.

123 N.m/2500 min^-1 přenášela přes jednokotoučovou suchou spojku čtyřstupňová přímo řazená převodovka se zpátečkou a redukcí, mechanický pohon všech kol, dokonce s uzávěrkou zadního diferenciálu pochopitelně nemohl chybět. Změnou profilu vaček se dosáhlo vyššího točivého momentu při naopak nižších otáčkách.

S rámem

Zajímavý byl podvozek s rozvorem 2200 mm a 205mm světlostí. Zatímco vzadu bychom našli klasickou tuhou nápravu s podélnými půleliptickými listovými pery, vpředu použili konstruktéři moderní nezávislé zavěšení s dvojitými příčnými trojúhelníkovými rameny nestejné délky a torzními tyčemi. Šasi bylo vytvořeno zcela nové, i když se víceméně jednalo o značnou inspiraci „jeepy“. O alespoň nějaký komfort se staraly hydraulické tlumiče.

Brzdy, rovněž kapalinové, byly tehdy obvyklé bubnové, mechanická parkovací se nacházela na hraním hřídeli. Matta využívala jako správný teréňák klasického žebřinového rámu s podélnými i příčnými nosníky, na který byly přišroubovány jednotlivé díly ocelové karoserie. Šestnáctipalcová kola byla od sebe vzdálena 1300 mm, řízení maticové kuličkové.

Pro armádu, policii i hasiče

Vojenská verze měla označení AR 51, pozdější civilní AR 52. Zkratka znamenala „autovettura da ricognizione“ (průzkumný automobil), s názvem firmy neměla nic společného. Šlo o kód ministerského projektu. Existovaly varianty pro použití v zemědělství, speciály pro údržbu silnic, jezdili s nimi i hasiči a samozřejmě policisté včetně dopraváků i karabiniéři. Několik kusů odebralo námořnictvo, letectvo, dokonce i ministerstvo financí a další vládní úřady. Auta to byla poměrně malá, na délku měřila jen 3520 mm, byla 1575 mm široká a značných 1820 mm vysoká, i s plátěnými střechami. Vážila 1250 kg.

Důležité číslo nepředstavovala ani tak maximální rychlost 105 km/h, jako spíše schopnost zvládnout brod do hloubky 70 cm a vyjet, či sjet padesátistupňový, tedy stodvacetiprocentní svah. Svou přezdívku si vysloužila právě pro schopnosti překonávat strmá stoupání i klesání a říčky. Na „palubu“ se vešlo 650 kg nákladu včetně posádky, která mohla čítat až šest vojáků. Zbylí čtyři seděli vzadu na podélných lavicích. Za vozidla šlo připojit i 1,5 tuny těžký přívěs.

Přes dva tisíce

Civilní verze je poměrně vzácná, bylo jich v roce 1954 postaveno jen 154 kusů, zatímco vojenských se v továrně Alfa Romeo Avio San Martino v Pomigliano d'Arco u Neapole, kde vznikaly podvozky, karoserie a probíhala finální montáž, zrodilo 2.007. To znamená pouhých 2.161 aut. Zdroje se samozřejmě liší, nejméně uvádějí 2.050 exemplářů. Jednotlivci ale odebrali i 116 AR 51. I přes malé série a z toho vyplývající nízké počty sou vidět na srazech nejen v Itálii. Vizuálně se od sebe prakticky nelišily. Jistých je šest prototypů „kombi“ Giardinetta z celkem 36 „předsériovek“,. Jeden další kus měl dokonce naftový motor, zkoušel se i malou turbínou poháněný sněžný pluh a varianta s cisternou na vodu... Všechny tyto vozy jsou do celkových cifer ovšem zahrnuty. Pohonné jednotky dodávala motorárna v Portellu.

Proč došlo k ukončení produkce v roce 1954, tedy poměrně brzy (některé zdroje uvádějí letopočet 1956, ten je ale nesmyslný)? Italská armáda se nakonec pevně rozhodla pro později velmi slavný, ale hlavně mechanicky jednodušší Fiat Campagnola, finální verzi prototypu Alpina, kterou používala už od roku 1951. Turín čerpal z velkosériových typů 1100 a 1400. Ve dvou generacích se tento teréňák vyráběl plných šestatřicet let... Byl hlavně levnější, stál jen něco málo přes 700 tisíc lir, zatímco technicky sofistikovanější alfy přišly jedna každá na dva miliony, tedy zhruba trojnásobek. Navíc konzumovaly benzin ze své padesátilitrové nádrže podstatně rychleji.

Závody

Zní to neuvěřitelně, ale 1900 M závodily, absolvovaly dokonce slavné klání Mille Miglia, konkrétně ročník 1952. A vyhrály kategorii vojenských vozidel, která byla tehdy vypsána, jmenovitě posádka A. Costa/F. Verga, celkově se umístila na 114. příčce a druhý vůz ve třídě, shodou okolností terénního soka od Fiatu, porazila o čtyřicet minut. Dvojice Beltramini/Bruno bohužel nedokončila. Dva vozy startovaly v dubnu 1952 v maratonu napříč Latinskou Amerikou, který měřil sedm tisíc kilometrů a vedl z východu na západ.

V roce 1968, tedy dávno po ukončení produkce se dvojice modifikovaných speciálů zúčastnila vyčerpávajícího „Raid della Fratellanza e della Pace”. Vedl z Vatikánu do Pekingu přes 24 zemí a měřil 27 tisíc kilometrů! Matty byly použity jako pojízdné dílny, vezly náhradní díly a servisní techniku coby doprovod čtyř Giulií Super. Obojí přišlo na tak dlouhé trase vhod, stejně jako přídavné palivové nádrže. Ojeté teréňáky z armády dostaly kromě bílého laku pevnou kovovou střechu a nákladový prostor, Alfa Romeo pro nástavbu nemusela chodit daleko, pocházela z vlastní dodávky F12. Jeden z nich je vystaven v expozici firemního Museo Storico v Arese.