Bocar XP-5 (1959-1961): Garážovka z Denveru

Když chtěl po druhé světové válce Američan závodit se sportovními vozy na okruzích, neměl moc na výběr. Trochu vzruchu přinesly až General Motors se svou Corvettou C1, která se samozřejmě dala pro tento účel upravit. Jinak se ale musel spolehnout na italskou, německou a britskou produkci. Což znamenalo buď koupi ojetého kousku, nebo nového a patřičně jej poté přestavět. A pak tu byla třetí možnost: postavit si vlastní.

Jistě, americká kultura hot rods vznikla právě z nedostatku domácích sportovních vozů, jenže závoďák musí umět i rozumně brzdit a zatáčet, a to nejen doleva. Na řadu tedy přišly lehké otevřené vozy, povětšinou dvoumístné. Ve druhé polovině 50. a na začátku 60. let minulého věku nastal boom takových staveb ze zapadlých garáží. Po zámořských okruzích, těch silničních, nikoli oválech, se individuálních konstrukcí proháněla celá řádka.

Bob Carnes = Bocar

Bob Carnes z Denveru ve státě Colorado se o to samé pokusil rovněž. Tedy, vlastně ne, spíše napodobil Brity, protože se mu podařilo rozjet kusovou produkci a své výtvory dokonce nabízel. Závodník sice neproslul na mezinárodní scéně, jak by zpočátku ryzí amatér také mohl, ale i tak toho sám za malým volantem odjel dost. Začínal v lokálních závodech v okolí Denveru. Nejdříve si pořídil spyder Glöckler-Porsche, modifikovanou 356, zárodek pozdějšího slavného typu 550. Jezdil okruhy i vrchy.

Pak si ve třiapadesátém roce koupil Jaguar XK120, s ním byl dokonce třetí na Pikes Peaku! Místo původního ušlechtilého řadového šestiválce 3,44 l však záhy zaujal osmiválec Cadillac. To nebylo v USA nic neobvyklého, někteří borci dokázali „vé-osmičky“ nacpat i do ferrari, agregáty od GM, případně Fordu a Chrysleru se prostě lépe a levněji opravovaly, protože na ně byly díly pomalu na každém rohu... S Jagillacem, jak výsledek nazval, vyhrál závod do vrchu pojmenovaný po slavném Buffalo Billovi, to se psal rok 1956.

Jenže pak se pustil do splnění svého snu: chtěl postavit vlastní, relativně malý sporťák s obřím osmiválcem, ale ovladatelností porsche. Žádným vystudovaným konstruktérem, případně inženýrem přitom tenhle civilním povoláním návrhář kuchyní nebyl. Prostě šikovné ruce a nápady v hlavě stačily... Výsledek projektu Bocar se začal rodit v roce 1957.

Patnáctka

Po prvních třech prototypech následovala pětice XP-4. Carnes používal hlavně dostupné motory Chevrolet, zejména objemů 4,84 a 5,36 l, případně agregáty od Pontiacu, takže beztak koncernové. Umístil je za přední nápravu a kromě karburátorů je uměl vybavit i vstřikováním. Nezůstal u jediného exempláře, celkem postavil na čtyři desítky aut osmi řad, z toho asi patnáctku XP-5, přesné počty nejsou známy. První „pětku“ dokončil zkraje roku 1959. Postavil ji na prostorovém rámu z pevných ocelových pochromovaných trubek, stejně jako předchozí vozy. Konstrukčně to byla ale klasická skládačka z toho, „co dům dal“. Zavěšení pocházelo původně z Porsche 356, respektive Brouka, bubnové brzdy z buicků. Lehounké laminátové karoserie srazily hmotnost 960 mm (včetně větrných štítků) nizounkých vozů na 750 kg.

Ani jedno auto však nebylo úplně stejné jako druhé, zohledňovala se přání klientů a přece jen šlo o kusovou stavbu, takže se lišily minimálně detaily. A cenou, stály průměrně kolem 8.700 dolarů. Zákazníci si mohli dále připlatit za topení, rádio a pevnou odnímatelnou střechu, případně si koupili stavebnici bez motoru a dílo dokončili vlastními silami... Plně vybavená auta vážila o dva metráky více. I když bocary nic velkého nevyhrály, do historie patří a staly se dobovými hvězdami odborných automobilových magazínů, které se právě takovým amatérským počinům věnovaly.

U XP-6 s delším rozvorem 2,6 m, XP-7 a Stiletta se zakrytými zadními koly Carnes dokonce experimentoval s mechanickým přeplňováním. Sen se rozplynul v roce 1961, kdy jeho obchůdek a dílnu v Lakewoodu (jihozápadní část Denveru) zachvátil požár... Odnesl to kromě jiného i jeden kompletní vůz a dvě rozdělaná šasi. Část dokumentace, kterou měl na starosti zaměstnanec, jistý Don Johnson, se ale dochovala.

Dražba

Jeden vzácný kousek vydraží RM Sotheby's ve dnech 10. a 11. března 2017 na aukci v Amelia Islandu. Jde o exemplář s číslem podvozku XP5043. Pod kapotou má motor Chevrolet V8 s rozvodem OHV a objemem 5,36 l, spojený s čtyřstupňovou přímo řazenou převodovkou T-10. Údaj o výkonu znám není, ale menší motory Corvette dávaly 216 kW... Jiná „pětka“ zase dosáhla na pláži v Daytoně rychlosti 282 km/h. Magazín Motor Trend naměřil v testu zrychlení z klidu na 97 km/h za 6 s a pouhá čtvrtmíle (402 m) stačila k pokoření stošedesátky. Mysleli jste si snad, že byly bocary pomalé?

Podvozek s rozvorem 2286 mm využívá konkrétně u nabízeného stroje modifikované šasi Triumph, které se dodávalo právě na přání. Inu co kus, to originál. Také přední kotoučové brzdy pocházejí z vozů britské značky, zadní bubny průměru 279 mm zase z chevroletu ročníku 1958. Ostatně stejně jako náprava se čtveřicí vlečených ramen a Wattovým přímovodem vzadu. Auto je vybaveno palivovou nádrží A.T.L. o objemu pouhých 45 l a patnáctipalcovými koly.

Čtyři světla

Zaujme hlavně čtveřicí světel vpředu, jinak se tvarově nijak nevymyká tehdejším sporťákům. Ochranné oblouky i čtyřbodové bezpečnostní pásy jsou dodatečně namontované, v posledních dvaceti letech se totiž účastnilo veteránských klání ve Státech i v Kanadě Jmenujme alespoň okruhy Pocono, St. Jovite, Mosport, Mont Tremblant, Watkins Glen, Mid-Ohio, Lime Rock, Sonoma, a Laguna Seca, kde se pořádá slavná akce Monterey Historics. Předpisy tyto bezpečnostní prvky dnes vyžadují. Závodní historie je pečlivě zdokumentovaná ve čtyřech svazcích, bohužel z ní aukční síň nic neprozradila, nestanovila ani rozmezí, za kolik by chtěla XP-5 prodat.

Majitel Wes Abendroth, který unikátní rudý dvoumístný sporťák nabízí, tvrdí, že je v perfektním stavu, při pohledu na fotky tomu nelze nevěřit. Za jeho velkým čtyřramenným volantem si lze užít spoustu legrace. Stačí jen zkontrolovat tlak v pneumatikách, nalít benzin, nasadit přilbu, připoutat se do čtyřbodových pásů a vyrazit. K dispozici je řada přístrojů. Kromě běžného rychloměru a otáčkoměru najdeme ve středu nad sebou po dvou umístěné teploměry oleje, vody a nezbytný palivoměr.

Ale pozor, bocar má i normální registrační značku (konkrétně nevadskou 18E 264), takže se s ním dá jezdit v běžném provozu a na akce jej nemusíte převážet na podvalníku... Jen škoda, že jsou USA tak daleko. Nepředpokládám, že by zájem projevil nějaký sběratel z Evropy a krasavce dopravil na starý kontinent.

Foto: David Bush/RM Sotheby's