Bugatti EB – znovuzrození mýtu

Sláva „bugatek“ je spojena se jménem Francouze italského původu Ettore Bugattiho (1881 – 1947), kouzelníka z Molsheimu, který se svým synem Jeanem (zemřel v roce 1939) navrhl a postavil v první polovině dvacátého století celou řadu nezapomenutelných automobilů. Půvabné vozy s typickým chladičem ve tvaru koňské podkovy byly mimořádně úspěšné na závodních drahách a oslovily i bohatou klientelu.

Po skončení druhé světové války se značka Bugatti pokusila navázat na slavnou tradici typem 101, ale po vyrobení několika kusů výroba „bugatek“ na dlouhá léta skončila. Krémově zbarvený Bugatti 101 je vystaven ve francouzském národním muzeu bratří Schlumpfů v Mylhůzách (Mulhouse), kde se vozy Bugatti vyráběly.

Nová kapitola v historii firmy Bugatti se začala psát v roce 1988, kdy konsorcium podnikatelů pod vedením Romana Artioliho a s morální podporou Bugattiho syna z druhého manželství založila v italském Campogallianu nedaleko Modeny firmu Bugatti Automobili S. p. A. Zatímco se na „zelené louce“ stavěla továrna, postavila karosárna Ital Design studii Bugatti ID 90, kterou představila na Turínském autosalonu 1990. Vůz poháněný přeplňovaným třílitrovým motorem s výkonem kolem 500 kW se měl vyrábět v novém závodu ve 400kusové sérii. Nakonec ale dostal přednost o něco méně futuristický, ale mimořádně výkonný supersportovní automobil.

Bugatti EB110 – pocta zakladateli

Přesně 110 let od narození zakladatele firmy Ettore Bugattiho byl 15. září 1991 na dvou místech současně představeno exkluzivní supersportovní dvoumístné kupé s motorem uprostřed a pohonem všech kol, Bugatti EB110. Obě místa premiéry, zámek ve Versailles a Velký oblouk v moderní pařížské čtvrti La Défense, symbolizovala bohatou historii firmy Bugatti a její budoucnost.

Vůz poháněl přeplňovaný vidlicový dvanáctiválec uložený podélně před zadní nápravou. Z objemu 3,5 litru (vrtání 81 mm, zdvih 56,6 mm) se díky čtyřem turbodmychadlům IHI a pětiventilové technice (celkem 60 ventilů) podařilo vytáhnout 407 kW (553 k) při 8000 otáčkách za minutu, které stačily na maximální rychlost 340 km/h a akceleraci z 0 na 100 km/h pod 4 s. O přenos točivého momentu 590 Nm na všechna kola se postarala šestistupňová převodovka s přímým řazením a mezinápravový diferenciál s viskózní spojkou.

V konstrukci EB110 se využívala špičková technika i výrobní technologie. Podvozek z uhlíkových vláken (pět předvýrobních prototypů mělo hliníkovou konstrukci) vyvinula letecká firma Aerospatiale, na návrhu zavěšení kol se podílela firma Messier-Bugatti, specialista na leteckou a kosmickou techniku, Bosch dodal systém ABS, Weber vstřikování paliva a Michelin pro tento vůz vyvinul speciální 18palcové pneumatiky.

Dynamicky vyhlížející karoserie byla z převážné části dílem Marcella Gandiniho (navrhoval mj. vozy Lamborghini), pomáhal mu Giampaolo Benedini. EB110 měl „nůžkové,“ dopředu a nahoru výklopné dveře, v přední části prudce se svažující přídě nechyběl malý větrací otvor ve tvaru koňské podkovy a záď zdobilo elektronicky ovládané zadní křídlo, vysouvané v závislosti na rychlosti vozidla nebo tlačítkem na přístrojové desce. Vzadu umístěný motor V12 byl „vystaven“ pod průhledným krytem. Strohému interiéru dominovala velká „kaplička“ s přístroji, protažená až ke středovému tunelu.

V roce 1992 představila Bugatti odlehčenou a výkonnější verzi EB110 SS (zkratka mohla znamenat Sport Stradale nebo také Super Sport). Výkon motoru byl zvýšen na 441 kW (592 k) a stoupla i maximální rychlost (352 km/h) vozu, který dokázal zrychlit z 0 na100 km/h za pouhých 3,2 sekundy. Vůz v ceně 350 tisíc amerických dolarů si nemohl koupit kdekdo. Počátkem roku 1994 si koupil banánově žlutý EB 110 SS jezdec formule 1 Michael Schumacher a výrazně přispěl ke zvýšení publicity pro značku Bugatti. Vozy EB110 se dostaly i na závodní tratě. Závodu na 24 hodin v Daytoně 1996 se zúčastnil tříčlenný tým, vedený Derekem Hillem, synem mistra světa ve formuli 1 Phila Hilla.

Posledním místem prezentace firmy Bugatti Automobili S.p.A. byl Ženevský autosalon 1995, kde vystavila tři exempláře EB110, které se staly držiteli světových rekordů. První dosáhl při oficiálních testech maximální rychlost 351 km/h, druhý jel s pohonem na zkapalněný zemní plyn 344,7 km/h a třetí byl s rychlostí 296,3 km/h nejrychlejším vozem na ledě. Celkem bylo vyrobeno 95 kusů „normálních“ EB110 (označovaných GT) a 31 kusů EB110 SS.

Nový vlastník – Volkswagen

Navzdory nepříliš úspěšným prodejním výsledkům převzal Artioli v roce 1993 anglického výrobce sportovních vozů Lotus a představil prototyp luxusního čtyřdveřového sedanu Bugatti EB112. Jeho karoserii poněkud barokních tvarů navrhlo studio Italdesign. Vpředu uložený šestilitrový dvanáctiválec (340 kW) poháněl všechna kola. Tyto aktivity byly zřejmě nad síly vlastníků Bugatti a firma v dubnu 1977 zbankrotovala. Německá firma Dauer Racing GmbH koupila nedokončené vozy EB 110 a jejich podvozky použila ke stavbě sportovních vozů Edonis.

V roce 1998 zakoupil Volkswagen práva vyrábět automobily se značkou Bugatti a zachránil tak Bugatti společně se značkami Lamborghini a Bentley před zánikem. Vedení VW okamžitě pověřilo studio Italdesign návrhem konceptu Bugatti EB118, prvního luxusního automobilu s 18válcovým motorem, sestaveným ze tří řadových šestiválců uspořádaných do W. Celohliníkový motor objemu 6,3 litru měl výkon 408 kW (555 k). Kupé EB118, vystavené poprvé na Pařížském autosalonu 1998, vycházelo tvarově z konceptu EB112, prošlo však řadou úprav. Vpředu se například zvětšila maska chladiče, vzadu se změnila koncová světla a zadní okno bylo jednodílné.

O rok později se na ženevském autosalonu objevila další studie Bugatti EB 218 se stejným 18válcovým motorem, tentokrát ale šlo o luxusní sedan s interiérem bohatě obloženým ušlechtilým dřevem a kůží. Téhož roku se Bugatti vrátil k záměru postavit sériově vyráběný supersport a na výstavě IAA ve Frankfurtu se pochlubil studií EB18/3 Chiron, opět s Giugiarovou (Italdesign) karosérií. Na výstavu v Tokiu a následně do Detroitu přivezlo Bugatti další koncept supersportovního vozu EB 18/4 Veyron stejné koncepce jako Chiron, tentokrát ale s karoserií navrženou týmem Hartmuta Warkusse, vedoucího designérského střediska koncernu VW. Obě studie byly nazvány podle jezdců, kteří proslavili značku Bugatti: Louise Chirona a Pierra Veyrona. Jak se později ukázalo, tvary studie EB 18/4 Veyron se již dosti blížily sériovému provedení.

V roce 2000 založil Volkswagen společnost Bugatti Automobiles S.A.S se sídlem v alsaském Molsheimu a na autosalonech v Paříži Ženevě a Detroitu představil koncept EB 16/4 Veyron, poháněný 16válcovým motorem do W se zdvihovým objemem 7993 cm3 a výkonem 736 kW (1001 k). Proti konceptu EB 18/4 Veyron zůstala karoserie i interiér prakticky beze změn. Zdálo se, že přípravy exkluzivního modelu konečně dospěly k sériové výrobě, ale trvalo ještě dalších pět let, než si mohli zákazníci disponující 1,25 milionem amerických dolarů Veyrona koupit.

V červenci 2005 firma Bugatti oznámila, že vůz se bude jmenovat Bugatti Veyron 16.4 (zkratka jména Etorre Bugattiho tak z označení zmizela) a koncem tohoto roku se skutečně v Molsheimu rozběhla výroba. Výkony tohoto „pozemního letadla“ s rozměry 446,2 x 199,8 x 120,4 cm a hmotností 1888 kg jsou impozantní. Při vysokorychlostních testech byla naměřena maximální rychlost 407,5 km/h. Omračující je i zrychlení z 0 na 100 km/h za 2,5 s.

Mýtus Bugatti tedy žije dál a i v budoucnu se můžeme těšit na další skvosty. Proslýchá se, že Bugatti připravuje čtyřmístný vůz s motorem vpředu, ale tyto úvahy už nepřísluší Pohledům do historie.