Auto, které při jízdě samo čistilo vzduch. Pokus Volva s chytrým chladičem nevyšel
Snaha snížit znečištění ovzduší se u automobilek datuje už do 70. let, kdy začaly platit v Kalifornii v USA přísnější normy na emise než ve zbylých amerických státech (stejně jako kdekoliv jinde na světě). Evropa se přidala v osmdesátých letech, přičemž v roce 1992 vznikla první evropská emisní norma Euro 1. Vývoj se ale od té doby nezastavil. S léty se tak začaly objevovat další způsoby, jak vyčistit smogem zamořená města. Některé myšlenky ale jakoby patřily do oblasti sci-fi. Sem tehdy mnozí řadili i snahu automobilky Volvo vyvinout chladič motoru, který by zároveň fungoval jako čistič okolního vzduchu.
Požírač smogu
Plán Volva na zdravější životní prostředí v tomto případě nespočíval v žádné dodatečné úpravě spalin vycházejících z motoru konkrétního auta, ale ve skutečném čištění již kontaminovaného ovzduší.
V hlavní roli celé snahy byl chladič auta s technologií nazvanou „PremAir“. Při jeho vývoji Volvo spojilo své síly se specializovanou americkou firmou Engelhard, dnes součást skupiny BASF, zabývající se katalyzátory a sídlící v New Jersey. Celý vtip spočíval v tom, že se na pohled zcela konvenční chladič motoru potáhl katalytickou vrstvou, která reagovala s přízemním ozónem, který je jak známo ve větší koncentraci pro organismus jedovatý. Jak auto jelo, proudící vzduch procházel normálně voštinami chladiče jako obvykle. Jenže v tomto případě docházelo současně k přeměně ozónu (tří atomová molekula kyslíku na kyslík). Volvo vybavilo tímto chladičem premiérově vozy tehdy nové řady S80 a uvádělo, že z celkového objemu vzduchu, který projde tímto chladičem, je až 75 procent ozónu přeměněno na kyslík.
Volvo sice dotáhlo tuto technologii do série, ovšem úplně první nebylo. V polovině devadesátých let se o to samé pokoušel Ford, také s již zmíněnou firmou Engelhard. Její zástupci navíc Ford ujišťovali, že technologie PremAir není nikterak technologicky náročná a ani příliš nákladná.
Ford však měl problém. Celý systém mu připadal málo účinný, či přesněji se jeho vývojářům zdálo málo, že bude měnit „pouze“ ozón na kyslík. Englehard hbitě přispěchal s řešením. A sice, že PremAir nemusí pouze měnit přízemní ozón na kyslík, ale že lze celou technologii upravit tak, aby zároveň měnila jedovatý oxid uhelnatý (CO) na oxid uhličitý, tedy CO2. Jenže to vyžadovalo další aktivní vrstvu na chladiči, tentokrát na bázi platiny. A to by zvedlo cenu o 500 až 1000 dolarů (tedy o třináct až šestadvacet tisíc korun) na jedno auto, vybavené takto upraveným chladičem. Pokud by se technologie PremAir využila pouze na redukci přízemního ozónu, vycházelo zvýšení nákladů na jedno vozidlo na pouhých 50 dolarů, tedy 1300 korun.
Nebylo to kontrolovatelné
Firma Engelhard, ať již ve spojení s Fordem, Volvem či jinou značkou, předpokládala využití systému PremAir zejména v USA. Asi největší ambice byly v Kalifornii, konkrétně v LA, kde si na čistotu vzduchu jak píšeme výše, potrpěli.
Jenže co se nestalo, intenzivní testování PremAir ukázalo, že původní odhady ohledně čistění vzduchu byly až příliš optimistické. Přesto byl systém stále ve hře, a to i v jiných amerických státech, například v New Yorku či Massachusetts. Sliboval totiž dosažení požadovaných emisních limitů. Alespoň takto se k celé věci vyjádřila kalifornská instituce CARB (Californian Air Resources Board) zabývající se čistotou ovzduší.
Jenže nakonec se PremAir přesto neujal. Sice sliboval snížení emisí a v zásadě by pomohl vozidlům dodržet stanové limity emisí, jenže celá věc dostala trhliny v okamžiku, kdy přišla řeč na sledování emisí vozidel. Zatímco u klasického emisního systému jsou zplodiny ve spalinách měřitelné a tudíž i porovnatelné, u PremAiru nic takového možné nebylo.
Volvo se nevzdalo
I přes konečný nezájem o PremAir Volvo nakonec tuto technologii u svých modelů nabízelo, ovšem pouze v Kalifornii. Nešlo jen o S80, ale také o modely S60, V70, XC90 a XC70 či kompaktní řady S40, V50. Kupodivu druhým autem, u něhož byste v té době chladič s PremAir nalezli, byla kalifornská verze Nissanu Sentra.
Jiná automobilka se však nepřidala, navíc Ford, který byl vlastně prvním výrobcem, jenž měl o technologii PremAir zájem, z celého projektu vycouval.