McLaren slaví 50 let v F1, představujeme 5 legend z Wokingu

Tento víkend oslaví kulaté jubileum dnes už tradiční účastník závodů Formule 1, tým McLaren. V neděli 22. května 2016 to bude přesně 50 let od prvního nasazení monopostu McLaren v závodu Formule 1. Díky tomu je dnes značka z Wokingu druhým nejstarším účastníkem F1, déle své vozy nasazuje už jen Ferrari.

Padesátiletá historie McLarenu ve Formuli 1 je lemována mnohými úspěchy i neúspěchy, a tak jsme se rozhodli ty nejlegendárnější monoposty britského týmu připomenout. Přestože dnes vyrábí i osobní vozy, McLaren je stále nejvíce spjat právě se světem královny motorsportu. Než však přejdeme k samotným wokingským legendám, v rychlosti připomeneme historii této stáje.

Když se 22. května 1966 tým McLaren účastnil svého prvního závodu ve Formuli 1 (GP Monaka), byl už tehdy tři roky starou firmou. Společnost Bruce McLaren Motor Racing Ltd byla založena v roce 1963, konstruktérem a závodníkem v jedné osobě Brucem McLarenem. Přestože se Bruce narodil na Novém Zélandu, firmu založil v Anglii. Předtím totiž působil u britské stáje Cooper. Před příchodem F1 firma závodila ve formulové sérii Tasman pořádané v Austrálii a Novém Zélandu.

První závod se nové stáji moc nevydařil, McLaren musel se stejnojmenným monopostem odstoupit už v devátém kole, a to kvůli úniku oleje. Už o dva roky později však přichází první úspěchy. Tým totiž vítězí ve svém prvním závodě v F1, bruselské grand prix 1968. K McLarenově výhře přidává další dvě vítězství jeho kolega (a mistr světa z roku 1967) Denny Hulme, což znamená, že stáj v tehdejší sezoně končí druhá v poháru konstruktérů, hned za Lotusem.

Rok 1970 je bohužel poslední pro zakladatele stáje. Teprve dvaatřicetiletý Bruce Mclaren totiž 2. června 1970 v britském Goodwoodu tragicky havaruje při testování speciálu M8D pro zámořský seriál Can-Am. Tým však pokračuje ve své existenci, do vedení se staví Teddy Mayer. Po prvotních úspěších (jezdecké tituly v letech 1974 a 1976 a konstruktérský v roce 1974) přichází pozvolný pád, a tak na začátku osmdesátých letech Mayer z vedení McLarenu odchází.

Na jeho místo nastupuje Ron Dennis, který je s McLarenem spjat dodnes. Už však nešéfuje přímo týmu, ale zastřešující firmě McLaren Technology Group, která vedle formulové stáje provozuje McLaren Automotive vyrábějící sériová auta. Osmdesátá léta jsou ve znamení velkých úspěchů, a to hlavně díky éře dua Alain Prost, Ayrton Senna. V druhé polovině osmdesátých let se tak McLaren stává nejúspěšnějším týmem F1.

V druhé polovině devadesátých let přichází éra „stříbrných šípů,“ když McLaren přezbrojuje na nové motory Mercedes. Na německou značku začne krátce na to odkazovat i stříbro-červené zbarvení, které střídá dřívější legendární bílo-červené provedení s logy cigaret Marlboro, používané již od roku 1974. Tuto éru charakterizuje především úspěšný tandem Mika Häkkinen, David Coulthard.

V posledních letech však nastává ústup ze slávy. V roce 2007 je šéfkonstruktér Mike Coughlan obviněn z krádeže cenných dokumentů od Ferrari, výsledkem čehož je stáj diskvalifikována z tehdejší sezony. O rok později sice nadějný mladíček Lewis Hamilton získává svůj premiérový jezdecký titul, to je ale zatím poslední výrazný úspěch McLarenu. Po loňském přechodu na nekonkurenceschopné motory Honda je totiž tým rád za každý bod.

McLaren M23

Fanoušci Formule 1 si nepochybně pamatují extravagantního pilota Jamese Hunta. Jeho jediný titul mistra světa v F1 z roku 1976 je spojen právě s monopostem McLaren M23. V té době přitom monopost závodil už čtvrtou sezonu, přičemž i ty předchozí byly úspěšné.

McLaren M23 byl poprvé nasazen v roce 1973. Monopost s hliníkovým monokokem navržený Gordonem Coppuckem byl poháněn třílitrovou atmosférickou V8 Ford Cosworth, kombinovanou s manuální převodovkou (jak se ty časy změnily, že?), která zpočátku byla pětistupňová, později šestistupňová.

První sezona nebyla špatná, McLaren skončil třetí mezi týmy, bylo ale jasné, že pro nadcházející ročník je potřeba změn. Pro rok 1974 tak byl upraven, vedle upraveného spoileru dle nových pravidel došlo hlavně k natažení rozvoru a k rozšíření rozchodu kol. K tomu došlo hlavně na základě připomínek Emersona Fittipaldiho na zimním testování, který k McLarenu přišel od Lotusu. Výsledek změn se dostavil, protože britská stáj v sezoně slavila svůj první jezdecký titul, právě díky Fittipaldimu. McLaren navíc byl nejlepší i mezi týmy.

Rok 1975 znamená druhé místo pro Fittipaldiho, McLaren končí mezi týmy třetí. Před následující sezonou se Fittipaldi rozhodne odejít do stáje svého bratra, a tak McLaren angažuje talentovaného jezdce Jamese Hunta, který však měl rozporuplnou pověst.

Nakonec se to ukáže jako dobrý nápad, protože Hunt se na konci sezony raduje z jezdeckého titulu. Ten je výsledkem zajímavého souboje s Niki Laudou na Ferrari, který však na čas přerušila těžká nehoda rakouského jezdce na Nürburgringu.

Lauda se po havárii, při níž málem uhořel, ještě v průběhu sezony vrací, a tak o titulu mistra světa rozhoduje až poslední závod sezony. V japonské Suzuce tehdy řádil silný déšť, a tak Lauda kvůli nebezpečným podmínkám ze závodu raději odstupuje. To Hunt nakonec dojíždí třetí, což znamená jediné; díky získaným čtyřem bodům v závěrečné klasifikaci o bod předstihl Laudu a stal se šampionem.

Už v polovině sezony 1976 měla M23 nahradit lehčí a nižší M26. Nasazení vozu na Velké ceně Holandska (s Jochenem Massem za volantem), ale ukázalo, že vývoj ještě není ani zdaleka hotov. I proto nakonec ještě do poloviny sezony 1977 jezdila M23.

McLaren MP4/2

McLaren MP4/2 byl připraven pro sezonu 1984, přičemž v následujících dvou letech závodily jeho vylepšené varianty MP4/2B a MP4/2C. Monopost se ukázal jako velice úspěšný, včetně svých evolucí získal pro McLaren tři jezdecké tituly a dva konstruktérské.

Vůz vznikl na základě zkušeností s předchozím modelem MP4/1, který v několika evolucích závodil v předchozích třech sezonách. Základem vozu bylo karbonové šasi, o pohon se staral 1,5litrový vidlicový šestiválec TAG-Porsche, který dosahoval 750 koní. Výhodou speciálu byla nízká spotřeba paliva a na některých okruzích i karbonové brzdy, které v té době nebyly tak obvyklé.

Sezoně 1984 nový speciál naprosto dominoval. Niki Lauda a Alain Prost, který do McLarenu nastoupil před začátkem sezony, vyhráli 12 z 16 závodů tehdejšího ročníku. To bylo v té době nejvíce z celé historie F1. Dohromady získali pro britskou stáj 143,5 bodů, zatímco druhá v pořadí, Ferrari, měla bodů jen 57,5. Z titulu mistra světa se nakonec radoval Lauda, a to přestože Prost vyhrál více závodů (7:5). Rozdíl mezi jezdci činil pouhý půl bod. Polovinu jinak udělovaných bodů piloti dostali za Velkou cenu Monaka, která byla předčasně ukončena z důvodu velkého lijáku.

McLarenu MP4/2 se dařilo i v následujících sezonách. MP4/2B dostalo pro sezonu 1985 nové turbodmychadlo, přepracovanou aerodynamiku a zavěšení typu pushrod. V kvalifikacích sice mclaren byl kvůli slabšímu agregátu pomalejší, v závodech se mu ale dařilo. Výsledkem toho byl nejen pohár konstruktérů, ale i titul mistra světa pro Prosta. V následující sezoně byl nasazen už jen lehce modifikovaný MP4/2C. Ten sice Prostovi přinesl druhý titul mistra světa, už bylo ale stále jasnější, že konkurence britský tým dohnala.

McLaren MP4/4

V přehledu největších legend z Wokingu zkrátka nemůže chybět MP4/4, jeden z vůbec nejlepších vozů historie Formule 1. V sezoně 1988 MP4/4 vyhrál 15 z 16 závodů tehdejší sezony. Snad jen Ferrari v dobách největší slávy v éře Michaela Schumachera dominovalo startovnímu poli takovým způsobem.

McLaren MP4/4 byl reakcí na neúspěšnou sezonu 1983, v níž tým z Wokingu vyhrál jen tři závody. Stáj přitom zareagovala opravdu radikálním krokem. Postavila velice odlišný monopost proti předchozímu MP4/3, který navrhl inženýr Steve Nichols ve spolupráci s technickým ředitelem stáje Gordonem Murrayem. V jeho útrobách se navíc objevila nová technika. Přeplňovaný šestiválec o objemu 1,5 litru TAG-Porsche nahradila jednotka Honda, se kterou v předchozí sezoně úspěšně závodil Williams. Kvůli pravidlům však klesl plnicí tlak turbodmychadla ze čtyř na 2,5 baru, přesto jednotka s označením RA168E V6 nabízela asi 700 koní. O přenos této síly se starala šestistupňová převodovka s ručním řazením. Také jezdecká krev se obměnila, Alaina Prosta doplnil místo Stefana Johannsona Ayrton Senna, který přišel od Lotusu.

Úspěch radikální změny se dostavil prakticky okamžitě. Prost už údajně po prvním svezení s MP4/4 prohlásil, že se díky němu stane mistrem světa. To sice nakonec nestalo, ale jen proto, že se šampionem stal jeho týmový kolega Ayrton Senna, který se v průběhu sezony stal i Prostovým úhlavním nepřítelem.

Předsezonním testům v Riu de Janeiru sice dominovalo Ferrari, už od začátku sezony ale McLaren kráčel od jednoho vítězství k druhému. Zpočátku se zdálo, že větší šanci na titul má Prost. Senna sice pravidelně vyhrával kvalifikace (v sezoně jich vyhrál celkem 13), v samotných závodech se mu ale nedařilo. V Brazílii byl diskvalifikován, kvůli nedovolené výměně vozidla na startu z důvodu technické závady, v Monaku nedojel, když kvůli jezdecké chybě havaroval.

V pozdějších závodech ale už Senna pravidelně vítězil, a tak bylo stále jasnější, že šampionem bude právě on a ne týmová jednička Prost. To se potvrdilo v 15. závodě sezony v japonské Suzuce, kde brazilský pilot na mokré trati jasně exceloval. Sezona 1988 tak pro McLaren měla jen dvě kaňky. Velkou cenu Itálie, v níž ani Prost ani Senna nedojeli na bodech (Francouz kvůli závadě na motoru, Brazilec kvůli kolizi s Jeanem-Louisem Schlesserem), a stále rostoucí rivalitu mezi oběma stájovými kolegy, která v následujících letech vyústila v opravdu drsné souboje.

McLaren MP4/13

McLaren MP4/13 byl navržen pro rok 1998, kdy se britská stáj konečně vrátila na nejvyšší příčky šampionátu. K velkému úspěchu došlo tři roky po přechodu na motory Mercedes-Benz.

Na motory od trojcípé hvězdy McLaren poprvé vsadil v sezoně 1995, kdy jimi nahradil dřívější motory Peugeoty, které byly pro britskou stáj zklamáním. První dvě sezony s novou technikou ale byly rozporuplné, v letech 1995 a 1996 McLaren nevyhrál žádný závod. Vítězství přišlo až v roce 1997, o rok později z toho byl i pohár konstruktérů.

O pohon MP4/13 se staral postupně vylepšovaný třílitrový desetiválec Mercedes, v tomto případě evoluce FO110G, který byl kombinován se šestistupňovou sekvenční převodovkou McLaren. Návrh vozu měl na starosti už tehdy uznávaný konstruktér Adrian Newey, který o rok dříve přišel od Williamsu. Pneumatiky GoodYear pak nahradily ty od Bridgestonu.

Právě kombinace skvělé aerodynamiky a silného agregátu o výkonu asi 780 koní znamenala úspěch. Přestože monopost nebyl právě spolehlivý, Mika Häkkinen i David Coulthard museli několikrát odstoupit kvůli technickým potížím, nakonec zaznamenal úspěch.

Pro Häkkinena znamenala sezona 1998 titul mistra světa, a jelikož Coulthard byl v celkovém pořadí jezdců třetí, znamenalo to i pohár konstruktérů pro britskou stáj. McLaren se z tohoto titulu těšil poprvé od roku 1991.

McLaren MP4-30

Jestliže doposud jsme mluvili o úspěšných mclarenech, nyní je potřeba připomenout jeden, na který by ve Wokingu nejraději zapomněli. Řeč je o McLarenu MP4-30 pro sezonu 2015. Ten měl být nadějí, protože po 23 letech spojil legendární duo McLaren/Honda, které slavilo množství úspěchů na přelomu osmdesátých a devadesátých let, ze šťastné pohádky se ale stala noční můra.

McLaren totiž Hondu angažoval jako nového dodavatele motorů, když se předchozí agregáty Mercedes rozhodl nahradit japonskou technikou. Honda v duchu pravidel postavila nový vidlicový šestiválec s turbodmychadlem o objemu 1,6 litru doplněný dvěma elektromotory. Celá pohonná soustava s typovým označením RA615H váží 145 kg a má výkon zhruba 568 kW, samotný šestiválec pak 448 kW. O přenos síly se starala osmistupňová polosamočinná převodovka.

Už předsezónní testy ukázaly, že návrat Hondy do F1 nebude snadný, což potvrdily i výsledky v samotných závodech. Na první body jezdci čekali až do šestého závodu sezony (osmé místo pro Buttona v Kanadě), pouze v jediném závodě – GP Maďarska – bodovali oba jezdci týmu. Závěrečný účet tak činil až deváté místo v poháru konstruktérů. Hůře skončila jen Marussia, která v průběhu sezony nezískala ani jeden bod.

Motory trápila nespolehlivost i vysoká spotřeba paliva, kvůli čemuž byl nekonkurenceschopný. Jakožto nováčkovi bylo Hondě umožněno jednotku dále mohutně vyvíjet i během sezony, k větším úspěchům to ale nevedlo. Japonská značka byla hojně kritizována za to, že přípravu techniky podcenila. Sama Honda ale dávala za vinu i McLarenu, který po ní vyžadoval kompaktně navržený agregát, aby se vešel do speciálně navržené zádě monopostu. Právě to mělo znamenat kompromisní technické řešení.

Největší pachuť mělo opětovné spojení McLarenu a Hondy pro Fernanda Alonsa, který se do Wokingu v roce 2015 vrátil po osmi letech. Už předchozí „britské“ období pro něj nebylo moc šťastné, protože se tehdy kupily neshody s jeho týmovým kolegou Hamiltonem. Ani v letošní sezoně se přitom nezdá, že by měl McLaren šanci na vítězství. Po pěti závodech je McLaren v hodnocení týmů až osmý. Určitá naděje ke zlepšení situace tu ale přece jen je, na poslední Velké ceně Španělska se McLaren vůbec poprvé po opětovném přechodu na motory Honda dostal v kvalifikaci mezi nejlepších deset vozů.