Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

Nejbláznivější motory v dějinách: Šestnáctiválce, Wankely, šoupátka

Aleš Dragoun
Diskuze (17)
Za 130 let vývoje moderního automobilu s výbušným motorem se objevila spousta zajímavých konstrukcí motorů. Některé z nich stojí za připomenutí.

Konstrukce automobilových motorů se za poslední desetiletí víceméně unifikovala a využívá osvědčených řešení. Výjimkám čest! Současný, legislativou vynucený trend downsizingu přinutil automobilky snižovat objemy, přeplňovat. Dočkali jsme se návratu tříválců, byť už nikoli dvoudobých, jako v minulosti. A Fiat vyvinul dokonce dvouválec! Pak je tu Subaru s boxery včetně naftového a Porsche se svými plochými motory, i když už je skoro dvě dekády nechladí vzduch. Tatra bohužel výrobu osobních aut na konci předešlého milénia ukončila...

Ne všichni výrobci tedy takříkajíc „hrají podle pravidel“. Dějiny však znají spoustu zajímavých, až divných konstrukcí a nekonformních počinů. Některé se prosadily, k jiným bychom dnes mohli postavit v muzeu stojan se šipkou a nápisem „Tudy cesta nevedla“.

Bugatti W16

Bugatti oživil Volkswagen. Po převzetí zkoušela dokonce osmnáctiválec, nakonec do série po mnoha peripetiích dovedla šestnáctiválec s konfigurací do W. Osmilitrový, přísně čtvercový klenot s 1000 nebo dokonce 1200 koňmi (736-883 kW) měl čtveřici turbodmychadel, celkem 64 ventilů a stačily mu čtyři vačkové hřídele. Šlo prakticky o dva úzké propojené V8.

Koncern na supersportu Veyron prodělával, ale jednalo se o jeho výkladní skříň. Navíc Němci konečně značku vzkřísili takovým způsobem, aby mohla přežít. A ještě navíc v domovském městě Molsheimu. Ten mimochodem před první světovou válkou, kdy tam Ital Ettore Bugatti automobilku zakládal, rozhodně ještě nepatřil Francii...EB 16.4 Veyron vydržel ve výrobě plných deset let (2005-2015).

Šoupátkový motor Knight

Američan Charles Yale Knight postavil v říjnu 1904 čtyřválec 2,52 l, který místo tradičních a složitých ventilů s pružinami využíval šoupátek. Patent na něj získal o čtyři roky později. Šoupátka po stranách pístu poháněl zvláštní hřídel, sací a výfukové kanály byly umístěny ve stěně válce.

Licenci na „knighty“ dostal pouze ten, kdo dokázal agregáty vyrobit precizně: německý Daimler i jeho britský jmenovec, Panhard & Levassor, Minerva, Voisin a po akvizici liberecké RAF i továrna v Mladé Boleslavi. Svou příslovečnou tichostí se hodily do noblesních vozů, pouze chtěly více oleje. Ve třicátých letech i přes svou spolehlivost tyto agregáty zmizely, protože vývoj materiálů dospěl tak daleko, že ventily se byly schopny vyrovnat s vysokými otáčkami a teplem.

Eisenhuth Compound

Eisenhuth Horseless Vehicle Company z Connecticutu je dávno zapomenutou americkou automobilkou. Založil ji původem Newyorčan John Eisenhuth, muž, který drze tvrdil, že vynalezl benzinový motor a své obchodní partnery tahal po soudech. Podvodníček typu G. B. Seldena to ale nebyl. Pro své vozy použil unikátní kompaundní řadový tříválec.

Dva vnější obří válce s vrtáním 191 mm poháněly vlastními výfukovými plyny ten prostřední, „mrtvý“, bez vlastního zážehu. Byl ještě větší, s průměrem 305 mm. Podobný systém používali markýz de Dion a Georges Bouton u svých parních tříkolek, jen dvouválcových. Eisenhuth sliboval o skoro polovinu menší spotřebu ve srovnání s podobně velkými konvenčními jednotkami. Po třech letech existence, v roce 1907, jeho firma zkrachovala.

Motor s krouživým pístem

Felix Wankel vyvíjel agregát s krouživým trojbokým pístem přes třicet let. Nepotřeboval ojnice ani klikový hřídel a díky tomu dodnes vyniká svou konstrukční jednoduchostí a kompaktní stavbou. Otáčivý píst má také klidný chod bez vibrací a motory dosahují vyššího výkonu. Když rotuje, pracovní cyklus čtyřdobého motoru (sání-komprese-expanze-výfuk) je rozdělen na tři části, každá plocha vykonává vždy jednu fázi. První automobilkou, která motory zavedla do výroby, byla německá NSU, předtím poskytla vynálezci patřičný prostor.. Ovšem nakonec zvolila konstrukci Hannse Dietera Paschkeho, která se dala snáze servisovat bez nutnosti kompletní rozborky.

Motory dovedla k dokonalosti až Mazda, která s nimi vyhrála Le Mans, ale jejich hromadnou výrobu (prozatím) ukončila spolu s kupé RX-8 (2012). Povedlo se jí i eliminovat netěsnosti agregátu. Od ní jej okopíroval ruský AvtoVAZ. V 70. letech se zkoušely i v motocyklech, testoval je Citroën i Daimler-Benz. Životnost už je srovnatelná s aktuálními zážehovými i vznětovými jednotkami (260-300 tisíc kilometrů). Spotřeba benzinu i oleje byla vždy vyšší z principu.

Plochý dvouválec Panhard

Průkopnický „galský“ Panhard zavedl jako první klasickou koncepci s motorem vpředu a pohonem zadních kol a jeho zadní náprava se občas používá dodnes. Po druhé světové válce se soustředil na lidové vozy se vzduchem chlazenými čtyřdobými dvouválci vybavenými protiběžnými písty. Blok a nesnímatelná hlava z hliníku tvořily jeden celek. Každý válec s bohatě dimenzovaným žebrováním měl vlastní větrák, později přišel ještě chladicí plášť a ventilátor přišroubovaný ke klikovému hřídeli.

Pohonné jednotky byly vybaveny torzními tyčkami místo ventilových pružin (používala je Honda u motocyklů), dutými hliníkovými zdvihátky a klikovým hřídelem s kuličkovými ložisky.

Výfukové potrubí vycházelo z každého válce vpředu. Agregáty začínaly na 610 cm3 a 24 koních (17 kW) a končily u hranice 850 cm3 a 44 kW (60 k), tedy v produkčních autech. Závodní vůz s tímto podivným motorem dokonce vyhrál svou třídu v Le Mans. Poválečné panhardy měly naopak přední pohon a dlouho i hliníkové karoserie.

Commer TS3

Zajímavostmi se chlubí i kategorie užitkových vozidel. Britský koncern Rootes montoval do svých autobusů a nákladních aut značek Commer a Karrier přeplňovaný kapalinou chlazený tříválec 3.26 l s výkonem 78 kW a točivým momentem 366 N.m. Takovou hodnotu bychom u tehdejší konkurence hledali marně. Ovšem pozor: agregát bez klasické hlavy válců a mazáním s mokrou klikovou skříní sice logicky spaloval motorovou naftu, na tom by nebylo nic divného, jenže byl dvoudobý!

Dva písty v každém válci byly protiběžné, ale obří ojnice s vahadly poháněly pouze jediný klikový hřídel místo obvyklých dvou. Konstrukce vycházela z německých leteckých motorů Jumo, vyráběných licenčně Napierem. Rootes svá „klepadla“ (říkalo se jim „knocker“) vyráběl v letech 1954-1968.

Dvouválec Lanchester

Lanchester Motor Company založili tři bratři tohoto příjmení, Frederick, George a Frank v roce 1899. Zadní kola o rok později představeného modelu Ten poháněl plochý dvouválec. Sám Frederick s nimi měl již zkušenosti. Vzduchem chlazená pohonná jednotka čtyřlitrového objemu měla dva klikové hřídele nad sebou. Každý píst pak disponoval ne jednou, ale hned třemi ojnicemi. Lehčí krajní byly spojeny s jednou klikou, těžší prostřední s druhou, oba hřídele se otáčely proti sobě. Složitá konstrukce prakticky eliminovala vibrace, výkon 7,7 kW (10,5 k) představoval tehdy běžnou hodnotu.

Lanchestery měly motory umístěné mezi předními sedadly a nepotřebovaly tudíž kapotu. Dlouho se řídily pákami, ještě v době, kdy už dávno převzaly vládu volanty. Že byly konstrukčně zastaralé? Nenechte se zmást, právě vozy této značky používaly jako první na světě kotoučové brzdy vpředu, jistěže mechanické. Psal se rok 1902!

Cizeta V16T

Cizeta měla být původně lamborghini, ale do Sant'Agaty přišel Chrysler. Její zakladatel Claudio Zampolli pro ni navrhl vidlicový šestnáctiválec, který nakonec postavili u Tecnostyle. Nešlo prakticky o nic jiného než spojené třílitrové V8 s jediným blokem a výkonem zhruba 560 koní (412 kW). To znamenalo dvě vačky pro každou hlavu, dva klikové hřídele, ale centrální rozvodová skříň stačila znovu jediná.

Atmosférický čtyřventilový motor se usídlil jako u správného supersportu za sedadly pilota a spolujezdkyně, ovšem nikoli podélně, nýbrž napříč! Vešel se. Naopak podélná pětistupňová přímo řazená převodovka poháněla zadní nápravu. Vzniklo maximálně 11 dnes opravdu supervzácných aut. Design hliníkové karoserie měl na starosti legendární Marcello Gandini, právě jeden z „odpadlíků“ od Lamborghini.

Motory Gobron-Brillié s protiběžnými písty

Francouzský Gobron-Brillié proslul zejména světovým rekordem Louise Rigollyho, který se jako první člověk v dějinách dostal přes hranici 100 mil v hodině (161 km/h), a to v roce 1904 v belgickém Ostende. Závodnímu „netvorovi“ k této hodnotě pomohl obří čtyřválec 13,5 litru s protiběžnými písty. Podobné agregáty montoval výrobce i do vozů, které se daly koupit. Jaký byl jejich princip?

Dva dolní písty poháněly klikový hřídel obvyklým způsobem, protilehlá svislá dvojice horních byla upevněna na křižáku, známém spíše u parních strojů a logicky tedy otočená o 180 stupňů. Křižák samotný měl na starosti dvojici dlouhých ojnic. Protilehlé písty tvořily hlavu válců. Produkční dvou-, čtyř- a šestiválce vznikaly v letech 1898-1922, jejich objem začínal na 2,3 l a končil u 11,4 l. Používaly dokonce primitivní vstřikování.

Rotační motory Adams-Farwell

Další ze zapomenutých automobilek je Adams z Dubuque ve státě Iowa. Firma však existuje už 133 let a nyní vyrábí ozubená kola! Těžko říci, co by se stalo, kdyby se majitelé slévárny bratři Eugene a Herbert Adamsové nespojili s Oliverem Farwellem. Minimálně by byl automobilový svět ochuzen o jednu nevšední konstrukci. Farwell totiž navrhl nejdříve tří- a později pětiválcový vzduchem chlazený rotační motor, vlastně hvězdicový. Jenže umístil jej pod zadní sedadla vodorovně, nikoli svisle. K přenosu síly lehkých agregátů stačil jediný krátký řetěz.

Otáčely se pouze válce s písty a při chodu se chovaly jako setrvačník, klikové hřídele byly pevné. V únoru 1905 v Chicagu oficiálně představený tříválec se 4,3 l vážil pouze 86 kg a dával 18 kW, pětiválec objemu 8 l s výkonem 33-37 kW a maximálně 1000 otáčkami pak 120 kg. Dodnes se dochoval jediný exemplář série 6A. Řídí se zezadu, šofér se spolujezdcem se dívají pasažérům na záda. Na dobových prospektech ovšem najdete i modely s volantem, či pákami v přední řadě. Adams Company zastavila produkci automobilů už v roce 1912.

Chrysler A57

Motor Chrysleru A57 nikdy nebyl použit v automobilu, on by se tam nevešel. Jenže jednalo se o pětici paprsčitě kolem centrálního výstupního hřídele uspořádaných řadových šestiválců 4,11 l, které osobní vozy této značky skutečně poháněly. Před druhou světovou válkou a samozřejmě každý zvlášť.

To znamenalo celkem třicítku válců, pětici karburátorů a skoro 20,6 l zdvihového objemu. Období napovídá, kde byly tyto monstrózní jednotky ve skutečnosti použity. V tancích M3A4 Lee a M4A4 Sherman... Americký koncern musel pohonné ústrojí vyvinout rychle a použití co nejvíce dostupných sériových komponentů se jaksi nabízelo samo, že?

BRM H16

British Racing Motors vznikly proto, aby obnovily slávu ostrovních závodních vozů. Na začátku 50. let tým experimentoval s motorem V16 1,5 l! Vzhledem k tehdejším regulím nepostrádal mechanické přeplňování, točil 12.000 min-1 a měl výkon 485 koní (357 kW). Konstrukční složitost a nespolehlivost jej značně limitovala, a to auto v nemistrovských závodech řídil i Juan Manuel Fangio (dvakrát druhý). Britská stáj se vrátila k podobné konstrukci později (1966-1968), ale dílo Tonyho Rudda připomínalo vizuálně písmeno H.

Dva ploché osmiválce totiž umístil nad sebe, pouze čelní ozubené soukolí bylo společné. Dávaly dohromady předepsané tři litry a přes 400 koní (294 kW), měly dva klikové hřídele, osm vačkových, 32 ventilů a 96 jejich pružin. Jackie Stewart zvuk i hmotnost přirovnal k lodím. Spotřeba byla vyšší než u konkurence, problémem se ukázaly také vibrace. Jím vybavený monopost BRM P83 předvedl Mike Spence brněnským divákům v roce 1967. Přesto má na kontě jedno vítězství v MS F1: Jim Clark vyhrál GP USA 1966 ve Watkins Glen, paradoxně s Lotusem 43.

Aleš Dragoun
Diskuze (17)
12. 9. 2016 20:56
Re: W16
To je lepší ;-)
12. 9. 2016 20:54
Re: Původní článek
Tak se hnědka nezlobte pane Sleeprde.
12. 9. 2016 12:04
Re: W16
Omlouvám se, vačkové samozřejmě, nikoli klikové. Opravil jsem.
12. 9. 2016 09:53
Re: Původní článek
Neodvolávám se na něj, protože jsem jej jako zdroj nepoužil. Jednoduché. Formulaci jste evidentně nepochopil, nicméně jsem ji upravil.
12. 9. 2016 08:34
Re: Slovensko
Pravda ... :-)