Nostalgic Edition à la Bugatti 35: Nostalgikům s velkým srdcem

Nahlížíme do dílen někdejší strojní traktorové stanice a nevěříme svým očím – mezi veterány v různé fázi renovace stojí legendární osmiválcové Bugatti 35 B. Máme husí kůži, vždyť je to legenda motoristického sportu s už asi nepřekonatelným vítězným skóre z více než 1000 podniků, na vrcholu slávy se 14 vítězstvími týdně.

Stojíme tváří v tvář druhému exempláři z rozpracované dvacetikusové série, vznikající v otrokovických dílnách známého sběratele a dealera deseti značek od Mercedesu po Škodovku Ladislava Samohýla. Až na zapalování a budíky jde o repliky, původní záměr odebírat část dílů od Pur Sangu prý ztroskotal na kvalitě. Pořídil se proto originální dvoulitr Bugatti 35 A, z něhož brali míry pro svoji Nostalgic Edition. Překvapením bylo, že ani přes současné znalosti ve zpracování materiálů dnes některé věci nedokážeme. „Originální bugatti je extrémně odlehčené, takže váží odhadem asi o třicet kilogramů méně než naše,“ říká Jiří Valach, vedoucí restaurátorských dílen. Dnes už má první kus za sebou ostré jízdy, druhý vystavený je takřka kompletní a na dalších se pracuje.

Ve hře je hned několik verzí pětatřicítky. Vzor a první kus mají atmosféricky plněný dvoulitr. Ten, na který si můžeme sáhnout, má i zatím nefunkční repliku kompresoru Roots, známou z 35 C a po převrtání na 2,3 litru i 35 B.

Repliky Bugatti řady 35 vznikají jen pro vnitřní potřebu Samohýlovy sbírky, nebyla zpracována oficiální nabídka ani stanovena cena. Chladiči sice dominuje povědomý červený ovál, ovšem místo nápisu Bugatti a monogramu EB obsahuje štítek Nostalgic Edition. Volkswagen sice vlastní práva k logu Bugatti, ovšem průmyslový vzor tohoto i dalších předválečných typů je 50 let od ukončení výroby volně k dispozici pro napodobení. Ettore Bugatti ani jeho potomci pravidelně neobnovovali práva. Korektně přiznaná replika si nehraje na originál, ač je od něj jinak takřka k nerozeznání.

Bohužel ještě nejezdí, přesto jsme byli za návštěvu odměněni něčím, na co se nezapomíná. Na vlastní uši jsme slyšeli originál – čtyřiadvacetiventilový řadový osmiválec SOHC. Každý fanda motorismu by to měl zažít. Pro tři chlapy je to dřina, když se střídají za klikou. Už „pafe“! Nejdřív pár válců, postupně se přidávají další a nakonec slyšíme řev jak od letadla. Při pohledu do těsného kokpitu a na uzoučké pneumatiky smekáme klobouk, paní Junková.

Replika chrání originál

Skutečné bugatky, ale také kompiláty s vysokým podílem nových dílů se dnes prodávají i za desítky milionů korun. Když však jejich šťastní majitelé zatouží po skutečně ostré jízdě s plynem na podlaze, vzhledem k riziku spojenému s rychle ochabujícím účinkem lankových brzd a únavě materiálu letité konstrukce raději sáhnou po co nejdokonalejší replice.

Z toho se stal výnosný byznys, na němž asi nejvýznamněji profituje argentinský Pur Sang Leonidase Anadóna s replikami Bugatti 35, 37, 43 a 51. Jenže jeho výrobky prý nemají zcela vyrovnanou kvalitu a v lecčems se odchylují od původní konstrukce i materiálů. Mnohdy to nahrává praktičnosti – lepší tlakové mazání „kliky“ už nenutí k repasi motoru po dvou třech závodech, kdysi dělané výlučně v Bugattiho molsheimské továrně a cenově odpovídající novému automobilu Aero. Není divu, že manželé Junkovi podle samotné paní Elišky prozávodili dva bankovní domy. Vystřídali osm Bugatti Grand Prix, a když bankéř Vincenc „Čeněk“ Junek v červenci 1929 startoval k osudnému závodu na Nürburgringu, už na něj tíživě doléhal aktuální stav firmy. Čtvrt roku po jeho tragické smrti navíc vypukla světová hospodářská krize a se závoděním by zřejmě byl amen.

Autoři: Zdeněk Vacek a Petr Slováček, Svět motorů