Opel oslavil sto let Grand Prix v Lyonu na původní trati

Pro většinu fanoušků začíná to správné období závodů nejvyšší kategorie až vznikem mistrovství světa formule 1 v roce 1950. Pojem Velká cena (Grand Prix) vznikl ale už daleko dříve, v roce 1901 je se jel takový závod ve francouzském Pau. Posledním významným kláním v Evropě před první světovou válkou bylo to v Lyonu, které letos oslaví stoleté výročí. Právě o tomto víkendu se na tomtéž místě konala velkolepá vzpomínka. Trať má jednu výhodu: za sto let zůstala (až na povrch a infrastrukturu kolem) prakticky v nezměněné podobě. A Opel zde rozhodně nemohl chybět.

Grand Prix de l'ACF (Velká cena Francouzského autoklubu), jak zněl oficiální název akce, se pořádala od roku 1906 na různých místech. Na okruhu v Lyonu však odstartovala 4. července 1914 a dominovaly jí Mercedesy, i když na rozdíl od francouzské konkurence ještě neměly brzdy na předních kolech. Celý podnik byl vlastně bitvou mezi Německem a Francií, tehdy ještě pouze sportovní... Konal se na veřejné silnici se startem a cílem v Brignais, malém městě ležícím jihozápadně od Lyonu. Na čáru se nakonec postupně postavilo 37 vozů třinácti značek ze šesti zemí. Taktika a genialita Christiana Lautenschlagera slavila úspěch, spolu s Louisem Wagnerem a Otto Salzerem získali trojitý triumf. Nebylo divu, Lautenschlager podrobně (a pěšky!) nastudoval každou zatáčku. Coby vítěz strávil na trati přes 7 hodin a 8 minut, dnes je tento čas zcela nepředstavitelný, ale délka musela činit minimálně 750 km. Nejrychlejší kolo časem 20 min 6 s zajel Max Sailer na dalším voze značky Mercedes, který od začátku nasadil šílené tempo, aby udolal soupeře hlavně od Peugeotu. Zběsilou jízdu nakonec nevydržel motor, Sailer jej doslova uštval, ale s tím se počítalo, jeho odstoupení bylo součástí plánu. Okruh měřil 37,625 km a jel se dvacetkrát. Bílé Opely i přes přímou podporu Fiedricha „Fritze“ Opela, který byl přítomen, zůstaly v pozadí, dokončil z nich jediný na 10. místě. Jednička továrního týmu Carl Jörns se startovním číslem 2 dorazila do cíle jako předposlední, v o skoro hodinu a devět minut horším čase než vítězný mercedes. Dlužno říci, že jeho opel měl poškozený chladič, který prorazil kámen. Emil Erndtmann (č. 16) i Franz Breckenheimer s třicítkou odpadli.

Startovalo se po dvojicích v půlminutových intervalech právě podle čísel, která se losovala před závodem. Jörns vyrazil jako první ve společnosti Ference Szisze, vítěze GP ACF z roku 1906, ta se konala v Le Mans. Tehdy už ovšem původem Maďar nejel s Renaultem, ale s vozem dávno zapomenuté domácí značky Alda. Ve startovní listině byl totiž uveden jako Francois Szisz. Žádné kvalifikační tréninky v té době ještě neexistovaly a závody nekončily projetím prvního jezdce cílem, všichni museli obkroužit celou vzdálenost, aby mohli být klasifikováni. Velkou cenu sledovalo kolem trati neuvěřitelných 300 tisíc diváků!

Všechny tři vozy Opelu se dochovaly až do dnešních dnů. Měly pochopitelně nesynchronizované čtyřstupňové převodovky, řadilo se pákou vně vozu vpravo. Další podobnou se ovládaly zadní brzdy, přední bubny ještě chyběly. Poslední brzda se nacházela na kloubovém hřídeli a aktivovala se pedálem vpravo. Uprostřed byl totiž plyn, jen spojka vlevo, stejně jako dnes. Ale toto ústrojí ještě obalovala kůže. Ve dvoumístném otevřeném voze s karoserií „torpedo“ byl s jezdcem přítomen i mechanik, který sledoval přístroje, pumpičkou zvyšoval tlak paliva a při zastávkách v depu auto pomáhal opravovat, případně měnit pneumatiky. Předpisy pro Velké ceny nově omezovaly objem motoru na 4,5 l a nejvyšší hmotnost na 1100 kg. Ovšem pozor, závodní opely měly už rozvod OHC, čtyřventilovou techniku a převod na zadní kola vzpomínaným kardanem místo řetězu! Ten ale federace AIACR stejně zakázala. Jejich motory dávaly sice maximálně 66 kW, ale zase vážily pouhých 935 kg. Oválná benzinová nádrž za sedadly posádky byla naprosto běžná ještě o dekádu později.

Je až znepokojující, že kolébka motoristického sportu Francie v současnosti svou Grand Prix nemá. Vzpomínková akce v Lyonu proběhla 1.-3. května 2014 a mohla se jí účastnit sportovní i závodní auta až do roku výroby 1956. Všechny tři zmíněné závodní vozy zde Opel vystavil. Jeden pochází z továrního muzea, druhý má ve vlastnictví soukromník z Münsteru a třetí, ten Jörnsův, skončil až v Kalifornii, takže absolvoval nejdelší cestu. Automobilka s bleskem ve znaku sem přivezla i stejně starou „Zelenou příšeru“ s motorem o objemu 12,3 l, který dával 191 kW a 700 N.m. Ta v GP nezávodila, protože se nacházela „mimo zákon“. Jezdila ve volných podnicích, dokonce i s provizorními blatníky (!) a dosáhla dokonce rekordní rychlosti 228 km/h.