Pozoruhodné koncepty Ferrari: Sportovní modernisté

Model Sergio, jehož výstavní premiéra proběhla na letošním autosalonu v Ženevě, je tvarován neobvyklým způsobem. V porovnání se sériovými vozy Ferrari pracuje s odlišnými tvary, přesto je jasně identifikovatelným italským sporťákem s dynamickými proporcemi a tvary bez kompromisů. Vůz, založený na Ferrari 458 Spider a poháněný osmiválcovým motorem o objemu 4,5 litru však nezůstane jenom ve formě studie – vznikne v několika exemplářích, se zachováním designové koncepce ženevské studie.

V souvislosti s prototypem Sergio si připomeňme další koncepty – vydejte se s námi do historie značky, kde najdeme studii s americkými tvarovými prvky, retro koncepty, čtyřdveřový unikát či organický prototyp, postavený za účelem zdolávání rychlostních rekordů!

Pozoruhodné kreace značky Ferrari – Italské proměny

Mezi unikátními studiemi italské značky nesmí chybět model 410 Superamerica, zhotovený karosárnou Ghia a představený v roce 1956 na autosalonu v Bruselu. Karoserie tohoto konceptu je důkazem toho, že historie designu Ferrari není tvořena jenom klasicky pojatými, sportovně-elegantními tvary – vedle nich v ní najdeme také experimentální prvky, které by mnozí pozorovatelé na karoserii italského vozu nečekali. Předně jde o ploutve s ostrým zakončením, jež dodávají zadní části na dynamice. Dalším osobitým řešením jsou zakulacené boční části zadního nárazníku, které volně vybíhají do prostoru. Svou prostorovou orientací navazují na hlavní linii profilu, která zasahuje do podběhů kol a pokračuje do prostoru přídě, kde svou hranatostí kontrastuje s kulatými světlomety, vsazenými do prohlubně. Exteriér vozu je unikátní po stránce skloubení emocionálních tvarů, známých z italských automobilů, s masivními a neotřelými prvky, typickými pro americký design. Mezi ně patří zejména klenuté čelní sklo s negativně skloněnými sloupky, zmíněné zadní ploutve či mohutné lišty napojené na masku chladiče.

ferrari design

V roce 1962 byl na autosalonu v Ženevě představen koncept studia Bertone, postavený na základech Ferrari 250 GT. Při navrhování studie byl kladen důraz na dynamiku a kreativní rozvržení hmoty, která – při bočním pohledu na automobil – převažuje v zadní části karoserie. Díky tomu profil poutá pozornost plavnou linií, která je v prostoru nad zadními koly dynamicky zakřivena. Dalším osobitým řešením je architektura přídě, která zaujme svou členitostí. Ta vyniká zejména z 3/4 předopohledu, neboť ji tvoří výrazné zešpičatění a dvě mřížky, navazující na kulaté světlomety. Zatímco předek je velmi členitý, záď pracuje s uhlazenými a čistými tvary, mezi nimiž najdeme vcelku nenápadné svítilny a propracované boky, které oživují záď s dynamickým zkosením.

Také v historii Ferrari najdeme futuristické tvary se zaměřením na co možná nejlepší aerodynamické vlastnosti automobilu. Jedním z takových konceptů je Ferrari Dino 206 Competizione z roku 1967. Funkční vůz neobyčejných tvarů, vyznačující se křivkami, oblinami a minimem hran, byl představen na frankfurtském autosalonu, kde zaujal svým celkovým pojetím – jde totiž o syntézu ladných křivek, kreativně navržených detailů a mnohdy dynamických zásahů do exteriéru (patrně tím nejvýraznějším je prohlubeň na zádi se dvěma dvojicemi kulatých svítilen). Okna, včetně čelního skla, jsou uskupena do mírně kopulovitého tvaru. Mezi zajímavá konstrukční řešení kreace Dino 206 Competizione patří dveře typu gullwing, s nimiž se setkáváme o rok později u sportovního konceptu 275 P2, jehož autorem je Giovanni Michelotti.

ferrari design

Zůstaneme-li na chvíli v roce 1968, zmiňme dva unikátní koncepty, jež s charakteristickými znaky vozidel Ferrari naložily vskutku neobvyklým (a neotřelým) způsobem. Prvním z nich je dvanáctiválcové Ferrari 250 P5, ženevská vize s designem od Pininfariny, jejíž design byl přizpůsoben aerodynamice. To je obzvláště patrné v boční části s originálně ztvárněnými prolisy a elegantní siluetou, kterou doplňuje kreativní provedení zádě, založené na šesti horizontálních linkách. Přední světlomety, integrované do proskleného pásu, působí neobyčejně futuristicky, podobně jako přímý pohled na příď s mohutnými boky. Druhý koncept, Ferrari P6, působí mnohem realističtějším dojmem. Vůz, představený téhož roku v Turíně, kombinuje ladnou siluetu (s citlivě provedeným zásahem do hmoty profilu) s hranatými tvary, přičemž výrazným rysem karoserie je kontrast mezi nízkou přídí a masivní zádí s velkou čistou plochou nad horizontálně vedenými svítilnami.

Dalším turínským prototypem s designem od studia Pininfarina je Ferrari 512S Speciale. Velmi nízká karoserie dvanáctiválcového vozu zaujme celkovou kompozicí, která se skládá z mírně kopulovitého čelního skla (jež se odklápí spolu s malými bočními dveřmi), atypicky tvarované boční části (kde vyniká minimální prosklení, spolu s částečným překrytím zadního kola) a kompaktní zádě. Mnohem progresivnější je však projekt Modulo (opět od studia Pininfarina) z roku 1970, který se na karoserii sportovního vozu podíval optikou budoucnosti. Také v tomto případě se setkáváme s dveřmi, jejichž součástí je čelní sklo – Modulo má však bohatší a členitější prosklení, což se nemalou měrou podílí na jeho celkovém vzhledu. Částečně překrytí kol, obepnutí karoserie linií (po bocích s červenou barvou) a uhlazený design hranatých tvarů – to vše je součástí nevšedního vzhledu, který je zaměřen na geometrické tvary. Ty se z exteriéru promítají do minimalisticky pojaté kabiny, kde najdeme řadu nápaditých řešení – kupříkladu originální sedadla (každé je tvořeno šesti segmenty červené barvy), tříramenný volant se zapuštěným středem či strohou přístrojovou desku temně šedého odstínu.

Prostřednictvím Ferrari CR 25 se vracíme do Turína, konkrétně do roku 1974. Nejnápaditějším specifikem tohoto vozu je rozměrný přední nárazník, který je vizuálně sjednocen s ochrannými panely v boční části automobilu s aerodynamicky tvarovanou karoserií. Moderní interiér je vybaven čtyřmi sedadly s originální konstrukcí – sedáky (včetně opěradel) jsou rozděleny na několik částí, jež sdružuje černý rám, barevně odpovídající přístrojové desce s relativně mohutnou středovou konzolí.

Vize Rainbow, navržená studiem Bertone a prezentovaná v roce 1976 na turínském autosalonu, byla projektována jako čistě vizionářský model v avantgardním duchu – s minimálními vazbami na dosavadní produkci. Neobvyklá proporčnost karoserie je dána dlouhým předním (a krátkým zadním) převisem, což je kombinováno s širokou (a výrazně zkosenou) zádi. Celek se vyznačuje všudypřítomnými hranami a manuálně sklápěcí střechou. Na designu pracoval Marcello Gandini, což prozrazují již zmíněné ostré hrany a tvůrčí invence. Je-li řeč o ostrých tvarech, ty se neodmyslitelně pojí se studií Pinin (1980), která je v rámci modelové historie Ferrari výjimečná svou čtyřmístnou karoserií o téměř pětimetrové délce.

ferrari design

Ferrari 408 Integrale (1987) je pozoruhodným modelem v oblasti konceptů italské značky, a to zejména díky velmi kompaktním a zároveň realistickým tvarům – hliníková karoserie tohoto osmiválcového prototypu kombinuje příď se zakulacenými tvary a nekompromisně hranatou záď, což působí poněkud nezvyklým, zato však velmi originálním dojmem. Diametrálně odlišnou formu karoserie představuje o dva roky mladší kreace Mythos s designem od Pininfariny, představená v Tokiu. Na karoserii tohoto otevřeného konceptu dochází k tomu, čím se vyznačuje (byť ve zcela jiné podobě) studie Sergio – jde o souvislé navázání hlavních linek přídě na profil, kde tvoří charakteristický a zcela nepřehlédnutelný rys. Tato provázanost svědčí o propracovanosti designu, kde má každá použitá linka jasně definovanou funkci. Na tvarech pracoval Lorenzo Ramaciotti, tehdejší šéfdesignér italského studia.

V roce 1989 byl rovněž představen koncept Testa d´Oro, postavený na základech vozu Testarossa (1984) za účelem překonávání rychlostních rekordů. S tím souvisí aerodynamická karoserie, na které pracoval Luigi Colani – designér, jehož projekty z oblasti průmyslového designu vynikají aerodynamickými vlastnostmi (známým příkladem je vize tahače z roku 1977, jejíž koncepce se dočkala obdobného zpracování v letech 2000 a 2002). Organicky tvarovaný prototyp hledí na tradiční prvky Ferrari netradiční optikou, což má za následek karoserii s masivním předním nárazníkem, nezvykle tvarovaným čelním sklem (pokrývajícím značnou část přídě) a zádí s výrazným klenutím.

ferrari design

Model FZ93 s designem od firmy Zagato pracuje s motivy monopostů Formule 1 – mezi ty nejvýraznější patří zvýšený reliéf středu kapoty a střecha, která se směrem dozadu zužuje a zároveň splývá s hranatou zadní částí.

Řada prototypů v historii Ferrari dokazuje, že tvarové a karosářské experimenty nejsou italské značce cizí. Jedním z takto pojatých vozidel je Ferrari F 100 (1998), na jehož designu pracovalo studio Fioravanti. Desetiválcová studie oblých tvarů zaujme především dynamickým výrazem, tvořeným špičatými vertikálními světlomety a horizontální maskou s velmi tenkou mřížkou. Podobné uspořádání prvků čelní části vozu bylo uplatněno na karoserii exklusivního Ferrari P4/5 (2006) od Pininfariny, jehož součástí je kopulovitá, prosklená střecha.

Vraťme se však do roku 2000, kdy byla představena studie Rossa. Šlo o model, který byl navržen při příležitosti sedmdesátiletého výročí založení studia Pininfarina. Vůz odkazuje na závodní modely Testa Rossa z 50. let minulého století, zároveň však nápaditě pracuje s hmotou karoserie, což je patrné zvláště v jejích bočních partiích. Základem pro studii Rossa se stalo Ferrari 550 Maranello.

Nejnovější dílo s názvem Sergio, navržené opět studiem Pininfarina, je postaveno na bází modelu 458 Spider. Koncept, jenž vzdává hold zakladateli firmy, který zahynul loni v červenci, se vyznačuje tvary s retro prvky a barevným kontrastem – exteriér kombinuje červený lak s šedou barvou. Jak již bylo řečeno, vůz (jemuž chybí čelní sklo) je pozoruhodný po stránce provázanosti jednotlivých partií karoserie, kterou umocňuje výrazný šedý díl. Drobným detailem, jenž dodává celku na modernosti, jsou zadní svítilny dekorativního vzhledu.

ferrari design