Rozhovor s Martinem Kolomým: Tatru nikdy neopustím (+video)

Martin Kolomý (41) je chlap jak hora. Moravák s dobráckým úsměvem, ale železným stiskem ruky. V civilu majitel autoservisu a Volkswagenu Transporter, řídil na Dakaru závodní speciál Tatra. Hodinu poté, co opustil pražské Letiště Václava Havla, serveru auto.cz poskytl exkluzivní rozhovor. Při něm jsme se bavili nejen o závodních věcech, které jste měli možnost vidět i prostřednictvím záběrů z televizních a onboard kamer, ale přišla také řeč na zákulisí nejtěžšího závodu světa.

V čem byl letošní Dakar obtížnější než ty předchozí?

Potkávaly nás technické problémy, měli jsme nehodu, museli opravovat a to všechno se nasčítalo. O to víc pak bylo nutné tvrdě bojovat, abychom dosáhli na sedmé místo celkově.

Můžete zhodnotit svůj letošní výsledek?

Byli jsme vpředu jediný malý tým s jedním autem a to je obrovský úspěch. Když vidím, jak se zlepšuje konkurence, tak je to úžasný flek.

Mrzí vás ztracený čas, vinou kterého nejste na vyšších příčkách v konečném pořadí?

Na jednu stranu to bylo nepříjemné, ale zase si musí člověk uvědomit, že na autě byly nové vývojové věci. Byla to svým způsobem daň za to, že chceme být v dalších letech ještě rychlejší, což se nám může hned příští rok podařit.

Jak byste charakterizoval váš závodní speciál Tatra?

Je to auto, které vydrží jakékoliv zacházení. Když si vzpomenu na naši nehodu, při které jsme narazili do tvrdé hrany duny, tak předchozí typ přední nápravy by to nevydržel. Auto, které leželo na boku, se nám s pomocí Tomáše Vrátného podařilo postavit na kola a mohli jsme pokračovat dál.

Kdy jste zažil nejhorší okamžik na letošní soutěži?

Byla to právě zmíněná nehoda. Pustili jsme před sebe jeden kamion MAN, který nás sentineloval (použití výstražného klaksonu pro předjetí). Pak nám bohužel zaprášil v nejméně vhodnou chvíli. Navíc jsem byl v daném místě příliš rychlý, auto vjelo do zatáčky a v tu chvíli jsme letěli vzduchem. Jediné, co mě v tu chvíli napadlo, že to je konec.

Co se dělo po nehodě?

Když se kamion vrátil na všechna čtyři kola, museli jsme zkontrolovat stav vody a oleje. Tím jak ležel na boku, tak se zavzdušnil palivový systém, museli jsme ho znovu zprovoznit. Navíc se nárazem natrhla hadice turbodmychadla, což jsme zjistili až po dvaceti kilometrech jízdy. Takže následovala další zastávka a oprava turbodmychadla.

Mrzí vás hodně, co se stalo?

Za nehodu bych si měl rozhodně nafackovat, šlo totiž jednoznačně o moji jezdeckou chybu. Byl jsem příliš rychlý v místě, kde jsem rychlý být neměl.

Nemohla za nepříjemný okamžik absence vašeho talismanu, kterým je zubatá žába?

Od nehody před čtyřmi lety ji vozím všude s sebou. Tentokrát jsem ji při balení nechal doma, a tudíž za námi dorazila až v polovině závodu. Pak už jsme byli v pohodě. Nicméně bez výmluv, důvodem naší nehody nebyla její absence, ale jednoznačně moje blbost.

Co všechno dokáže vaše posádka během etapy opravit?

Máme všechno potřebné nářadí, abychom zvládli i ty nemožné opravy, tedy kromě výměny motoru. To pravidla striktně zakazují.

Vzpomenete si ještě na moment, kdy jste málem připravil o život kameramana?

Letěli jsme přes hranu duny, ale ne dost velkou rychlostí, takže auto se svezlo bokem a mířilo na kameramana. Ten však neměl na daném místě co dělat, protože právě tam pro něj hrozilo největší nebezpečí. Šlápl jsem na brzdu a kamion se zastavil asi dva metry od něj. Naštěstí se nikomu nic nestalo.

Co by se po letošní zkušenosti dalo na tatrovce vylepšit?

S Davidem Vršeckým, který se stará o podvozek, máme vymyšlených několik úprav. Až budeme koncem března testovat, zkusíme, zda by fungovaly a budeme dále pracovat na tom, abychom napříště zrychlili.

Představíte nám spolujezdce ze závodní kabiny?

Jsou to bratři David a René Kiliánovi z Plzně, se kterými jezdíme v posádce od roku 2010. René sedí zcela vpravo a má na starosti navigaci podle itineráře od pořadatele. Uprostřed je David, který hlídá všechno kolem techniky auta, ať jsou to teplota a tlaky oleje i vody, podhušťování nebo dohušťování pneumatik. Mojí starostí je řízení auta a ostatní věci kolem mě nezajímají. To mají na starosti právě kluci, kteří se mnou dokážou sedět v autě.

To má být nějaká narážka?

Spíše na mojí osobu. Jezdím totiž dost razantně, ať už jde o nasazené tempo, skoky přes duny a málokdo dokáže takové zacházení snášet. „Kildové“, jak je přezdívám, jsou ovšem stateční kluci a mají na výsledku stejný podíl jako já.

Když jedete v extrémně řídkém písku feš feš, jaký používáte tlak v pneumatikách?

(Smích) To je tajná informace.

Dobře, tak jinak. Jak rychle dokážete změnit tlak v gumách?

Snížení je otázkou méně jak deseti sekund, stačí, abych řekl, jaký tlak chci jet. Dohušťování je záležitostí několika minut, ale nikdy při tom neubírám rychlost.

Fungovalo zázemí Tatra Buggyra Teamu?

To je tým plný profesionálů ve všech oborech a ve spojení s Tatrou funguje naprosto špičkově. Druhým rokem se starám jenom o závodění a prospívá mi to.

Spíte více, než když jste se staral o auto sám?

Chodím spát o dvě hodiny dříve, než kolegové v týmu. Oni si vždycky po dojezdu ještě kontrolují rozpis etapy na příští den a to jim trvá vždycky tak dvě hodiny. V průběhu dne se mnohou prospat na přejezdovém úseku, když řídím já.

Ve speciální (rychlostní) zkoušce snad ale spát nejde, ne?

V takové rychlosti, tempu a při mém nasazení by nedokázal usnout nikdo na světě.

Jak je to se základními lidskými potřebami v průběhu závodu?

Naučíme se chodit na malou před startem. Když sedíte v kamionu tak nemáte potřebu, protože všechno vypotíte. A pokud se vám třeba i chce, dokážete to udržet. Žádné suché pleny rozhodně nepoužíváme.

Co jíte na Dakaru?

O to se stará pořadatel, který zajišťuje kompletní catering v průběhu celé soutěže. V převážné většině jíme těstoviny, kaše, saláty a steaky v různých kombinacích.

Letos byly do průběhu soutěže zařazeny maratónské etapy. Jak se vám zamlouvaly?

Uvítal jsem je a mohlo jich být víc. Jezdil jsem v Africe expedice, kde bývaly pravidlem večery, na kterých se lidé od volantu potkávali. Fungovalo to i letos, kdy se potkal každý s každým a kromě běžné úpravy jsme nic moc neřešili.

A jací jsou ti kluci od značek Iveco, MAN nebo Kamaz?

Myslím, že tím, jak je lidé vídají z televizních záběrů, tak je svým způsobem glorifikují. Když se s nimi člověk potká, tak si můžeme povídat o čemkoliv, protože jsme všichni řidiči velkých kamionů na stejné úrovni.

V čem je odlišný tým Kamaz?

Rusové jsou opravdu vyježdění, mají perfektní tým, který má armádní přípravu i řízení. Všechno špičkově zorganizované za moc peněz, ale přitom neplýtvají. Čtyři závodní kamiony, kdy je každý z nich schopen zvítězit, představují sílu, která válcuje ostatní.

Porovnal byste technické odlišnosti od konstrukce Tatry?

Kamazy disponují pevnými polonápravami a vůbec podvozky jejich aut jsou jednoznačně nejlepší. Myslím, že na tom vydělávají víc, než jenom na síle motoru.

Lze jim nějakým způsobem vzdorovat?

To sotva. Mají silné ekonomické podmínky, ročně natestují minimálně šedesát tisíc kilometrů. Mají mnohem dostupnější klimatické podmínky, za kterými my musíme složitě a za cenu značných finančních výdajů dojíždět.

Jak dlouho trvá výměna pneumatiky?

Výměna kola trvá čtrnáct až šestnáct minut, podle okolností. Na autě vezeme dvě kola a případné poškozené kolo musíme dopravit do bivaku, kde je sběrné místo. Odvoz použitých pneu zajišťuje organizátor.

Vyplatí se nakládat poškozené kolo, není jednodušší ho nechat na místě?

V každém případě se vyplatí ho naložit. Současný disk používaný u kamionů je totiž třikrát dražší než samotná pneumatika.

Byl velký handicap startovat jako jediný jezdec v týmu, kterému nemohou kolegové pomoci?

Určitě ano. Především v těžkých dunových etapách kalkulujete, co si můžete dovolit, protože v případě potíží musíte spoléhat na náhodu, že vám někdo pomůže.

Co říkáte tomu, že Aleš Loprais vyměnil tatrovku za polotvární MAN?

To si musí vyřešit sám. Měli jsme jet původně v jednom velkém českém týmu, ale to nedopadlo. Proč se rozhodl, jak se rozhodl, to si musí zdůvodnit sám.

Na letošní soutěži jste předvedl hodně bojovný výkon. Jak byste reagoval, kdyby vám někdo nabídl přestup k jinému týmu?

Odmítl bych. Tatrovku a špičkově fungující tým Buggyra bych nevyměnil za nic na světě. Mně se tam líbí.

Na co si věříte v dalším ročníku nebo ročnících Rallye Dakar?

Jezdecky jsem na srovnatelné úrovni jako všichni ostatní piloti ze špičky. Věřím, že jsme schopni Tatru natolik zrychlit, abych si mohl přivézt sošku beduína, který se uděluje za umístění na stupních vítězů. Toho beduína prostě chci. Kdybych tomu nevěřil, tak bych nemohl vůbec závodit.

Jak byste hodnotil vystupování českých motocyklových jezdců?

Ohromně jim fandím. Když vidím, jakou jedou „palbu“ a jaké pády mají za sebou, tak smekám před tím, co dokážou. Člověk, který je na trati nevidí, tak si nedokáže představit, co všechno si musí projít, ať je to Ondra Klymčiw, David Pabiška, Milan Engel, Honza Veselý a nakonec i Zdenda Gottvald, kterého zradila technika. Všichni zaslouží obrovský potlesk.

Co byste vzkázal pořadatelům pro příští ročník?

Přidělat více maratónských etap, na kterých bude zakázána pomoc doprovodných kamionů. A také bych omezil kilometry, které musíme přejíždět mezi jednotlivými etapami. Je to ubíjejí, lepší je být v ostrém závodním tempu.

Ze sedmnácti Čechů, kteří nastoupili na start, jich dojelo do cíle čtrnáct. Co na to říkáte?

Podle mého názoru je to velký úspěch českého motoristického sportu. Když si vezmete, že do cíle dojela polovina účastníků, tak máme hodně pozitivní bilanci. To zaslouží velké uznání.

Autoři: Michal Štěpanovský, Tomáš Kovařík