Schlörwagen (1939): Vejce z Göttingenu

Svět mezi válkami nebyl rozhodně idylkou. Dlouho se vzpamatovával z té Velké, dnes známé jako první světová. Aby přišel neslavně proslulý černý pátek na newyorské burze, následná hospodářská krize ochromila celou planetu. A v Německu se kvůli ní dostali k moci nacisté, kteří zavinili tu další, ještě krvavější. Ale třicátá léta byla rájem experimentů v automobilismu. Vlastně nikdy předtím ani potom se automobily nezměnily v krátkém časovém období tak radikálně. Z hranatých krabic se jako mávnutím kouzelného proutku staly úhledné aerodynamické vozy.

Experimentovalo se samozřejmě už dříve, vzpomeňme třeba první vozidlo, které překonalo rychlost 100 km/h. Elektromobil Camille Jenatzyho z roku 1899 měl tvar náboje. Alfa 40/60 HP převlečená karosárnou Castagna pro hraběte Ricottiho (1914) zase tvar kapky a kulatá okna. Podobné linky zkoušel i v Německu působící Aurel Persu, Tropfenwagen Edmunda Rumplera byl tak futuristický, že jich několik použil režisér Fritz Lang ve svém němém sci-fi snímku Metropolis.

Německý Schlörwagen byl postaven na podvozku Mercedesu 170 H série W28. Písmeno H zde znamenalo umístění motoru (heck – vzadu). Mercedesy s agregáty v zádi nebyly tak propracované jako aerodynamické tatry z Kopřivnice, za kterými mimochodem stáli také německy mluvící konstruktéři... Ale to nebránilo tomu, aby největší „háčko“ posloužilo jako základ unikátnímu sedanu. Poháněl jej tak čtyřdobý zážehový řadový čtyřválec typu M28 s objemem 1,7 l s výkonem 28 kW při 3400 otáčkách. Kulatého futuristu na kolech postavil vizionářský inženýr Karl Schlör (1910-1997) v Aerodynamickém výzkumném ústavu (AVA - Aerodynamischen Versuchsanstalt) v Göttingenu. V ústavním tunelu vozu naměřili součinitel odporu vzduchu 0,186. Pravda, šlo jen o zmenšený model, původem už z roku 1936. V sedmdesátých letech jej znovu ofukoval Volkswagen u nástupnického Německého centra pro letectví a kosmonautiku (DLR - Deutsches Zentrum für Luft- und Raumfahrt) a výsledná hodnota 0,15 byla ještě působivější!

Schlör experimentální prototyp nekoncipoval k dosažení vysokých rychlostí, primárním cílem bylo snížení spotřeby paliva při běžných rychlostech. K tomu špičková aerodynamika pochopitelně pomáhá též. Další metu představoval dostatek místa pro celou rodinu, dovnitř se vešlo až sedm lidí ve třech řadách sedadel. Schlörwagen, který také dostal přezdívku „göttingenské vejce“, byl prakticky křídlem na kolech a tvarem připomínal polovinu kapky. Přední kola musela zůstat uvnitř, proto vynálezce automobil extrémně rozšířil: až na 2,10 m a prodloužil, jak jen to bylo možné. Skutečný vůz v tunelu zkoušen nebyl, nevešel by se tam, určitě produkoval větší odpor než pětinová zmenšenina. Dostal zcela hladkou podlahu a okna v rovině s vnějším pláštěm.

Nedaleko Göttingenu byla v té době dokončena dálnice, Schlör tak měl svůj výtvor, který dostal registrační značku IS-20611, rovnou kde otestovat. Porovnal jej se standardním Mercedesem 170 H. Díky sériové čtyřstupňové převodovce a špičkovým tvarům se „vajíčko“ rozjelo až na 136 km/h, zatímco sériový model dosáhl stěží 105 km/h. Taktéž osmilitrová spotřeba byla oproti dvanáctilitrové o třetinu lepší. A to střela, byť s lehkou hliníkovou karoserií vážila o 250 kg více, necelých 1,4 tuny. Jenže do výroby se Schlörwagen nakonec nedostal. Proč? Byl náchylný na boční vítr, který jej mohl v extrémních případech i vyhnat ze silnice s patřičnými následky pro posádku... Při zkouškách se naštěstí nic takového nestalo. S velkou slávou jej vystavili na IAA v Berlíně. A pak přišla válka... Během ní dostal na záď hvězdicový letecký motor o výkonu 96 kW ukořištěný Rusům. I s vrtulí. Původní čtyřválec samozřejmě ve voze zůstal, ale tohle spojení v praxi vůbec nefungovalo.

Po porážce nacistického Německa sešel z očí. Prý jej zkonfiskovali spojenci a odvezli do Anglie, další spekulace říkaly, že jej naopak ukořistili Rusové a shořel v lotyšské Rize. Jiní tvrdili, že se dochoval a odpočívá kdesi v kůlně nedaleko místa svého zrodu. Šéfka ústředního archivu DLR Jessika Wichner však všechny tyto teorie považuje za mylné. „Máme důkazy, že Schlörwagen byl uložen u AVA nejméně do konce srpna 1948.“ Tehdy už byl nekompletní, nepojízdný, během války zmizela sedadla a kola, bizarní auto našlo místo svého odpočinku ve zchátralé budově. O pozůstatcích věděl i samotný vynálezce a požádal o jejich vydání. Byly naloženy na náklaďák, který dokonce vyrazil na cestu k Schlörovi, ale britská vojenská správa vydala rozkaz k jeho návratu. Poté se ztratily neznámo kam, stopy mizí. „Bohužel je velmi pravděpodobné, že vážně poškozenou karoserii prostě vyhodili do šrotu,“ krčí na toto téma Jessika Wichner rameny.

K pětasedmdesátému výročí vznikl v DLR ještě jeden model, opět v měřítku 1:5 dle původní dokumentace. Ta se naštěstí dochovala kompletní... Schlörwagen designem také trochu připomíná americký Dymaxion Buckminstera Fullera. Na rozdíl od něj měl však čtyř kola, nikoli tři.