Škodou 105 L k moři: Cesta plná nostalgie

No jo, to se vám to k moři každoročně cestuje. S novým, rychlým autem jste tam po dálnici hned. Ale každý na něj nemá. Schválně, vyrazili byste tam ještě dnes stařičkou škodovkou…?

Této čtenářské výzvě nešlo odolat. Samotné nás zajímalo, zda ještě v současných podmínkách můžeme někomu podobnou výpravu doporučit. Přece jen jsme zvyklí na jinou techniku, za samozřejmosti bereme klimatizaci, nízkou vnitřní hlučnost, bezolovnatý benzin… Navíc v moderních autech nevozíme náhradní díly a neřešíme složitou proceduru s vyřizováním absurdních dokladů jako povolení vojenské správy nebo zaměstnavatele.

Složité papírování naštěstí nasimulovat nejde, ale abychom naši cestu stařičkou škodovkou neměli až tak jednoduchou, snažíme se myslet na moderní dálnice jen jako na pomoc v nouzi.

Jako cíl vybíráme ostrov Krk – proti Istrii vypadá „jugoslávštěji“, přitom není daleko. Tamní kempy Svět motorů doporučoval už v roce 1966. Cestou se úmyslně vyhneme Rakousku, protože kapitalistické státy byly za socialismu většině lidí zapovězeny.

Dává dnes ještě někdo tábořištím přednost před apartmány? A dojede téměř třicetileté auto bez problémů do cíle a zpět?

Opravdová krasavice

Na venkově staré škodovky řady 105/120 stále potkáte, v polovině června jsme jich však v českých bazarech objevili jen pět! Tyto vozy se nevyplatí

prodávat, často doslouží v rodině. Výjimkou je kupé Garde/Rapid, extrémně zachovalé exempláře dosahují stotisícové hranice.

Nejhezčí škodovku jsme objevili v autobazaru AAA Auto: model 105 L, rok výroby 1988, až na pár pupenů koroze zachovalá karoserie, interiér jak z muzea, na tachometru 37 685 km, dodnes jediná majitelka (ročník 1932).

skoda reportaze svetmotoru

„Tak to je pecka. To jsem na to zvědavá…,“ pronesla při prohlížení fotografií škodovky kolegyně Dita. Tím se automaticky stala členkou posádky, protože bude mít jistě na auto jiné názory než fanda historické techniky Lukáš. Navíc jsou oba cestovatelsky založeni a mají dobrodružnou povahu – ideální dvojka na dlouhou cestu.

Po sehnání retro výbavy a důkladné servisní kontrole tedy vyrážíme za sluníčkem směr „Jugoslávie“!

JÍZDA K MOŘI

Rychlý dálniční start

Je pátek 20. června pět hodin ráno. Z redakce vyrážíme ve složení Lukáš Prejzek a Dita Žílová šedou Škodu 105 L a po magistrále míříme na D1, v doprovodné Škodě Superb sedí fotograf Jiří Pekárek. Protože má velké auto a my místo „vytoužené“ stodvacítky jen slaboučkou Škodu 105, použijeme jeho kufr pro část zavazadel. Ve svém vezeme náhradní díly. Dálnici máme v plánu využít pouze do Bratislavy jako tenkrát, dál budeme

pokračovat po okreskách. Na palubě plně dotankovaného stařečka vládne nostalgická nálada. Jsme odkázáni na papírovou mapu a nevíme, kolik času na silnicích strávíme. „Snad se utáboříme kolem osmé večer,“ byla by ráda Dita.

První problém přichází v rekonstruovaném úseku na 43. km – pomalý kamion škodovku zabrzdí natolik, že se ve stoupání rozjede sotva na šedesátku a za ní se na chvíli vytvoří kolona.

U Devíti křížů si dopřáváme krátkou fotografickou přestávku, projíždíme ranním Brnem. U jedné z posledních pump na D2 kupujeme slovenskou dálniční známku a sháníme samolepku CZ – bohužel ale dostáváme jen reklamní verzi. „Tohle jsme podcenili. Riskujeme, že nás Chorvaté se starou SPZ bez oficiálního označení země na své území nepustí,“ povzdechne si Lukáš. Mladíkovi u kasy neuniknou červená trička: „Kam máte namířeno?“ Po prozrazení cíle nám drží palce: „Ta škodovka to vydrží. Těším se na reportáž.“

Slovenské hranice protínáme v 8.50 a ptáme se na ceny dálničních vinět. „Desetidenní stojí 10 eur a vyplatí se koupit až zde. U vás si za ně překupníci účtují dvanáct, ale i šestnáct eur,“ dozvídáme se od obsluhy. To souhlasí, mohli jsme ušetřit padesát korun. Takže další poučení. Ujišťujeme se, že je kraťoučký úsek dálnice do „dědiny“ Rajka nezpoplatněný, a s příjemnou rychlostní komunikací se loučíme.

Pomalé maďarské ploužení

Následuje zřejmě nejotravnější úsek výpravy. Kolegové nás ještě před cestou varovali, že je průjezd Maďarskem bez použití rychlostních komunikací nekonečný. „Všude samý kamion, nedají se předjet,“ potvrdil nám v redakci Jirka Baborský. Měl pravdu, ale naštěstí všechny těžké soupravy potkáváme v opačném směru. Ve svém vidíme jen pár traktorů, které hravě předjíždíme. Občas překonáváme i pojízdné archiválie z dob socialismu (VAZ 2104, Ladu Samara, kupodivu i čtyřtaktní trabanty), a dokonce potkáváme dvě škodovky podobné naší. Na jejich řidiče přátelsky máváme, ale bez odezvy. „Tady zkrátka starými auty nejezdí z recese, ale z nutnosti,“ utrousí Lukáš. Krajina je nudná, vesnice s těžko zapamatovatelnými názvy doprovází rovina bez nápadu. Jediné zpestření představuje stále více obtěžující hluk motoru, kvůli kterému na sebe musíme křičet. Dita si hoví za volantem a zdá se, že se po počáteční nedůvěře se starou škodovkou skamarádila. Uhání jako drak.

Míříme na Györ, ukazatele neustále lákají na dálnici, což ale odmítáme. V tomto městě poprvé tankujeme, po přidání náhrady olova Benadit BA čerpáme 26 l naturalu. Je pravé poledne. Blížíme se k Balatonu, dřívějšímu častému cíli československých dovolenkářů. Zatím nám počasí přálo, ale nad silnicí se stahují první černé mraky a začíná pršet. „Ještě že nám preventivně vyměnili stěrače, doteď nám vysoko umístěná ramínka jenom omezovala výhled,“ chválíme hořovický servis, který před cestou zkontroloval auto.

skoda reportaze svetmotoru

Počasí že by psa nevyhnal, přesto hledáme místo, kde bychom vystoupili a prohlédli si jezero. V jednom z kempů nás po dlouhém přemlouvání s autem k vodě pustí. Dáváme si pro Čechy typické řízky s chlebem a vyrážíme směrem Nagykanizsa. Ve městě jsme v pět odpoledne a s představou hotového stanu po osmé se pomalu loučíme… Máme za sebou 644 kilometrů, dálnici jsme křížili šestkrát. Čeká nás pořádný kus cesty.

Chorvatsko, jak jej neznáme

Lije jako z konve, konečně se blížíme k přechodu Letenye. Dostáváme se mimo schengenský prostor, tedy do oblasti s pasovou kontrolou. Obavy nahlodává miniaturní nálepka CZ na zadním okně. Celníci nás ale příjemně překvapí. Chtějí vidět pouze průkazy totožnosti, na auto se jen usmějí se slovy: „Škodovka, dobrá!“

Na parkovišti před Hodošanem potkáváme dva červené golfy s moravskými posádkami. Zjišťujeme, že míří na Makarskou a do Chorvatska (Jugoslávie) jezdí už od socialismu. A vždy přes tento přechod. „Odsud jsme pokračovávali nekonečným vnitrozemím,“ vzpomíná

jeden z řidičů. Teď to čeká nás. Počasí se zhoršuje, je šero, hustě prší. Neztrácíme čas a míříme na Varaždin. Rozcestníky nás každých pár kilometrů lákají na dálnici. „Je to logické. Drtivá většina řidičů ji využije, místní ukazatele nepotřebují,“ uvažuje Lukáš.

Na palubě už nevládne pohoda, ale nervozita, k tomu se ochladilo. Pouštíme topení, teplejší vzduch doprovází nepříjemný zápach. Přitom není jediný. „Nepálí se spojka?“ zděsí se Lukáš, ale chápe, že při souvislé jízdě je to nesmysl. Ani od motoru se naštěstí nekouří, teplota vody se pohybuje v obvyklém rozmezí. Vysvětlení zápachu přichází po uchopení páky ruční brzdy – je vytažená! Při střídání řidičů se tomu nedivíme – tím spíš, že kontrolka na přístrojovém štítu škodovek nikdy nebyla funkční. Naštěstí jsme takhle brzděni zdolali jen necelých třicet kilometrů.

Po projetí Varaždinem pozorně sledujeme cedule na Záhřeb, dálnici se chceme vyhnout – ale přiznáváme, že už neradi. Podruhé tankujeme, u čerpací stanice Tifon Donja Zelina doplňujeme aditivum a 24 litrů benzinu do plné nádrže.

Zoufalost a změna plánu

Záhřeb = město žen a dívek. V pátek večer na ulicích nikoho jiného nepotkáme. Není divu, fotbalové mistrovství světa znamená pro Chorvaty téměř národní svátek. A tak zatímco se Lukáš spokojeně rozhlíží po ulicích, Dita má na starosti průjezd hlavním městem. Podle mapy hledáme ukazatele na Karlovac, jiné než dálniční nevidíme. „Kdyby aspoň přestal ten slejvák,“ naštvaně prohodí Dita. Všechny cesty vedou na Karlovac – ale bohužel po rychlostní komunikaci. Centrum Záhřebu projedeme dvakrát, vždy se však ocitneme v obci Sesvete, od níž jsme přijeli. Je půl deváté večer, na město padla tma, čekají nás odhadem dvě stovky kilometrů. Nervozita vrcholí, ve městě se motáme hodinu, na každém semaforu červená.

Snažíme se vcítit do role manželského páru. „Já na to kašlu, prostě jedu na dálnici a je mi to jedno,“ prohlásí Dita. „Přece to nevzdáme,“ nyní už jen naoko odporuje Lukáš. „Ještě slovo, svážu tě tažným lanem a nacpu ti do pusy reflexní vestu!“ zní poslední výstraha před odbočením k mýtnici. V autě je najednou ticho, posádka se chce co nejdříve ubytovat, k tomu ostrov Krk ani jeden z cestovatelů nezná. Únava se plně projevuje, máme za sebou sedmnáct hodin jízdy a 787 km – většinou vleklými, pomalými cestami.

O berlích do cíle

A tak dálnici, původně jen berličku pro případ nouze, použijeme směrem ze Záhřebu na Rijeku: celkem tedy 166 km. Cena 61 kun (222 Kč) nám za pohodlí rychlostní komunikace přijde velmi přiměřená, horší je to s komfortem auta. Ani fotograf Jirka v pohodlném superbu nemá na růžích ustláno, přece jen mu není dvacet.

Hluk Škody 105 L už opravdu není příjemný, navíc auto nijak zázračně nesvítí, uvnitř šeptá i podsvícení přístrojů. Číst v tuhle chvíli mapu by bylo nemožné. Baterku nemáme. Chvílemi překonáváme táhlá stoupání, kde auto zpomalí až na tachometrovou šedesátku. Cesta po dálnici nám přijde nekonečná, dávno odbila desátá. Projevuje se únava, Lukáš uhýbá odrazkám u pravého pruhu dálnice v domnění, že jde o obrysová světla náklaďáků, i fotograf Jirka si to nevědomky šine mezi dvěma jízdními pásy. „Vyprávěj mi něco o vaření, třeba jak děláš španělské ptáčky,“ prosí vyčerpaný Lukáš Ditu. „Vezmeš hovězí plátky, potřeš je hořčicí, připravíš si omeletku…,“ zasní se spolujezdkyně. „Dost! Mám hlad, tohle mě vlastně znervózňuje,“ odvětí řidič.

Po opuštění dálnice na exitu Oštrovica se spouštíme k moři, které halí tma. Dlouho prudce klesáme a máme jasno, že zpátky musíme zvolit jinou cestu.

skoda reportaze svetmotoru

Sledujeme cedule na Krk a míříme na krásný most, z něhož však nemáme vůbec nic: je tma, stále prší a myslíme jen na to, kde nás po půlnoci ubytují. Za oboustranný průjezd na ostrov se hradí jednorázově 35 kun (127 Kč). Po překonání mostu si Dita na hlavní silnici náhodou všimne cedule Autokemp Njivice, který volíme jako cíl výpravy. Nutno dodat, že po opuštění dálničního úseku jsme sem za necelé hodiny ujeli ještě 117 km. S vidinou brzkého spánku zastavujeme na parkovišti, jenže s požadavky na táboření neuspějeme! Co teď? Po chvíli se však zaměstnanec recepce vrací. „Máme tu jednu volnou chatku!“ zní v jednu ráno nejlepší zpráva minulého dne. S vnitřním klidem sledujeme, jak se těsně za námi zavírá brána kempu. Druhý den najdeme v klidu vhodné místo a konečně stavíme stan.

NÁVRAT ZPÁTKY

Rychle, ale s problémy

Na zpáteční cestě chceme vyzkoušet, jak si škodovka poradí se zvládnutím celé trasy výhradně po dálnicích. Vyrážíme znovu v pět hodin ráno. Ještě večer nás trochu vyděsil problém s protáčejícím se táhlem sytiče, což ale naštěstí vyřešila lehká oprava šroubovákem.

Opouštíme ostrov, po přejetí mostu z Krku se řítíme k dálnici. „Pojedeme z Rijeky, za devět kun navíc se vyhneme prudkému stoupání,“ rozhoduje Lukáš. Po necelých čtyřiceti kilometrech od kempu si užíváme rychlé bezstarostné jízdy. Slovo rychlé je však relativní, škodovka si leností stěžuje na každý vrcholek. Proti cestě na ostrov máme slunečné počasí, teplota vně i uvnitř rychle roste. Poprvé tankujeme, do nádrže se vejde rovných 26 l paliva. V Záhřebu opouštíme dálnici, platíme 70 kun. Na další rychlostní komunikaci najíždíme ve Svaté Heleně a za 42 kun nás dovede až k hraničnímu přechodu Hodošan. „Jugoslávii“ definitivně opouštíme po 295 kilometrech v 8.50.

Dostáváme se do Maďarska, ale zatím se nenaskytla jediná možnost koupit virtuální dálniční známku. „Už jsme tu ujeli 45 km, jsem docela nervózní,“ potí se Lukáš. Dita však zůstává v klidu: „Můžeme rovnou risknout celé Maďarsko.“ Při této představě se Lukáš málem osype, zastavuje u první čerpací stanice. Elektronickou vinětu nám zde bez problémů prodají. V pravý čas – na výjezdu stojí hlídací roomster.

Počítadlo ujeté vzdálenosti ukazuje 525 km a podruhé čerpáme benzin. V poklidu se posouváme ke Slovensku. Škodovka bez problémů šlape povolenou stotřicítkou, ale na obchvatu Budapešti nebezpečně stoupá teplota chladicí kapaliny. Vaříme! Aby ne, vzduch má 32 °C, dálnice ještě o deset stupňů víc. Zastavujeme u krajnice, připravujeme výstražný trojúhelník a čekáme na vychladnutí systému.

skoda reportaze svetmotoru

„To se dalo čekat. Musí být puštěné topení, aby se motor nepřehříval, a zadní kapota musí být při jízdě pootevřená. Tak jsme jezdili my. Držím palce, aby vám neprasklo těsnění pod hlavou, nebo nedej bože hlava,“ cituje Dita SMS zprávu od své maminky. Už chápeme, proč na nabídku být členem posádky okamžitě kývla.

Stále čekáme, až se nám ochladí motor. Domů zbývá přibližně 500 km.

Po hodině do chladicího systému doléváme, co máme: dvě láhve minerálky. Rozjíždíme se a v 13.50 se ocitáme za hranicemi Slovenska. Krátká pauza na brynzové halušky potvrzuje podezření na špatný startér, s teplým motorem škodovka chytá stále hůř. To je ale poslední a nijak omezující závada, do Prahy se dostáváme bez problému.

V cíli jsme po dvanácti hodinách jízdy v 18.55. „Zdolali jsme o 105 kilometrů víc, ale i přes neplánované zdržení ušetřili pět a půl hodiny času,“ počítá zapsané údaje Lukáš. Zpáteční trasa měla i jinou výhodu – vůbec jsme nepotřebovali mapu. Po opuštění ostrova jsme totiž jen sledovali směr Záhřeb, poté Varaždin, Nagykanizsa, Györ, Bratislava, Brno a Praha.

Komu doporučit?

Dlouhá cesta Škodou 105 L pro nás byla zajímavým zážitkem, ale nad její realizací jako dovolenkovou cestou bychom se dnes asi pořádně rozmýšleli. Pro recesisticky zaměřený bezdětný pár to může být skvělá adrenalinová záležitost, představa tisícikilometrového rodinného putování s dětmi v přeplněné a uřvané škodovce nám však nahání spíš pocit hrůzy.

Lukášovy dojmy

Absolvovat starým autem dlouhou výpravu je zážitek, který nedokážu odmítnout. Dnešní vozy mi totiž připadají všechny stejné. Jako malý si pamatuji rodinnou dovolenou Škodou 105 S do NDR, později jsem vyrazil v kupé Rapid 130 k moři do Itálie. Rád si podobné cesty zopakuji, z dnešního pohledu vše vypadá jinak. Běh motoru nebo zabouchnutí dveří zní jako melodie, směrem dozadu je fantastický výhled… Jenže jsem si nikdy neuvědomil, jak výrazně zasahují přední stěrače do zorné plochy. A kontrolka ruční brzdy, která se nikdy nerozsvítí, to je hodně velký přešlap. Ale třeba proti systému chlazení jsou to jen drobnosti. Ne že bych byl technicky extra zdatný a uměl si na autě úplně všechno opravit, ale když člověk zvládne základy, veze si správné náhradní díly a pohybuje se poblíž vesnic plných traktorových specialistů, neměl by se cesty bát. Vždyť spoléhat se na starou techniku je skvělé dobrodružství. A výhodou je, že se v takovém autě nedá usnout. Cesta stopětkou mě nadchla natolik, že už přemýšlím o další (a delší) podobné výpravě…

skoda reportaze svetmotoru

Ditiny dojmy

Jako malou mě rodiče v roce 1976 vyvezli 2000 km Škodou 110 do Burgasu. Ležela jsem bez dětské sedačky na hromadě věcí a koukala na tátu, který nalévá vodu z dřevěných pump do motoru. Šílená, dva dny a dvě noci trvající cesta. Když jsem mámě řekla, že mě čeká výprava Škodou 105 L do Chorvatska, nezáviděla mi: „Nám cestou do Bulharska auto v Maďarsku začalo vařit, prasklo těsnění i hlava. Tak jsme dolévali celou cestu vodu. A klimatizace? Celou cestu puštěné topení, abychom znova neuvařili. Na hranicích jsme museli projet dezinfekcí a auto vypnout. Potom nešlo nastartovat, roztlačili nás. Cestou jsme píchli, takže jsme v Rumunsku vyložili kufr, abychom se dostali k rezervě. Věci se musely hlídat, místní děti je rozebíraly. Spát jsme se báli. Tak se drž. Hlavně hodně vody – na pití i do chladiče!“

Do redakce jsem dojela doprovodným superbem, přesedla a vyrazili jsme. Velká změna. Překvapil mě dostatek místa pro spolujezdce, ale zjistila jsem proč – není tu žádný odkládací prostor ani kastlík pro odložení pití nebo mapy. Sedíte na podlaze, místo řadicí páky pletací jehlice a zrcátko menší než od pudřenky. Z Prahy řídil Lukáš. Myslela jsem, že v autě dospím, ale po nastartování mi došlo, že to nepůjde. Za volant jsem si u Balatonu sedala s nedůvěrou. S autem jsem se však skamarádila a dojela do Záhřebu. Sice jsem druhý den po 450 km vesničkami bez posilovače byla jako po složení hromady uhlí, ale stálo to za to. Zvuky mě vracely do dětství: zamňoukání spojky při každém sešlápnutí, unavené vrzání stěračů a motor, u kterého máte pocit, že sedí na zadním sedadle. Někdy je fajn vrátit se v čase, člověk si začne vážit samozřejmostí. Byla to asi moje poslední příležitost řídit takové auto na takovou vzdálenost.

ŠKODA 742 – NA HODINU JÍZDY HODINA PRÁCE

Pokud dodržujeme plán údržby a necháváme si odstranit závady, můžeme jet s dnešními auty kdykoliv a kamkoliv. U Škody 742 s motorem vzadu a chladičem vpředu to neplatilo. Na kontrolu mnoha součástí, které uměly vůz zastavit, servisní plán nemyslel. Příkladem budiž víčko palivové nádrže obsahující ventil pro vyrovnávání tlaku. Když se ucpal, vznikl v nádrži podtlak, pumpa nedopravila benzin do karburátoru a motor zhasl.

Na jiná místa plán myslel velmi obecně. Pod pojmem „revize chladicího systému“ by si dnes mechanik představil vizuální kontrolu těsnosti, stavu chladiva a odolnosti vůči mrazu. Zkušený škodovkář věděl, že bolestí jsou spoje hadic pod autem, které zrezly a začaly téct, a čidlo elektrického ventilátoru. Jeho nespolehlivost byla ukrutná, časem si všichni ventilátor vybavili ručním spínačem. Dále bylo třeba zkontrolovat pohyblivost dvojice odvzdušňovacích kohoutů. Pokud škodovka uvařila, bylo nutné složitou soustavu zbavit bublin páry.

Kdo jen doléval vodu, vařil stále, i když vůz neměl žádnou další závadu. Bohužel většinou měl. Výfukové plyny vytlačovaly vodu z chlazení vinou vadného těsnění nebo prasklé hlavy válců. Zatímco většina malých aut vystačí se spojkou ovládanou lankem, škodovky měly hydraulickou. Běžný byl únik kapaliny ze spojkového válečku či pumpy a zavzdušnění systému, kde i po sešlápnutí pedálu zůstal motor v záběru. Ostřílený škodovkář uměl řadit bez spojky vyřazením v nulovém tahu a zařazením při přesně srovnaných otáčkách.

Vůbec úniky provozních kapalin jsou silné téma. Nekvalitní bývala palivová vedení ze zelené opletené hadice, jež vydržela dva roky. Že vždy tekl olej z převodovky, nikdo neřešil. Skrz opotřebená těsnění poloos ale uměl natéct až do zadních brzd.

Před delší cestou je třeba vůz prověřit. My jsme to zadali zkušenému mechanikovi Ivanu Cedivodovi z Hořovic. Seznam úkonů budiž návodem pro ty, kteří se chystají na podobné dobrodružství.

• Kontrola brzd, těsnosti, stavu obložení (u našeho vozu v pořádku, destičky vyměněny)
• Kontrola těsnosti gufer zadních poloos (v pořádku)
• Kontrola chladicího systému (nové víčko chladiče, rozhýbání kohoutů, 4x nové spony hadic, spínání ventilátoru předěláno na ruční ovládání, promazání vodní pumpy)
• Kontrola provozních náplní (motorový olej + filtr vyměněn, dolito 0,5 l převodového oleje)
• Kontrola ventilové vůle (v pořádku)
• Kontrola zapalování (seřízení předstihu a odtrhu, zapalovací svíčky byly zánovní)
• Kontrola pneumatik včetně rezervy a mechanismu jejího zavěšení pod vozem (v pořádku)
• Kontrola dobíjení (13,8 V, preventivní dobití akumulátoru)
• Montáž nových stěračů (oba stály 100 Kč)
• Odkalení karburátoru (bylo potřeba, vytekl vodní kondenzát)
• Kontrola vůle spojkového ložiska (v pořádku)
• Kontrola závěsů kol (mírné vůle v přední nápravě ponechány, důkladné promazání rejdových čepů)
• Kontrola klínového řemene (na voze vyměněn)

Ač bylo vozidlo v raritně dobrém stavu, vyžádala si zodpovědná příprava na dovolenou osm hodin práce. Našim předkům to trvávalo ještě déle, při špatné dostupnosti servisů často vše dělali svépomocí bez dílenského vybavení.

Autoři: Dita Žílová, Lukáš Prejzek, Svět motorů