TEST Srovnávací test: Renault Clio 1.5 dCi vs. Dacia Sandero 1.5 dCi - Trochu větší dilema

Předsudky hýbou světem. Hrdý řidič audi by v životě nepřesedl do golfu, ortodoxní „volvista“ do Fordu Mondeo a někteří majitelé Renaultu Clio zase nenajdou slušné slovo pro Dacii Sandero. Zmiňované dvojice vozů se vzájemně liší kvalitou zpracování, výbavou a cestovním pohodlím. Příbuzná nebo zcela identická technika ale znamená, že oba automobily buď vždycky bez potíží dojedou, nebo naopak zůstanou stát u krajnice. O koupi jednoho či druhého tedy vždycky rozhodují peníze a subjektivní dojem.

Tentokrát to ale Renault zájemcům o své malé novinky zkomplikoval. Zatímco sandero se drží maximální jednoduchosti, clio přidalo na stylu a z praktické stránky slevuje. Kde jsou změny cítit nejvíc? A mohou vést až k tomu, že by se dosud vyhraněné tábory zákazníků prolnuly?

DOJEM

Hádej, kdo jsem

Po prvním studiu technických parametrů je jasné, že oba vozy toho mají společného celkem dost: rozvor, šířku a s rezervou na odlišné nárazníky i délku. Žádné rozdíly nepozorujeme ani v postavení a sklonu sloupků karoserie. Levnější dojem ze zevnějšku sandera mají na svědomí povrchy, zjevně navrhované pro co nejlevnější výrobu. Téměř beztvarý plech dveří s lakovaným rámem okna ve stylu Škody Favorit, ostře osekané lemy blatníků, kapota skoro bez prolisů a zpětná zrcátka uchycená v plastovém rohu okna. Tohle se v Evropě nosilo před dvaceti lety. Leccos dokážou zamaskovat doplňky testované verze Stepway Arctica. To ale nejspíš nebude podoba, ve které potkáme sandero nejčastěji. Základní benzinová verze je o sto dvacet tisíc levnější. A za takové peníze se kdekdo smíří s plechovými koly i černým nárazníkem.

Je skoro neuvěřitelné, jak odlišný charakter dokázali designéři Renaultu vdechnout cliu. Plynulá hra svalnatých křivek a hlubokých prolisů, opticky lehká horní část s tenkými rámy a nízkou střechou posazená na široce rozkročené blatníky. Tady dostal vnější dojem absolutní prioritu a na peníze se při tom evidentně nehledělo. Aby také ne. V západních zemích hraje clio často roli druhého auta v rodině a o jeho výběru rozhoduje žena.

Rozdíl ano, ale…

Interiér sandera je mimořádně fotogenický. Tedy v tom smyslu, jako jsou fotogenické některé ne moc hezké slečny: osobní seznámení dojem nenapraví.

Tvary na snímcích jsou skutečně pohledné a přiměřeně moderní. Na dotek už to ale taková sláva není. Fyzický kontakt s výplní dveří dává pocítit materiál na pochodu od předchozí k budoucí recyklaci, nijak robustně nepůsobí ani sedadla – o tom však později.

Kabina clia nevypadá myšlenkově složitěji, materiály si navíc pomáhají spíš texturou než jemností. Slibné detaily jako kruhové výdechy topení po stranách nenacházejí pointu uprostřed, některé ovladače jsou se sanderem shodné. Celku moc neprospívají ani dekory z lesklého plastu v testované

výbavě Dynamique. Hlavní věci, kterých se za jízdy dotýkáme, však fungují dobře a proti předchozí generaci působí novinka rozhodně stylověji.

PROSTOR A POHODLÍ

Delší, ale chladnější

Nabídka prostoru je jednou ze silných zbraní sandera. Proti minulé generaci interiér ve všech směrech mírně povyrostl, rozměrnější a výrazněji tvarovaná jsou také přední sedadla. Už při prvním testu koncem minulého roku na nás ale příliš nezapůsobila jejich nápadně měkká výplň. Dnešní modrý exemplář naše pochybnosti ještě prohlubuje. Kostnatější kolegové se hned první den shodují, že čalounění jaksi nedrží na místě a uvnitř sedáku se posouvá k jedné straně. Při teplotách pod nulou navíc dacia záhadně přestává topit na nohy a méně odolní jedinci nemají jinou šanci než si pomoct zaslepením výdechu u čelního skla.

Právě to může souviset se způsobem, jakým sandero ke svému prostoru přišlo. Ve stejném skeletu sedí posádka o dvacet centimetrů víc vpředu a také o něco výš. Díky tomu je dost místa na nohy vzadu a kufr si zachoval dosavadních 320 litrů. Vyšší pozice se odráží rovněž ve slušném výhledu řidiče. Nevýhodou je zřejmě umístění tělesa topení v takové poloze, že za ztížených podmínek nedokáže dopravovat horký vzduch k nohám cestujících v první řadě.

Pohodlně, jenže spíš pro dva

Těžko říct, co všechno vedlo konstruktéry Renaultu k tomu, aby posádku odstěhovali o tolik dál dozadu. Od předního nárazníku k volantu je to taková

dálka, jako by se pod kapotu musel vejít řadový šestiválec. A přestože tam ve skutečnosti není, posaz v cliu vyvolává nečekaně sportovní dojem. Sedadla jsou nízko u podlahy, řidič má k pedálům hodně natažené nohy a přes vysokou hranu oken vidí svět v jiné perspektivě. Proto se také do vozu nastupuje fyzicky náročněji, než je dnes obvyklé.

Poslání stylové alternativy se clio věnuje pilně. Za změnu filozofie platí cestující vzadu, kteří nemají kam s koleny. Sedadla se hodí leda pro malé děti, což odpovídá západnímu pojetí druhého auta do rodiny, ale od dosavadní tradice modelu je to výrazný odklon. Vždyť právě všestrannou praktičností si předchozí generace clia získaly mnoho příznivců.

Dozadu a ještě dál

Pravda, ani sandero nemá vzadu bůhvíjak dlouhé sedáky a opěradla. Ale dospělý člověk se sem alespoň vejde. Díky vyšší pozici sedadel nemusí mít

skrčená kolena do výšky a velkorysou škvíru si najdou i chodidla. Hlavové opěrky je třeba vysunout hodně vysoko, ale pak opravdu podepřou krční páteř. A nakonec zbývá dost místa i nad hlavou. Clio vystrkuje cestující tak dozadu, že nad jejich hlavami se už svažuje střecha.

Ani zavazadlům se tu nežije nejlépe. Proti minulé generaci sice Renault formálně kufr zvětšil, ale za tím hledejte spíš atentát na rezervní kolo. Těch tři sta litrů mu ani nechceme věřit, něco určitě nahnal vybráním na bocích vzadu.

Sandero má sice zavazadelník nepatrně mělčí, ale přece jen o třináct centimetrů delší – a to už může leckdy rozhodnout. Navíc pod ním nalezneme aspoň dojezdovou rezervu, takže ne každý defekt končí čekáním na odtahovku.

MOTORY A ZPŘEVODOVÁNÍ

Rychlý cval i hlasité řehtání

Montáž zcela identického motoru říká o rozdílech mezi oběma vozy snad nejvíc. Poslední verze patnáctistovky 66 kW s moderním vstřikováním Bosch je schopná razantního a velmi souvislého tahu, přestože má turbodmychadlo s pevnou geometrií.

První rozdíl spočívá v tlumení hluku a vibrací. Motor je uložený výfukem dozadu, což zlepšuje rozložení hmotnosti na nápravy, ale klade vyšší nároky na zvukovou izolaci. A v sanderu okamžitě poznáte, že jí pořádný kus chybí. Rachtání na volnoběh a při zátěži proniká dovnitř bez zábran. Jednodušší uložení přenáší vibrace do sedadel i pedálů. To by mohlo naznačovat, že levný vůz byl ušetřen drahého dvouhmotového setrvačníku, ale technici Renaultu nás vyvedli z omylu. Choulostivá technika pod kapotou je, na zklidnění kabiny však nestačí.

Druhý rozdíl má na svědomí jednodušší elektronika a regulace. Motor sandera se kvůli ní rozbíhá méně plynule a nad volnoběhem ho trápí mrtvé pásmo. To ještě zvýrazňují dlouhé převody dvojky a trojky, na které v městském provozu občas uvízneme bez výkonu.

Zapřažený do kočáru

Po přesednutí do clia máme pocit, že nastartovaný agregát zůstal v sanderu. Jemné vrnění jako by do kabiny pronikalo odkudsi zpoza rohu a za intenzitu vibrací by se nestyděla ani laguna. Jemněji řízený diesel zabírá na polechtání plynu a díky lehčímu zpřevodování nižších kvaltů si s karoserií jen pohrává. Pohyb po městě je rychlejší a uživatelsky snazší. Na pětku už točí obě auta stejných 2500 otáček a projevují živelnou chuť jet.

Při souvislé jízdě se i sandero uklidní a ke slovu se dostanou dynamické přednosti motoru. Ve středních otáčkách je jeho tah nadmíru suverénní a na dálnici si dokáže zjednat respekt i v levém pruhu. Spotřebu lze v pohodě udržet pod 5 litry.

Chválíme, že sandero dostalo stejně přesně chodící mechanismus, který nezdržuje a nevyžaduje soustředění. Pět rychlostí vzhledem ke hmotnosti obou vozů a dálničním limitům podvozku naprosto stačí.

JÍZDA

Poklidné bubnování

Kdo čeká v naladění podvozku stejně dramatický rozdíl jako v designu a dílenském zpracování, bude překvapen. Odlišnosti vyplývají hlavně z vyšší

světlé výšky sandera, kterou provedení Stepway ještě dále zvyšuje ze 163 na 207 mm. V porovnání s nízkými verzemi sandera jede stepway trochu klidněji. Přece jen se kvůli stabilitě museli ladiči víc snažit.

Rázy od kol jsou měkce utlumené, ale do kabiny se přenášejí i tak. Větší díry a kanály podvozek nevyžehlí a v nižších rychlostech karoserie trochu dupe a poskakuje. Na druhou stranu se cítí velmi jistě na dálnici. Úplným bonbonkem pak je naladění standardně dodávané stabilizace, která zasahuje plynule a při nouzovém manévru se nechá vést pod plynem na hranici přilnavosti.

Pocit pomalého blesku

V cliu se za jízdy rozezní sportovní tón navozený polohou za volantem. S nízkou siluetou a tužším naladěním podvozku se chová mrštně, směr mění

s ochotou až nepatřičnou (je to přece diesel!), přitom je směrově stabilní a nenechá se rozhodit ani dírou v zatáčce.

Hrboly také nežehlí úplně vzorně, menší nerovnosti spíš kopíruje. Pohyby nižší karoserie a progresivnější tlumení ale nechávají posádku ve větší pohodě. K pocitu stability navíc přispívá nečekané kouzlo: sezení víc vzadu přibližuje řidiče centru rotace vozidla. O to klidnější jsou pohyby jeho těla při změnách směru jízdy, což šetří krční páteř a snižuje nepříjemný tlak v uších. Chystané Clio RS tedy bude mít určitě něco do sebe. Tady se však spíš vnucuje otázka, zda omezení praktičnosti stálo za to.

Žádné zátiší

Řízení je u obou vozů mechanicky stejné. Clio má jemněji naladěný posilovač, pro pocit kontroly nad vozem je však důležitější poloha za volantem.

Tady sandero ztrácí body za absenci podélného nastavení.

S brzdami jsme spokojeni. Obě auta mají vzadu bubny, které vzhledem k nízké hmotnosti a krátkému převisu úplně stačí.

Pro pohodlí posádky kromě pérování rozhoduje hluk – a zde bohužel sandero nemá co nabídnout. Šum od kol i bubnování kamínků je daleko silnější a především hukot větru kolem dveří s jednoduchým těsněním začíná sílit už kolem 80 km/h. S tím se smíří jen ten, kdo je smířený dopředu.

ZÁVĚR

Renault míří na západní trhy a věří v budoucnost smyslově přitažlivých druhých aut do rodiny. Nové clio získalo více stylu na úkor prostornosti a ani

chystané kombi Grandtour nenabídne vzadu víc místa. Sandero je praktičtější, ale v kultuře jízdy a kvalitě zpracování dělá trochu víc kompromisů než noví francouzští konkurenti. Moc bychom se nedivili, kdyby někteří zákazníci zamířili k nim.