Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

Sunbeam 1000 hp (1926-1927): Světový rekordman jel poprvé přes 200 mil v hodině

Aleš Dragoun
Diskuze (5)
Ve 20. letech minulého věku soupeřilo několik pilotů a vozů o absolutní rychlostní rekord. Prim hrála značka Sunbeam, které se dokonce podařilo jako první prolomit dvousetmílovou hranici...

Po první světové válce existovala spousta závodních vozů s leteckými motory. Co jiného s vyřazenými agregáty z konfliktu, do kterého promluvila tato technika poprvé v historii výraznou měrou? Tato monstra se proháněla na britské dráze Brooklands. Pohonné jednotky s velkými objemy se však uplatnily i v rekordních speciálech. A to nejen starší, ale i nové. Vlastně ani nebyla jiná možnost, pokud jste chtěli postavit nejrychlejší stroj na planetě...

Modrý pták, tygr a milenka

Přeplňování se začalo uplatňovat až později a proudové a raketové motory nastoupily teprve po druhé světové válce. Takže to chtělo co největší pístový motor, případně rovnou dva. Dnes je s podivem, že se v souboji o absolutního vládce rychlosti na Zemi uplatnily i automobilky. Po Velké válce to byl hlavně britský Sunbeam, který proslavily nejen motocykly. Účastnil se rovněž závodů Grand Prix. Ale slavný Blue Bird IV Malcolma Campbella, se kterým do poloviny 20. let stanovil dva světové rekordy, byl vlastně přestříkaným a upraveným Sunbeamem 350 hp s vidlicovým dvanáctiválcem 18,3 l...

Nehledě k závodnímu vozu Tiger s přeplňovaným V12 3,98 l/225 kW (306 k), se kterým major Henry O’Neil de Hane Segrave v březnu 1926 jel na pláži Ainsdale v Southportu přes 245 km/h, ale havaroval. Některé tabulky tento rekord uvádějí, jiné nikoliv. Červený stroj dostal přezdívku „Ladybird“ (milenka). Pro to, aby byly výkony zapsány a uznány automobilovou federací AIACR (dnes FIA), bylo nutné absolvovat dvě jízdy, každou v opačném směru. Tato regule platí dodnes. Segrave, vítěz GP A.C.F. (Francie) 1923 v Tours a San Sebastiánu 1924 v ve španělském Lasarte na Sunbeamu, opustil svět Velkých cen, soustředil se jen na atraktivnější disciplínu...

Tisíc koní ve dvou motorech

Pak vstoupil do hry Parry-Thomas a jeho Babs a Campbell přešel u novějšího „Modrého ptáka“ na agregát Napier Lion W12. 4. února 1927 s ním posunul na pláži Pendine Sands v jižním Walesu rekord na 281,44 km/h, pro další vývoj ale bude důležitá i hodnota v imperiálních jednotkách: 174,88 mil/h. Jenže to už měli ve Wolverhamptonu hotovou odpověď pro tyto doslova závody, za jejíž vznik Segrave tolik lobboval... Postarali se o ni kapitán John Samuel (Jack) Irving, jinak inženýr a Louis Hervé Coatalen, šéfkonstruktér Sunbeamu a ředitel S.T.D. Motors (Sunbeam-Talbot-Darracq). Ten na Irvingovu práci dohlížel a postaral se také o první nákresy. Na vývoj však nebylo mnoho finančních prostředků, takže se uplatnily mnohé nevyužité díly, které byly k dispozici v továrně – a to se značka krátce předním z Grand Prix stáhla. Narodilo se opravdové monstrum s dvojicí motorů...

Kapalinou chlazené vidlicové dvanáctiválce Matabele Coatalenovy konstrukce, každý o objemu 22 444 cm3 (parametry 122 x 160 mm), byly propojeny hřídelem se zvláštní připojovací spojkou. Jeden se totiž nacházel v přídi a druhý v zádi vozu, oba pochopitelně podélně. Zajímavé bylo uspořádání v litinových blocích po třech válcích. Zadní motor se spouštěl jako první stlačeným vzduchem, následně nastartoval i ten další díky mechanické třecí spojce, která se okamžitě poté uzamkla. Výkon každého ležel na hranici 368 kW v pouhých 2000 otáčkách, dohromady tedy činil 736 kW (1000 k).

Z člunu

Je pravdou, že se údaje v tomto směru liší a většinou uvádějí čísla počínaje nižšími 640 kW (870 koňmi), tedy 320 kW (435 k) v případě jednoho. Jméno tak působilo poněkud nadneseně, ale reklama fungovala už tehdy. Motory původně navíc nebyly použity v letadle, nýbrž v rychlém motorovém člunu Maple Leaf VII. Ten havaroval během Harfyworth Trophy Race 1921 v Detroitu (USA) a poháněla jej dokonce čtveřice těchto jednotek!

Každý motor umístěný v pomocném rámu vozu, přimontovaném k šasi třemi kulovými klouby, měl čtyři ventily na válec, dva obří karburátory Claude-Hobson a čtyři magneta, dosahoval maximálně 2200 min-1 a hlavy byly nesnímatelné... Přední agregát měl chladič v „nose“, nezbytná žebra na kapotě a dva postranní výfuky, zadní pak pro změnu dvojici chladičů umístěnou za pilotem a dvanáct rour odvádějících spaliny ven.

Řetězy

Na lamelovou spojku navazovala třístupňová mechanická převodovka a předlohový hřídel. Od něj byla poháněna zadní kola – a tady se skrývá překvapení – dvěma mohutnými řetězy. Nejde ale o žádné překvapení, kardan, který by přenesl obrovskou sílu bez toho, aby praskl, prostě s tehdejšími ocelemi nebylo možné vyrobit. Podvozek s rozvorem 3,58 m a rozchodem jen 1,57 m měl klasickou koncepci, tedy žebřinový ocelový rám. Ten tvořily dva mohutné podélníky s tloušťkou 35,5 cm, vzdálené od sebe 1,08 m a příčné křížové členy. Obě tuhé nápravy byly odpruženy podélnými půleliptickými listovými pery a třecími tlumiči Hartford. Dosažení vysokých maximálních rychlostí si vynutily montáž obřích bubnových brzd s podtlakovým posilovačem Dewandre. Palivová nádrž v zádi disponovala objemem 106 l.

7,62 m dlouhé, 2,44 m široké a 1,23 m nízké jednomístné vozidlo s hliníkovou karoserií vážilo bez provozních kapalin i pilota 3860 kg, pilot v něm neseděl centrálně, nýbrž vychýlený doprava. Aerodynamika se testovala na modelu v tunelu společnosti Vickers ve Weybridge, skutečný vůz se začal rodit až poté. Absolvoval šestihodinový test na dynamometru s retardéry Heenan and Froude, aby se vychytaly všechny mouchy. Veřejnosti byl oficiálně odhalen 21. února 1927.

Do Ameriky

Coby místo pro rekordní pokusy byla vybrána americká Daytona s rovnou a tvrdou písečnou plochou o délce 14,5 km. Major Henry Segrave jednal sám s americkými úřady a místní automobilovou asociací AAA. Dopravu i mechaniky, pravda, platil většinou ze sponzorských příspěvků těch firem, které se na stavbě podílely, ale některým nebylo po chuti, že se nechce pokusit o rekord na britské půdě jako dosud, takže odstoupily. Po příjezdu do New Yorku místní celníci požadovali ekvivalent 16.000 liber, což byla na tehdejší dobu astronomická částka. Auto poté putovalo do Daytony po železnici, zatímco jezdec i podpůrný tým ve složení Alec Broome, Bill Perkins, Jack Ridley, Tommy Harrison, Dick Slater, Steve Macdonald a Ernie Lavender nasedl na loď Mohawk společnosti Clyde Line a jeho cílem bylo město Jacksonville – včetně domluvených oficialit. Následně se všichni přesunuli na samotné místo konání.

Po dvou zkušebních jízdách, kdy si major Segrave musel na auto zvyknout a ověřit jeho funkčnost, dosud v něm neseděl, byly ty další posunuty o necelý týden kvůli nepříznivým podmínkám. Nakonec skutečně překročil v úterý 29. března 1927 o tři míle magickou hranici 200 mil/h. Dosáhl 203,792 mil/h, tedy 327,97 km/h. Sunbeam byl prvním neamerickým autem, kterému se na Floridě podařilo stanovit světový rekord. Přihlíželo mu prý až 30 tisíc diváků, minimálně alespoň polovina. Stáli v nedalekých písečných dunách, aby měli pěkný výhled na pláž a rudou střelu pohybující se po ní závratným tempem...

Proti větru

Vše však nešlo podle plánu. Při první jízdě, která začala v půl desáté ráno, foukal tak silný protivítr, že se Segrave dostal do smyku a musel zajet do vody, aby auto vůbec zbrzdil. Dvojku mimochodem řadil při 145 km/h, trojku pak ve 217 km/h. Přes problémy dosáhl 200,668 mil/h (322,945 km/h) a měřenou míli prolétl v čase 17,94 sekundy. Druhá v opačném směru po výměně obutí a doplnění paliva dopadla ještě lépe: 207,015 mil/h (333,16 km/h), letmou míli pokořil za 17,39 s. A rekord byl na světě! Opět ale vůz i s jezdcem skončil v mělké vodě na pobřeží, protože hliníkové brzdové čelisti se doslova roztavily.

Pro tuto rychlost byly speciálně konstruované i pneumatiky Dunlop rozměru 35 x 6 palců na diskových kolech, nevydržely ji však déle než tři a půl minuty. Pak hrozilo jejich roztržení, což mohlo mít pro jezdce až fatální následky, bez legrace. Pro jistotu auto dostalo ještě 6 mm tlusté ocelové pláty na podvozek, aby mohlo při defektu případně klouzat... Bezpečnostní pásy byly přece hudbou daleké budoucnosti a ne každý pilot, který toužil být nejrychlejším člověkem na zeměkouli a zúčastnil se tohoto souboje na dálku, své pokusy přežil...

Smrt Parry-Thomase

Jedním z nich byl i vzpomínaný John Godfrey Parry-Thomas, který zahynul 3. března 1927. Velšan se se svým speciálem Babs převrátil kvůli závadě na pravém zadním kole. Jenže dlouhá léta se spekulovalo, že mu praskl pravý převodový řetěz a způsobil ona smrtelná zranění hlavy. Ještě v současnosti informaci leckteré prameny uvádějí. Vzhledem k tomu, že vrak vozu byl pohřben přímo v Pendine Sands do písku a vyzvednut až v roce 1969, přišlo se na pravou příčinu při následné renovaci. Parry-Thomas absolvoval v rychlosti 160 km/h s monstrem několik kotrmelců... Ale proč se o tom zmiňuji? Pro Sunbeam byly totiž původně navrženy pancéřované ocelové kryty obou řetězů, nicméně pro pokus se nepoužily.

Segrave se o smrti svého soupeře dozvěděl až na lodi Cunard Liner, ze Southamptonu vyplul 2. března. Vrátil se tak vlastně do domovské země, neboť se v USA narodil, otec byl Ir, matka Američanka. Doprovázeli jej kromě výše připomínaných mužů hlavně lord Rossmore, experimentální inženýr Dunlopu Norman Freeman. Ir Kenelm Lee Guinness, bývalý závodník a rekordman s vozy Sunbeam (za volantem typu 350 hp dosáhl v Brooklands v květnu 1922 215,17 km/h), výrobce zapalovacích svíček KLG a člen rodiny, která vybudovala slavný pivovar.

Tisícikoňový stroj také používal tyto svíčky, měl dvě pro každý válec, tedy celkem 48. Po úspěchu se celý tým vrátil na lodi Berengaria do Southamptonu a počínaje 12. dubnem následovaly dva týdny oslav. Vůz byl vystaven také v londýnském obchodě Selfridges a přišlo se na něj podívat několik tisíc lidí. 6. června 1927 se pak ukázal v Brooklands. Segravův rekord vydržel necelých jedenáct měsíců od jeho stanovení, do 19. února 1928, kdy jej znovu v Daytoně pokořil... kdo jiný než Campbell výkonem 333,1 km/h.

Slimák, nebo projektil?

Autu od Sunbeamu přezdíval americký tisk Mystery (tajemství, záhada), sami britští dělníci, kteří se podíleli na jeho stavbě, mu říkali The Slug. Tento výraz značí v angličtině paradoxně slimáka, ale také střelu či kulku velkého kalibru, takže jeho výklad hledejme právě tady. Nebo ne? Nešlo samozřejmě o žádného plže a už vůbec ne pomalého, nicméně tělo se zaobleným „čenichem“, které úplně obklopovalo auto a zakrývalo i blatníky, ho viditelně připomínalo. Nemluvě o „ocasu“, který se zužoval a klesal.

Segrave krátce poté řekl: „Když se tempo 200 mil v hodině stane v budoucnosti normální cestovní rychlostí, bude muset existovat nový návrh brzdného systému, jiné řízení a rozložení hmotnosti. Se stávajícím zařízením neexistuje prakticky žádná kontrola nad strojem, nebo alespoň reaguje tak pomalu, že ovládací prvky jsou prakticky k ničemu.“

Rekordman se vrátil do Daytony v roce 1929 znovu, ale už s vozem Golden Arrow poháněným motorem Napier, který navrhl Jack Irving a vznikl v továrně KLG. Zabil se v pátek 13. června 1930 při havárii člunu Miss England II, když se pokoušel překonat svůj vlastní světový rekord na vodě, konkrétně na anglickém jezeře Windermere. Také se mu to zdařilo, zahynul až při třetí jízdě. Sunbeam se pokusil o získání pozemního rekordu zpět ještě na počátku 30. let se speciálem Silver Bullet, ale Kaye Don byl příliš pomalý. Dvojice přeplňovaných V12 s chlazením ledem (!) měla celkový objem 48 l a deklarovaný výkon čtyř tisíc koní.

Odpočívá v muzeu

Auto nefungovalo a přišla hospodářská krize, takže k dalším pokusům již nedošlo. Ta vyvrcholila nucenou správou Sunbeam Motor Car Company (motocyklová divize se oddělila již dříve) a převzetím bratry Rootesovými. Výroba ve Wolverhamptonu skončila v roce 1937 a vznikla značka Sunbeam-Talbot, tyto vozy byly už jen erbovními variantami jiných koncernových modelů a s pokusy o rychlostní nadvládu na planetě v období samostatnosti neměly nic společného...

Dnes 1000 hp odpočívá vedle 350 hp a Zlatého šípu (Golden Arrow) v The National Motor Museum v Beaulieu (Hampshire), původně soukromé sbírce Edwarda, lorda Montagu, které jej výrobce poskytl v roce 1958. Už nekompletní, chyběly části mechanismu spouštění motoru stlačeným vzduchem včetně rozvaděčů. Zkazky o tom, že se do muzea přesouvalo 120 km vlastní silou, jsou tak nepravdivé. Šlechtic jej pak definitivně zakoupil o 12 let později. Byl také zapůjčen do Heritage Motor Center v Gaydonu a vidět jej mohli i návštěvníci Festivalu rychlosti v Goodwoodu 2013,

Rudý speciál měl letos absolvovat při příležitosti 90. výročí pomalou demonstrační jízdu s jedním motorem na autodromu Brooklands, ten se používal před druhou světovou válkou a v roce 1939 se tam také naposledy ukázal v akci. Dnes už sice ze slavné klopené trati zůstaly pouze části, většina už neexistuje, ale jezdit se po ní dá. Agregát se podařilo rozebrat, kompletně vyčistit a zbavit koroze, také nahradit chybějící díly a zprovoznit nefunkční převodovku, ale obnova stále není u konce a nedostává se financí.

Aleš Dragoun
Diskuze (5)
24. 10. 2017 10:47
Re: Tak nějak vypadá...
Až na to, že Ladybird není milenka, ale beruska-slunecko sedmitecne 8-s
24. 10. 2017 09:53
Tak nějak vypadá...
...moje představa, jak by měly být zpracovávány zdejší články.

Super, autorovi :yes: .
Avatar - Bazalt
24. 10. 2017 09:48
100 mil, 200 mil, 1000mil
Ve staré dobré Británii kilometry nikoho nezajímaly. Proto magická hranice nejprve 100 a pak 200 mil. I vytrvalostní závody se dodnes jezdí na 1000 mil :-)
24. 10. 2017 08:46
jel poprvé
přes 200 mil V hodině. Jaké rychlosti tahle podivná jednotka odpovídá? 6e by redaktor odborného magazínu neznal základní jednotky, resp. alespoň jednotku rychlosti?