Alfa Romeo 164 Procar: Technika z F1 v nenápadném balení. Proč vznikl jediný kus?

Alfu Romeo si široká veřejnost často spojuje se závody automobilů. A právem. Vždyť třeba v seriálu Mistrovství cestovních vozů je historicky nejúspěšnější automobilovou značkou. Jenže Alfa Romeo závodila také v nejprestižnější soutěži – formuli 1, a to v letech 1950 až 1988, tedy dlouhých 38 let. Kořeny stroje 164 Procar sahají až sem.

V roce 1977 představila Alfa Romeo nový monopost pro F1 označený 177, s nímž v roce 1979 debutovala v závodě F1 v Belgii. Tímto počinem se Alfa Romeo vrátila do nejprestižnějších automobilových závodů coby samostatný tým, nikoliv pouze jako dodavatel pohonných jednotek pro monoposty jiných týmů. Naposledy značka vyhrála formuli 1 v sezóně 1950 až 1951.

Sázka na B12 nevyšla

Jenže italskou automobilku a její návrat do F1 provázela jedna patálie za druhou. Pro pohon monopostu 177 zvolili Italové plochý dvanáctiválcový motor s protiběžnými písty. Jak se později ukázalo, zástavba motoru do podvozku stála za tím, že celé řešení auta nebylo příliš vhodné z hlediska aerodynamiky. Důvodem byla malá výška a značná šíře plochého motoru.

Následovníka, monopost 179, s nímž značka závodila od roku 1979 do roku 1982, tak již poháněl úplně jiný motor. Rovněž dvanáctiválec, ale už vidlicový o objemu 2991 cm³. Tento motor však měl smůlu v tom, že přišel trochu nešťastně do éry přeplňování a zmenšování objemů motorů. Takové motory v F1 třeba francouzský Renault používal už od roku 1977.

Alfa Romeo 75 Turbo Evoluzione IMSA: Italská M3 je na prodej!

U motoru V12 setrvával také novější 182, avšak v té době již Italové horečně pracovali na přeplňovaném motoru. Svůj výsledek předvedli v roce 1983 na typu 183. Místo dvanácti válců zbylo jen osm, objem se zmenšil na polovinu (1,5 litru) a přibylo turbodmychadlo. Pro sezonu 1983 byl nový přeplňovaný motor připraven ukázat, co umí. Jenže se projevil spěch. Z důvodu časové tísně nebyl osmiválec podroben tak důkladným testům, takže mnohé jeho chyby v podobě omezené spolehlivosti spolu se značnou spotřebou způsobily, že tolik očekávaný úspěch se prostě nedostavil.

V roce 1985 Alfa Romeo ve formuli 1 skončila coby samostatný tým, avšak dále působila v roli dodavatele motorů. Tým Osella používal pohonné jednotky značky až do roku 1987. Pro rok 1985 byl připravený další motor 3,5 V10, který měl pohánět auta francouzského týmu Ligier, jemuž tím Alfa Romeo doslova „zachránila krk“, když se mu nepovedla spolupráce s Renaultem. Vše bylo připraveno pro sezonu 1986, avšak nečekaně zasáhl osud v podobě tragické smrti italského jezdce Elia de Angelise a to v průběhu testování. Následně FIA dále snížila objem motorů používaných v F1. V roce 1986 Alfu Romeo převzal Fiat, který veškeré plány na účast ve formuli 1 smetl ze stolu. Vždyť tuto prestižní úlohu plnilo velmi dobře Ferrari, jehož majoritní podíl Fiat vlastní od roku 1969.

Do F1 oklikou?

I přes všechno trápení myšlenka na formuli 1 u Alfy Romeo stále žila, zvláště když byl k dispozici vhodný motor původně pro Ligier. Někdo si vzpomněl na rok 1979 a zcela ojedinělou sérii závodů Procar, kterou se proslavilo mnichovské BMW se supersportem M1. O co šlo? V předvečer každé Velké ceny se v sezóně 1979 až 1980 jezdil závod identických bavoráků M1, za jejichž volanty usedali slavní závodníci F1, a to jak ti současní, tak i ti, kteří jezdili F1 dříve, aby změřili své řidičské dovednosti na identických autech. To byl zásadní rozdíl oproti F1, kde jak známo rozhoduje také použitá technika, mechanici a celá řada dalších okolností. Pro diváky to byla úžasná podívaná, která BMW přinesla očekávanou prestiž. A vítěz série si odvezl zbrusu nové sériové BMW M1 (vyrobilo se celkem pouhých 453 kusů) domů.

Když už Alfa Romeo neuspěla ve formuli 1, rozhodla se pokusit obnovit seriál závodů Procar. V něm se počítalo s účastí automobilů, které svým tvarem i rozměry velmi připomínají stejný vůz, jezdící po běžné silnici a který si lidé mohou koupit.

Chytře k tomu využila horkou novinku, velký sedan Alfa 164, představený v roce 1987. Alfa 164 Procar skutečně vypadá na první podhled stejně jako silniční varianta. Ti pozornější či spíše znalejší by možná poznamenali, že je auto dost snížené a celkové vzezření odpovídá vrcholné verzi 164 Quadrifoglio Verde (zelený čtyřlístek). Jenže v případě Procaru šlo opravdu pouze a jen o zachování základních linií. Pod známými tvary bylo všechno jinak.

Místo plechu kompozit

Sériová Alfa 164 používala samonosnou karoserii z plechových výlisků. Naproti tomu Procar dostal šasi vytvořené z kompozitních materiálů, které tvoří monokok. Tedy stejně jako v případě monopostů formule 1. Vývoj takto řešeného podvozku probíhal v kooperaci s britskou firmou Motor Racing Developments, která stála mimo jiné za týmem Brabham z F1.

Celá přední část v podobě kapoty a blatníků se dala sejmout z rámu. To stejné platilo o zadní části od sloupku B dozadu. Tímto se odkryl přístup k motoru, uloženému podélně před zadní poháněnou nápravou. Tím navíc nebyl řádný čtyřválec Twin Spark ani šestiválcový třílitr, ale motor z monopostu Ligier, vidlicový desetiválec o objemu 3,5 litru. Zavěšení zadních kol bylo pro změnu odvozeno z řešení, používaného na závodních prototypech skupiny C.

Pohled na pracoviště řidiče odhalil palubní desku, která svým tvarem připomínala tu v sériové Alfě 164, zejména středním panelem. Prostřední část kabiny je ovšem tvořena vysokým středním tunelem, který je součástí podvozku. A volant se nachází napravo stejně jako v závodních prototypech jezdících Le Mans. Důvodem je snaha o zlepšení rozložení hmotnosti, neboť auto při závodech jezdí převážně pravotočivé zatáčky.

Parametry motoru byly ovšem impozantní. Výkon byl oproti verzi z Ligieru mírně snížen z 630 (463 kW) na 605 (445 kW) koní údajně z důvodu zajištění vyšší spolehlivosti a životnosti. Otáčky špičky výkonu činily 12.100 za minutu. Maximální točivý moment udávali tvůrci 373 N.m při 8300 otáčkách za minutu.

Motor byl spojený se šestistupňovou manuální převodovkou Hewland, používanou u závodních automobilů. Řadicí páka se nacházela vpravo, tedy mezi sedadlem jezdce a prahem.

Alfa Romeo udávala opravdu zázračné jízdní výkony. Maximální rychlost za hranicí 340 km/h, zrychlení z 0 na 100 km/h bylo pouhé dvě sekundy. A čtvrt míle auto ujelo za 9,7 sekundy. V roce 1988 testovala Alfa Romeo stroj na okruhu v italské Monze. Za volantem seděl italský veterán F1 Ricardo Patrese a jízdní výkony superstroje demonstroval opravdu přesvědčivě. Během několika kol dosáhl rekordní rychlosti 350 km/h a sice na cílové rovince okruhu. Pro srovnání - jezdec Ayrton Senna na voze McLaren MP4/4 se na stejném místě rozjel „jen“ na 309 km/h.

Sergio Marchionne zvažuje F1 tým značky Alfa Romeo

Celý program Alfy Romeo 164 Procar byl nakonec zrušen a tak zůstalo jen u jediného exempláře. Žádná jiná automobilka se totiž do závodů Production Car nechystala, navíc později se FIA dokonce nechala slyšet, že se v případě Italů jednalo o podvod. Proč, to už nikde vysvětleno není. V každém případě lidé kolem Alfy Romeo věnovali přípravě 164 Procar moře času a jistě to celé stálo hromadu peněz. A vlastně bez výsledku. Takové věci se však stávají i mimo automobilové odvětví. Třeba v letectví je takových případů celá řada.