Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

Bertone Navajo (1976) měl malý osmiválec, světla na bocích a digitální přístroje

Aleš Dragoun
Diskuze (1)

Klínovitý koncept Navajo od Bertoneho využíval starší techniku Alfy Romeo, ale velmi zajímavou. Na atraktivitě mu to neubíralo, ba právě naopak.

V Ženevě 1976 představilo studio Bertone koncept Navajo. Jméno si vypůjčil od odvážného indiánského kmene Navahů z jihozápadu Spojených států, který proslul i elegancí svých ručně tkaných šatů. Automobil však vypadal jako kosmická loď na kolech a využíval mechanických skupin vzácné Alfy Romeo 33 Stradale. Navazoval na Gandiniho studii Carabo (1968), ale i dílo Leonarda Fioravantiho pro Pininfarinu (žlutý 33.2 Coupé Prototipo Speciale), z Paříže 1969 na šasi číslo 750.33.115, Giugiarův Italdesign Iguana (podvozek 750.33.116, Turín 1969) a Pininfarina Cuneo Paola Martina z Bruselu 1971. Ten využíval staršího podvozku 750.33.108 prezentovaného jako studie P33 Roadster už v Turíně 1968.

S malou V8

Všechna tato auta měla shodnou techniku rudého ikonického supersportu pro běžné silnice a Navajo bylo poslední z nich. To znamená, že jej poháněl podélně za sedadly umístěný dvoulitr (1995 cm3). Čtyřválec, nebo snad malý šestiválec? Omyl! Šlo o sofistikovaný osmiválec do V, navíc s rozvodem DOHC a vstřikováním Spica. Dosahoval výkonu 171 kW (233 k) v 8800 otáčkách. Prakticky závodní motor doplňovala šestistupňová přímo řazená převodovka, která posílala násobky síly maximálně 206 N.m v 7700 min-1 výhradně dozadu.

Všechny verze Tipo 33 právě kromě dnes kultovní Stradale byly určeny pro klání sportovních automobilů, s pozdějším oblíbeným autem stejného označení (ovšem interně Tipo 905 a po modernizaci 907) neměly nic společného.

 

Mrkačky na bocích

Základem konstrukce Navaja byl trubkový rám. Obě nápravy od sebe dělilo 2430 mm, o 80 mm více než u osmnáctky kusů výchozího modelu. Podvozek byl prodloužen proto, aby měla dvojice uvnitř co nejvíce místa. Futuristická klínovitá karoserie ze skleněných vláken přispívala k nízké hmotnosti dvoudveřového kupé, vážilo jen 870 kg. Bylo 3800 mm dlouhé, značných 1860 mm široké, ale také jen 1050 mm nízké. Zajímavost představovaly i použité pneumatiky Pirelli P7: zatímco vpředu byly třináctipalcové rozměru 235/45, vzadu patnáctipalcové 285/40.

Automobil byl schopen dosáhnout až 250 km/h, jedná se o údaj zveřejněný přímo Alfou Romeo. Váha mohla přispět i k velmi slušné akceleraci: z klidu na stovku by dokázal zrychlit za 4,6 s, na dvojnásobek za 17,8 s a čtvrt míle (402 m) zvládnout během 12,9 s. Tohle už jsou čísla simulační, stejně jako průměrná spotřeba 12,9 l/100 km. Ale ta zajímala málokoho...

Hromadné výrobě bylo Navajo příliš vzdálené, vznikl jediný exemplář na podvozku číslo 750.33.117. Údajům o osmi postavených kusech není radno věřit. Stříbrný prototyp měl na karoserii výrazné oranžové prvky. Lichoběžníkové tvary vzdáleně připomínaly koncept Alfa Romeo Caimano od Italdesignu z roku 1971, jednotlivá italská návrhářská studia se prostě nechala vzájemně inspirovat. Výklopné světlomety se nacházely originálně na bocích! Vysouvaly se tedy logicky vodorovně po směru jízdy, nikoli svisle jako klasické „mrkačky“. Dveře se ovšem otevíraly překvapivě konvenčně...

Nastavitelné spoilery

Design je svým způsobem revoluční, nízká a zužující se přední část brala ohledy na co nejlepší aerodynamiku, té napomáhal i masivní spoiler. Mimochodem nastavitelný samočinně, ale v případě potřeby i ručně, zařízení si u Bertoneho nechali patentovat. Hýbala se i horní část integrovaného zadního křídla, které se staralo o příkladnou přilnavost při vysokých rychlostech. A jak už bylo řečeno, Navajo pomalé rozhodně nebylo...

Čelní sklo se protáhlo až do střechy, do něj zasahovaly rámy oken. Nechyběly boční vstupy vzduchu k motoru. Zadní kola byla zčásti zakryta, dvě koncovky výfuku pak začleněny do karoserie. Interiéru dominoval jednoramenný volant (připomínal spíše citroëny), „plovoucí“ středová konzola vlastně nebyla s horní částí palubní desky vůbec propojena.

Digitální

Přístroje byly výhradně digitální a všechny potřebné informace měl řidič hezky před sebou seskupené do jednoho číselníku (rychloměr, otáčkoměr, teplota vody, tlak oleje, stav paliva...). Speciální tabulka ukazovala dokonce aktuální propojení otáček motoru s distribuovaným výkonem a točivým momentem. Dále bylo možné vyčíst potřebnou brzdnou dráhu v závislosti na rychlosti, aktuální polohu předního spoileru a hodnoty zrychlení a přetížení. Také sedadla měla laminátovou konstrukci. Šedým látkovým čalouněním s oranžovými středy kopírovala vzhled exteriéru, stejná látka, byť bez výrazné doplňující barvy byla použita i na zbytek kabiny.

Je zajímavé, že 33 Stradale vznikala v letech 1967-1969, Navajo tedy sdílelo šasi už dávno nevyráběného auta. Navíc oblého, kdežto alfy z počínající druhé poloviny 70. let už byly zase hranaté, stačí se podívat třeba na Alfettu včetně kupé GT. Také dosti extrémní a agresivně tvarované Navajo evidentně nahlíželo spíše do budoucnosti, k čemuž bylo ostatně vytvořeno... Prostě sci-fi. Ale nezapomínejme, že v lednu 1976 začal létat na pravidelných linkách nadzvukový Concorde a tentýž rok se zrodil superpočítač Cray.

V továrním muzeu

Na autě lze spatřit podobné linky s konceptem Lamborghini Bravo (1974), který mohli vidět i naši fanoušci na výstavě Automobil 1886-1986 v Praze-Holešovicích. A také Ferrari Rainbow (1976) na základě typu 308, to vzniklo ve stejném roce jako Navajo. Oba také nesou stylizovaná loga s písmenem b. Navajo nebylo nikdy součástí později rozprodané Bertoneho kolekce, odpočívá ve sbírkách Museo Storico Alfa Romeo ve Varese.

Zdroje: Wikipedia, Auto World Press, Motor1, lov2xlr8.no, propagační materiály Alfa Romeo, alfaromeo159.com, AllCarIndex, Classic Driver, Carstyling.ru, bertone.it, SupercarNostalgia.com, Automobile Catalog.com, Carfolio.com

Foto: Bertone, Alfa Romeo

Aleš Dragoun
Diskuze (1)

Doporučujeme