Cadillac 57 (1917): Osmiválcový krasavec v khaki uniformě

Rejstřík vznikl teprve nedávno, na začátku letošního roku. Jeho cílem je uchovávat poklady americké automobilové historie. Fyzicky vozy zůstanou u soukromých vlastníků, budou ale do registru zařazeny. Prvním se tak stala slavná Cobra Daytona firmy Shelby, uzavřené kupé ze šedesátých let určené pouze k závodění. Nováčkem je trochu starší vůz: Cadillac 57 z roku 1918. Příslušník zámořské ikonické značky zde pochopitelně nemůže chybět! Co na tom, že u nás nemá takovou image? Cadillac prostě za mořem znamená luxus a prestiž.

I když, u tohoto konkrétního kusu čísla 1257X zaujme hlavně jeho vojenská khaki barva, ale ta má pochopitelně své důvody. Před 97 lety, v srpnu 1917 si ho koupil soukromník, lékař John H. Dennison u prodejce Inglise M Uppercu v New York City. Dobrovolně i s autem však záhy narukoval do armády a muselo tak být pochopitelně přelakováno a přečalouněno. Jinak nebylo nikdy renovováno! Poháněl jej vidlicový osmiválec s devadesátistupňovým sevřením. Vůz se dostal do Evropy, „bojoval“ ve Francii na frontě pod generálem Johnem J. Pershingem, vozil hlavně vojáky amerického expedičního sboru. Několik měsíců jej poté používala i Eleanor Roosevelt, manželka politika Theodora Roosevelta mladšího. Nakonec se vrátil do Spojených států. Poslední a současný majitel Marc Lassen jej koupil v úplně běžném bazaru, ale neváhal ani chvilku. Vojenskou historii svého vozu však dohledával postupně až později... Ještě v ní však najdeme bílá místa, o jejich doplnění se postará tým historického registru, vždyť i k účelu zkompletování dokumentace o jednotlivých vybraných automobilech byl koneckonců založen!

Série 57 se vyráběla v deseti karosářských variantách. Sedmimístný touring se stahovací plátěnou střechou byl nejběžnější, šlo o otevřený vůz se dvěma řadami sedadel, ale bez bočních oken. Jejich absence jej odlišovala od kabrioletů. Na starém kontinentu se tomuto druhu karoserie říká faeton. Faethón byl synem řeckého boha slunce Hélia a jezdil v podobném otevřeném voze taženém koňmi. Existovalo ale i třeba úhledné kupé Victoria. Od srpna 1917 do prosince 1919 bylo vyrobeno přes 45 tisíc vozů tohoto typu! Americká armáda si sedmimístné touringy o hmotnosti 1780 kg oblíbila natolik, že značná část dodávek směrovala z Detroitu právě k ní, prohlásila je za oficiální vozy“. Tendru ovšem předcházela náročná zkouška v Texasu dlouhá přes 3.200 km

Typ 57 poháněl pod přední kapotou umístěný motor V8 s tzv. L-hlavou. Pohonná jednotka s dvěma litinovými bloky měla klikovou skříň z hliníku a mědi a integrované hlavy válců. Modernější snímatelné se objevily až v roce 1918. Vrtání 80 mm a zdvih 130 mm odpovídaly objemu 5154 cm³, z něhož dával motor 52 kW. Točivý moment přenášela třístupňová mechanická převodovka pomocí kloubového hřídele na zadní kola. Na ně také působily mechanické lankové brzdy, vpředu bychom bubny hledali marně. Zastavit auto i z malých rychlostí tak určitě nebyl žádný med.

Značka samotná tehdy představovala „světový standard“ kvality, luxusu a spolehlivosti. Vznikla v roce 1902, své jméno získala po zakladateli pozdějšího „města motorů“, kterým byl francouzský šlechtic, cestovatel a dobrodruh Antoine de la Mothe Cadillac. Začínala se skromnými jednoválci, ale v polovině další dekády už její automobily jezdily až 105 km/h. Sériové, pochopitelně. Připomeňme, že šlo o civilní výrobky, Spojené státy vstoupily oficiálně do Velké války až v roce 1916. Motory V8, které postavil skotský konstruktér D. McCall White, používal Cadillac úspěšně jako první na světě, i když se první nesmělé pokusy objevily už dříve. Sezóna 1912 znamenala zavedení elektrického spouštěče dle vynálezu Charlese Ketteringa. Nebezpečnému a zdlouhavému roztáčení klikou tak byla učiněna přítrž. Kdo někdy nestačil před zpětným chodem kliky uhnout, ví své. Umí lámat kosti...

Po osmiválcích přišly na řadu agregáty V16 a krátce na to menší V12, to se psal v obou případech konec 20. let. Nikdo nepostavil tolik šestnáctiválců jako luxusní odnož General Motors v dalším předválečném desetiletí, většina ostatních projektů jiných výrobců (Marmon, Peerless) skončila nezdarem. A v Evropě se uplatily prakticky pouze na závodních drahách, hlavně v monopostech Auto Union, kde byly umístěny za jezdcem. Cadillacy V16 byly určeny pro „horních deset tisíc“ a stály dost peněz, ale přesto si svou klientelu našly. Ani popisovaný osmiválec nepředstavoval žádnou lidovku, v době výroby totiž přišel na částky od 2.595 do 4.690 dolarů podle druhu použité karoserie a výbavy.