Chrysler ST Special (1954-1955): Byly jen čtyři, dva přežily dodnes

Ghiu máme spojenu s Fordem, který dodnes tuto značku vlastní – a zbylo z ní bohužel jen jméno, které už se ani nepoužívá. Jenže v 50. letech šlo ještě o samostatnou společnost, která navíc spolupracovala s konkurencí: Chryslerem. Kdyby si ovšem americká automobilka sídlící v Auburn Hills (Michigan) nechala vozy „oblékat“ doma a specialisté zde pořád působili, vyšlo by ji to dráž než v Itálii. A svěřit práci renomované firmě z Evropy byla prestižní záležitost, výsledky vypadaly velmi ladně, byť o základní design se postaralo zámořské firemní studio vedené Virgilem Exnerem.

Chrysler také mohl posilovat image, což se dařilo, transatlantická spolupráce fungovala na jedničku. Úžasné vozy vzbudily velkou pozornost i na starém kontinentu. V období 1951-1959 vznikly jak individuální prototypy, tedy showcary pro autosalony, tak i malé série různých modelů. Ty si přál francouzský importér Charles Ladouch, protože pro ně měl zájemce. Když existuje poptávka, je třeba ji uspokojit a zákazníkům se prostě výstavní koncepty líbily a chtěli mít v garáži něco podobně vzrušujícího. Chrysler původně striktně limitovaných pár exemplářů stavět vůbec nechtěl, ale Ladouch, šéf společnosti France Motor z Neuilly-sur-Seine se s manažerem exportu C. B. Thomasem nakonec domluvil.

Z New Yorkeru

Do malosériové produkce patřil i ST Special z let 1954-1955, ten vznikl pouze ve čtyřech kusech a je tedy hodně vzácný. Dva si mimochodem objednali francouzští a dva italští klienti. Vycházel z tehdejšího New Yorkeru, zdědil z něj přední nárazník, světla a přístrojový panel uvnitř. Dvoudveřové kupé bylo ale nižší a velmi elegantní, Chrysler už v té době ztrácel vliv a Ghia měla prakticky volnou ruku, co se konečné podoby týče. Že jde o „ameriku“, bylo prakticky možné poznat pouze podle mohutné masky, která navíc nese emblém italské karosárny. Vládly jemné linky, střecha spíše připomínala alfy romeo. Zaujal také boční prolis, který se táhl pod předního blatníku, za dveřmi se zvedl a tvořil hranu blatníku zadního. Nesměla chybět spousta chromu, i coby rámečky koncových svislých reflektorů. Taková byla doba...

Pod kapotou se skrýval vidlicový osmiválec Hemi 5426 cm³ s výkonem 250 koní (184 kW) při 4600 otáčkách, k přenosu síly na zadní nápravu stačily samočinné převodovce PowerFlite pouhé dva stupně. Motor jí měl evidentně dostatek... Chryslery dostaly i posilovač řízení a elektrická přední okna. Jeden z těchto skutečně velkolepých vozů vydraží aukční síň RM Sotheby's 24.-25. srpna v kalifornském Monterey. Tento exemplář čísla podvozku N558968 byl vystaven v Turíně v dubnu 1955 a stal se zaslouženě hvězdou stánku Carrozzeria Ghia. Později se ještě objevil na břehu jezera v Enghien-les-Bains na soutěži elegance, to bylo v červnu téhož roku. Měděná barva, kterou má i dnes, byla původní, stejně jako střecha ve slonové kosti. Podobný odstín vyznává i kabina, ta jej kombinuje s hnědou Havama, dvoubarevná je také kůže.

Pro Francouze

Auto si koupil Oscar Lacroix, bohatý šéf výrobce plastů Gilac a v říjnu 1955 jej nechal zaregistrovat v Paříži. Dostalo značku 8996 EK 75. Až do konce 60. let vystřídalo další tři majitele, pak skončilo už dosti unavené u obchodního zastoupení Chrysleru v Puteaux, jednom z předměstí Paříže. Odtud ho zachránil po několika letech jeden nadšenec. Následující roky od počátku 80. let trávil v Normandii a majitele znovu měnil na začátku milénia. Stále ještě současný vlastník jej koupil v roce 2012 v započaté renovaci. Motor a převodovku nechal opravit ještě ten předchozí, ale evidentně mu došly peníze, karoserie byla rozpracovaná.

Uvedení do stavu, v jakém byl okouzlující vůz postaven prezentován v polovině 50. let v Itálii, si však jistě vyžádalo nemálo času i investic a rozborku celého vozu, mechanické i kosmetické práce se ovšem zdařily na jedničku. Dostal tedy zpět unikátní hnědou kovovou barvu a bílou střechu, běloboké pneumatiky jaksi tak nějak patří k době vzniku a jak ukazuje jedna černobílá fotografie, skutečně je auto mělo už od samého počátku.

Znovuvzkříšení už probíhalo na jihu Spojených států a renovátoři v čele s Waynem Davisem si dali záležet skutečně na každém jemném detailu a řemeslném zpracování. Nový majitel jej jistě nenechá stát v garáži a vyrazí na soutěže elegance získávat ceny. RM Sotheby's aukční rozmezí nestanovili, vzácný stroj však jistě levný nebude. Už se dražil jednou, před dvěma lety ve Scottsdale jej nabídla síň Barrett-Jackson, ale nedosáhl ani dolní stanovené hranice. Zvláštní je, že se aktuálně nachází rovněž na webu Hollywood Wheels pro aukci v Amelia Islandu (7.-10. března 2019) s vyvolávačkou 800 tisíc až milion dolarů (17,6-22 milionů korun)! Tady je ale třeba se mít na pozoru, protože může jít o podvod.

Před pěti lety

V únoru 2013 se jiný vůz stejné série a podle všeho druhý a poslední přeživší s číslem šasi 7275388 prodal v dražbě síně Artcurial v Paříži na Rétromobile za 211.445 eur. Ten pocházel už z roku 1954, debutoval v černé barvě s tmavě červenou střechou, vystavili jej na autosalonu v metropoli nad Seinou, později byl přelakován nazlato a nyní je od devadesátých let zelený. Mezitím se také odstěhoval z Itálie do Francie. Jeho původním majitelem byl Miláňan Rodolfo Berger, který jej koupil u římského dealera Autofaromosa. V období 1953-1955 se mimochodem zrodily čtyři desítky různých speciálních chryslerů s karoseriemi Ghia, které zamířily k zákazníkům.

Kdo by byl čekal, že se po letech Američané a Italové dají znovu dohromady? I když Chrysler vzal zavděk náručí obřího Fiatu, v současnosti churaví a vyrábí jen dvě modelové řady. Pošle ho turínský koncern definitivně do historie?

Foto: Chrysler Corp./Ghia, Darin Schnabel/RM Sotheby's, Artcurial, Barrett-Jackson, Rudolfo Mailander, George Phillips