Den s nejlepším českým badmintonistou Petrem Koukalem

Ve sjednaný čas, tedy v osm hodin ráno, přistavuji Petrovi před vchodové dveře jeho dnešní taxi. Vozit ho budu ve voze Volkswagen Touareg 3.0 TDi Bluemotion, který už jsme několikrát redakčně zkoušeli. Petr přichází usměvavý, leč lehce unavený: „Takhle brzo většinou nevstávám, to jenom kvůli vám“, prohodí hned mezi dveřmi.

„Tak jaký je váš dnešní program, pane“, snažím se hned po ránu přesvědčivě ztvárnit roli služebního řidiče. „Mám dneska přes oběd pracovní schůzku, odpoledne mě potom čeká posilování, ale ze všeho nejdřív musíme na dopolední trénink“, nastínil Petr. „A to dneska oželím i svůj tradiční polední spánek. Škoda, protože ten bych na rozdíl od tréninku absolvoval celkem rád.“

Petr po úvodním seznámení rázně zavelel: „Na trénink, už moc času nezbývá, musím tam být přesně.“ Naštěstí se tréninkové centrum Hamr nachází docela blízko jeho bydliště, takže nám cesta zabrala jenom několik málo minut. Petr vybíhá s obřím batohem plným raket a jde se připravit na dvě hodiny urputné dřiny. Já mezitím parkuji a ladným krokem se došourám na kurt číslo pět.

Účastník dvou letních olympijských her se už zahřívá a rozcvičuje, zatímco mu jeho zahraniční trenér připravuje míčky z husích brk. Badminton není žádný sport pro gentlemany, je to neuvěřitelně náročné na postřeh a fyzickou zdatnost. Míček lítá opravdu velmi rychle, a tak mi to nedá a při pauze se Petra ptám: „Kolik to tak může být kilometrů za hodinu?“ „Rekord zapsaný v Guinnessovce drží nějaký Číňan a ten to dal hodně přes 400. To my to tak rychle nemrskáme. Nám to lítá jenom něco kolem tří set.“

Aha… „jenom“ 300 km/h. Takže když to převedeme do naší automobilové terminologie, míček vystřelený Petrem Koukalem letí asi stejně rychle jako Lamborghini Huracán v maximální rychlosti.

Asi v polovině tréninku se mi Petr svěřuje, že už toho má docela dost. A to je prý dnešní cvičení ještě v lehčím tempu, protože zítra se hraje liga. Obdivuhodně pokyvuji hlavou a uvědomuji si, že sám jsem unavený jenom z té představy pohybu na kurtu. Trenér je ovšem neúprosný a stále nadhazuje na smeč a několikanásobného mistra republiky nahlas povzbuzuje.

Blíží se jedenáctá dopoledne a Petr míří do sprch. „Jenom se opláchnu, převléknu a pak musím ještě slavnostně zahájit firemní turnaj.“ Po deseti minutách už přeje nadšeným amatérům hodně štěstí a hlavně žádné zranění.

STK pro chlapy

„Tak šup, šup, pane řidiči“ povzbuzuje mě můj dnešní šéf. „Pojedeme do centra, mám tam domluvený pracovní oběd s partnery pro můj projekt STK pro chlapy.“ Nasedáme a cestou si povídáme o jeho silném příběhu. V roce 2010 mu lékaři diagnostikovali rakovinu varlete. Ze dne na den se mu změnil profesní i osobní život. Ačkoliv aktivní sportovec, nekuřák a muž na vrcholu sil, musel podstoupit okamžitou operaci a následnou chemoterapii. Zvítězil, a mohl tak na 30. letních olympijských hrách v Londýně přivést českou výpravu na úvodní ceremoniál s vlajkou v ruce.

„Každý chlap se skoro až úzkostlivě stará o svoje auto. Když se ti rozbliká nějaká kontrolka na přístrojovce, necháš všeho a spěcháš do servisu, měníš olej, čistíš ho, ale svoje tělo paradoxně zanedbáváme. A úplně stejně jako každé dva roky musí tvoje auto na povinnou technickou, i když nemá žádný problémy, měli bychom chodit i my na pravidelnou preventivní prohlídku.“ vysvětluje Petr základní myšlenku svého projektu.

„Najednou zjistíš, že to mužský zdraví je strašný tabu. Kdybys měl rakovinu plic, tak se s tebou o tom lidi normálně baví, ale rakovina varlat nebo prostaty je prostě věc strašně těžko uchopitelná pro naši společnost. Přitom ženský se o svých problémech baví úplně normálně a vědí, co všechno jim hrozí, co proti tomu dělat. Takže základem je z tohoto celospolečenského tabu udělat veřejný téma. Zkrátka, že návštěva lékaře není ostuda, naopak je to in a moderní.“

Za půl hodiny jsme se prokousali ucpanou Prahou a Petra vysazuji ve Vršovicích na pracovním jednání. Další hodinu a půl mám tak jako osobní řidič volno. Rozjímám a lelkuji, ale najednou telefon. „Jsem hotový, za tři minuty před barákem kdes mě vyhodil, jo?“ „Není problém šéfe, už jedu“ potvrdil jsem do telefonu. Petr nasedá s úsměvem na rtu: „Jednání dopadlo skvěle, domluvili jsme se na dalším podpůrném projektu a mám z toho vážně radost. Teď je ale zase čas na další trénink, takže vyrazíme protáhnout tělo do Modřan.“

Tělocvična

Uprostřed sídliště Modřany má Petr další ze svých projektů. Otevřel si tu malou tělocvičnu, ale záměrně tomu neříká posilovna. „Je to spíše o protažení těla, fyzioterapii a ne o upoceném tahání velkých závaží.“ Tělocvična je veřejně přístupná a stačí se jen dopředu telefonicky domluvit na konkrétní hodině.

„Pojď si to vyzkoušet“, vyzývá mě Petr sedící na velkém nafukovacím balančním míči. Zkusil jsem, ovšem úspěchu jsem nedosáhl. Udržet rovnováhu klečící na nestálém balonu bylo v mém podání skutečně o ústa, a tak jsem toho raději po pár pokusech nechal.

Tím pro mě skončil i den s Petrem Koukalem, protože v jeho programu následoval další dvouhodinový trénink se zaměřením na posilování a jak sám několikanásobný mistr republiky řekl: „Čekat na mě už nemusíš, mám to domů opravdu kousek a to bez problému doběhnu.“

Bylo mi ctí stát se na jeden den osobním řidičem takové osobnosti, kterou bezesporu Petr Koukal je. Nejen za to, co si prožil, ale hlavně za to, jak se snaží s problémem seznámit i nás, potenciálně ohroženou skupinu. Spojení vrcholového sportu a role obchodního vyjednavače je dost vysilující, i přesto je Petr Koukal neskutečný bavič a člověk nabitý pozitivní energií. Je radost bavit se s účastníkem olympijských her, jakoby to byl váš nejlepší kamarád.

Rozhovor s Petrem Koukalem

Petře, kdy jsi dělal řidičák a co bylo tvoje první auto?

Dělal jsem ho hned v osmnácti. Auto jsem si nejdřív půjčoval od táty, ale ten mě nenechal řídit samotného, takže jezdil všude se mnou. Za to jsem teď zpětně strašně rád, protože bych to určitě někde otočil na střechu. Tehdy jsme doma měli Renault Laguna a potom větší Scénic. Moje první auto byla sponzorská Škoda Fabia a strašně mě bavilo, že není moje, ale můžu s ní jezdit. Na to jsem si dost zvykl a naštěstí se mi to daří dodnes udržovat.

Takže jsi nikdy nebyl majitelem?

Nikdy jsem si naštěstí nemusel automobil koupit, což je pro mě hrozně pozitivní.

Máš nějaký vysněný skvost, který bys jednou chtěl mít zaparkovaný v garáži?

Baví mě velká auta. Už mám za sebou období sporťáků, takže mě vždycky zaujme větší, vyšší a zajímavý automobil.

Čím teď aktuálně jezdíš?

Mám půjčený nový Volkswagen Passat Variant, což z užitného hlediska strašně moc oceňuji, protože se mi sice líbí velký auta, ale ne vždycky se tam všechno vejde. A takhle když jedeme ve čtyřech nebo v pěti lidech na turnaj, tak se do Passatu paradoxně naskládáme lépe.

Řídíš rád, nebo se necháváš vozit?

Když jsem čerstvě získal papíry, tak jsem řídil opravdu s nadšením. Za volantem jsem po turnajích najel milion kilometrů. Pak ale přišlo období, kdy už mě to otravovalo a s radostí jsem si cestou odpočinul. Teď se k tomu volantu zase pomalu vracím. Na turnaje totiž častěji lítám letadlem, a tak je řízení trochu vzácnost a vždycky si to dost užiji.

Pojďme k badmintonu. Ty ho hraješ už několik let. Jak si k němu našel cestu?

Jednoduše. Táta ho hrál, takže jsem to znal od malička. Závodně to tenkrát hrálo opravdu jenom pár lidí. Postupně jsem trénoval víc a víc a přidal si k tomu ještě tenis a atletiku. Ale ve čtrnácti už jsem si musel vybrat, protože nešlo dělat tolik sportů najednou. A skončil jsem u badmintonu, protože tam tehdy nebyla taková konkurence a já pravidelně vozil medaile a vyhrával turnaje. Navíc jsem mohl odjet trénovat do Číny a až tam zjistil, jaký ten sport doopravdy je a hrozně mě to chytlo. Hned v tu chvíli jsem si řekl, že se pokusím dostat na olympiádu a zavřu ústa těm, kteří se mi smáli, co to je za pseudosport, a že jich bylo dost.

Jsi schopný si třeba představit, že až aktivně skončíš, začneš badminton podporovat z nějaké úřednické funkce?

Nerad si to představuji, ale myslím, že mě to čeká. Byla by škoda, kdybych se tomu přestal věnovat úplně. Určitě nastane doba, kdy tomu už herně nebudu dávat tolik. Vím, že si vždycky rád zapinkám, ale zatím se nevidím v roli trenéra. Spíše k tomu sportu chci lákat nový lidi a zkoušet si to s nimi.

Byli jsme na tvém tréninku a máš zahraničního trenéra, proč?

Tady v republice jednoduše nikdo není. Můj trenér byl donedávna ještě aktivní hráč, dokonce šestý nejlepší na světě. Několikrát jsme proti sobě nastoupili, takže mě velmi dobře zná, protože mě několikrát porazil, a hlavně taky zná skoro všechny soupeře. Navíc mi může dělat i sparing partnera, protože to stále ještě hodně dobře umí.

suv vw novemodely rozhovor video redakcnivideo

A ty jsi ho sem musel dotáhnout, takže on tu teď bydlí?

Před dvěma roky se sem přestěhoval i s rodinou. Byl to obrovský závazek do budoucna a dělal jsem to s tím, že třeba bude i zájem ostatních hráčů, trénovat, odkoukat něco, poradit se. On je prostě elita tohoto sportu, ale za dva roky nepřišel nikdo. Je škoda, že to nemohl nikomu dalšímu předat. Pro mě to je hrozně finančně náročný, takže bohužel se ta spolupráce teď chýlí ke konci a on během pár měsíců odjede. Nebýt ale těch dvou let, co tu spolu trénujeme, tak bych asi už dávno skončil, protože jinak nemám s kým hrát.

Tvůj sportovní hnací motor je teď olympiáda, myslíš na medaili?

Určitě. Sice jsem za ty roky a po těch všech nemocech trochu vystřízlivěl, ale olympijská medaile je cíl vždycky. Tím, že se mi občas podaří porazit někoho z těch nejlepších, tak si říkám, že to není nereálný. Ale vzhledem k věku a dalším okolnostem to je asi málo pravděpodobný. Ale žiji hlavně ten sen třetí olympiády a porvat se tam o co nejlepší výsledek. Tím pro mě vždycky bylo umístění mezi osmi nejlepšími, tedy čtvrtfinále. Ale větší motivaci mi dodává fakt, že bych byl na třetí olympiádě v řadě, což je v našem sportu docela unikát. Je to vlastně dvanáct let, které bych rád v Riu uzavřel a odehrál tam poslední zápas kariéry.

Velkou část tvého času zabírá projekt STK pro chlapy. Jak bys popsal, co je tou hlavní snahou?

Já si až v nemocnici uvědomil, jaké je celkově mužské zdraví tabu. Cítíš to od kamarádů, z médií, od rodičů a najednou jsi ty ten nemocný a navíc ještě s takovým choulostivým problémem. Naštěstí v nemocnici zjistíš, že je úplně jedno, jestli máš zlomenou ruku, nebo rakovinu varlat. Ten velký cíl je to změnit a ukázat, že i my chlapy o sebe musíme pečovat a předcházet tak něčemu, co nikdo nechce zažít. Snažili jsme se najít mechaniku, jak všem co nejjednodušeji poradit. Nikdy jsem nechtěl mít žádnou nadaci na to, abych říkal: Žij zdravě, nekuř, nepij. To víme všichni, ale neděláme to nikdo. U piva jsme hledali nějakou jasnou značku, protože říkat pravidelná preventivní prohlídka, to zní strašně. Nakonec nás napadlo spojení s auty. Takže to nejjednodušší sdělení zní: Jdi jednou za dva roky na chlapské STK, zkrátka starej se o svoje tělo stejně jako o svoje auto.

Kam mám vyrazit, když už seberu odvahu a prohlídku chci podstoupit?

Můžeš zajít ke svému obvoďákovi, ale tam víme, že je to občas dost komplikované. Je to zbytečně moc zdlouhavé, posílají tě do nemocnice, pak zase zpátky a celkově ti to zabere dost času. Ale tak to funguje a je to zadarmo. Existuje i druhá cesta, a to formou soukromého zdravotnického zařízení. S některými máme smlouvu a přímo na míru tam vytvořili prohlídku, která se jmenuje STK pro chlapy a obsahuje vše potřebné. Rozdíl je jenom ten, že u těch soukromníků ti to udělají v jedné místnosti, v hezkém prostředí, bez čekání a výsledky pošlou domů. To pak samozřejmě nějakou tu korunu stojí.

Mě hrozně překvapilo, že nejohroženější skupinou jsou vlastně ti, kteří to nejmíň čekají.

Přesně. Rakovina varlat a prostaty se nejvíc týká kluků od patnácti do pětatřiceti a nikdo neví proč. To je ten strašák, protože se cítíš na vrcholu sil a tvoje ego ti vlastně ani nepřipouští, že by se tě mohlo něco takového týkat. Přitom stačí jenom přijít k tomu lékaři včas a třeba nemusíš potom ani na operaci.

Ten projekt je určitě dlouhodobý, ale máš už nějaké ohlasy?

Já o tom problému mluvím od té doby, co se mi to stalo, takže rok 2010, ale jako STK pro chlapy fungujeme teprve rok. Takže máme statistiky, kolik jsme udělali besed, kolik jsme proškolili osob, ale to nejdůležitější číslo je reálný počet lidí, kteří přišli na prohlídku. To jde samozřejmě hrozně těžko zjistit. Ale pro mě ještě významnější číslo je počet zpráv nebo mailů od lidí, kteří na vyšetření šli a ten problém jim odstranili. To je k dnešku dvacet zpětných ohlasů, že jsme tou prevencí někomu zachránili život, protože někdy to byla třeba otázka jenom pár týdnů. To je vlastně nejvíc, co můžeš zažít. I kdyby to byl jenom jeden člověk, tak vím, že to za to stálo. Ale těch lidí jsou desítky a doufám, že další stovky, kterým doktoři nic nenašli.

A co osobní život? Tvojí současnou přítelkyní je biatlonistka Gabriela Soukalová. Jak často se spolu vidí dva vrcholoví sportovci?

Málo (smích). Nejnáročnější je to během zimy, protože Gábina má tu sezonu hodně nahuštěnou a navíc celý tým jezdí trénovat do zahraničí. Takže teď třeba mají deset dní volno, mohla by být doma, ale místo toho jezdí po horách ve Slovinsku. Na druhou stranu jim sezona trvá jenom čtyři měsíce a pak je to trochu volnější.

Vy jste se znali už předtím na sportovní úrovni, nebo jak proběhl první kontakt?

Na vyhlášení trenéra roku. Ona tam předávala nějakou cenu a až tam mě začala bavit. Znal jsem jí samozřejmě už předtím z fotek a televize, ale to se mi moc nelíbila. Vždycky jsem si říkal, že působí tak přesládle a nepřirozeně. Ale když jsem jí viděl naživo, tak mi to během minuty úplně přecvaklo a zjistil jsem, že to nehraje, že taková skutečně je.

A pak jsi jí uháněl?

Někdo nás tam představil. Ale já jí hlavně hned vytkl, že jako předseda komise sportovců Českého olympijského výboru jsem jí posílal mail a vůbec mi neodpověděla zpátky. A ona na to, že jí chodí stovky mailů. Jenže já ti posílal důležitou zprávu skrze olympijský výbor, tak ti to aspoň můžu říct osobně, když nereaguješ. Tak se omluvila a já si hned na ní vzal číslo, abych jí mohl případně urgovat i po telefonu. To už jsem ale věděl, že jenom pro pracovní účely ho nemám.

Jak probíhalo její seznámení s tvojí nemocí?

Ona to věděla z médií. Ale padla na to řeč asi hned při první večeři, protože jsem jí popisoval, jak se věnuji nadaci a těm všem projektům. Ono se na tohle téma víceméně dostaneš s každým. A v tom partnerském životě je to sice citlivý, ale zároveň tím, že je to takhle otevřený téma, tak o tom mluvím rád. Nechci chodit okolo horký kaše.

Zapojil jsi Gábinu i do práce tvé nadace, nebo stojí váš vztah zcela stranou?

Já s ní samozřejmě sdílím všechny ty ohlasy, které mi chodí. To jsem pak plný emocí, takže se o tom často bavíme a ona to prožívá se mnou. I doma mluvím o tom, jak je těžký sehnat peníze na projekt, až to dospělo do takové fáze, že jednou přišla a chtěla mi dát svoje úspory. Ona by se zkrátka rozdala všem, ale tohle není ta správná cesta. Pak jí napadlo udělat společnou kampaň s názvem: Hlídej si mě, nafotit odvážnější fotky a upozornit na dané téma zase trochu jinak. Dlouho jsem se tomu bránil a bál jsem se, že někdo bude remcat, že jí zneužívám ke svým projektům. Samozřejmě se takových lidí našlo dost.

A zkoušel jsi s Gábinou biatlon?

Byl jsem na závodech v Novém Městě na Moravě a vyzkoušel si to. Střelba mě na tom hodně baví, s lyžováním už je to horší. Je dobrý si vše vyzkoušet na vlastní kůži, protože málokdo si dovede od televize představit, jak je těžký ten terč trefit. On je strašně daleko, střílíš vlastně na padesát metrů a musíš se trefit do čtyř centimetrů. To je úplně nepředstavitelný a ta radost pak je neuvěřitelná.

Text: Jakub Urban

Foto a video: Josef Dvořák