Evropské Automobily roku: Rover 2000 P6 (1964)

Za novinářskou volbou nejlepšího automobilu v Evropě stál původně nizozemský časopis Autovisie. Nejdříve se používala dvojice letopočtů s lomítkem (1963/1964). Za více než půlstoletí existence si anketa, dnes se pro ni používá anglická zkratka COTY (Car Of The Year). vydobyla obrovskou prestiž. V počátcích se velmi dobře dařilo britským automobilům. Jako první si nejvyšší vavříny odnesl Rover 2000, jak znělo obchodní označení první verze tehdy nové série P6. Na staroslavný Rover, který vyráběl auta přesně 101 let, už bohužel celou dekádu jen vzpomínáme...

Z turbíny

Řada P6 vycházela tvarově z turbínového prototypu T4 (1961). Jednalo se o nástupce barokně tvarované P4 a za docela odvážným designem stál David Bache. „Dvoutisícovku“ poháněl benzinový čtyřválec 1,98 l s výkonem 66 kW, konstrukčně dvouventilový agregát s rozvodem OHC, litinovým blokem a hliníkovou hlavou. Čtyřstupňová převodovka s řadicí pákou na podlaze přenášela 116 N.m. Podvozek s rozvorem 2626 mm vyznával vpředu nezávislé zavěšení s dvojitými rameny a unikátními vodorovnými vinutými pružinami, vzadu bychom našli poháněnou nápravu typu De Dion, příčně ustavenou Wattovým přímovodem. Čtveřice kotoučů od Dunlopu nepostrádala posilovač, ty zadní byly namontovány až u rozvodovky. Slušnou ovladatelnost zajišťovalo šnekové řízení.

Přes 4,53 m dlouhý, takřka 1,69 m široký a 1,39 m nízký Rover 2000 jel až 166 km/h, vážil 1250 kg a dokonce mohl používat pneumatiky run-flat. Zrychlení na stovku mu netrvalo ani patnáct vteřin. Samonosná čtyřmístná karoserie měla kapotu a víko zavazadelníku z hliníku. Podvozky se skelety, mechanikou a elektroinstalací se zkoušely samostatně na testovací trati, teprve poté přišly na své místo i ostatní panely. V tomto ohledu našel inspiraci v Citroënu DS. Prostorný a pohodlný rover s výškově stavitelným volantem si za svou bezpečnost a vytříbenou techniku evropský titul zasloužil jistě právem...

TC a SC

V březnu 1966 přišla na trh verze TC se dvěma karburátory místo jednoho, 91 kW a výrazně vyššími 179 N.m. Ta už ale jela rovných 170 km/h, i když vážila o čtvrt metráku více a z klidu na stovku akcelerovala za 13,2 s. Testovala se při RAC Rally, pochopitelně přímo nezávodila a automobilka ji zpočátku vůbec nechtěla nabídnout Britům, protože na limit 113 km/h byla příliš rychlá... Rovery 2000 měly mimochodem jen čtrnáctipalcová kola, ale to bylo tehdy naprosto běžné. Na autosalonu v Londýně v říjnu téhož roku se objevil kromě možnosti třístupňového automatu Borg Warner i posílený slabší jednokarburátorový model se 74 kW, označení SC u něj tedy rozhodně neznamenalo „supercharger“, nýbrž „single carburettor“

Osmiválec a facelift

V dubnu 1968 už byl Rover součástí koncernu British Leyland a pro klienty připravil špičkovou variantu Three Thousand Five (3500) alias P6B se slavným hliníkovým vidlicovým osmiválcem 3,53 l/141 kW původem od Buicku. Oblíbili si ji obzvláště britští policisté. Tříapůllitry jely až 183 km/h a z nuly na stovku sprintovaly za 10,7 s, ale byly dražší než konkurence od Jaguaru!

Na podzim 1970 se řada P6 podrobila vzhledové modernizaci (Mk.II), která zahrnovala černou plastovou masku, jinou kapotu motoru,nová zadní světla a vylepšený interiér s kruhovými přístroji a otočnými ovladači. Jen modelu 2000 SC zůstaly původní „budíky“ a páčky. Akumulátor byl přesunutu do zavazadelníku. Nový model 3500S (už se čtyřmístným číslem v označení) měl 114 kW a čtyřstupňovou přímo řazenou skříň místo automatu, která se starala o 273 N.m. Písmeno S značilo synchronizaci. Objem čtyřválců se v říjnu 1973 zvedl díky převrtání na takřka 2,21 l, provedení SC dávalo 84 kW a dvoukarburátorové TC pak 97 kW. Krásná, nebo alespoň designově zajímavá auta byla bohužel katastrofálně nespolehlivá, kvalita výroby pod křídly British Leylandu také rapidně klesala.

Vývoz a výroba

Rovery P6 se vyvážely i za oceán, do USA, zejména verze 2000 TC a 3500S, ale výhradně se samočinnými převodovkami. Měly jiná světla a nárazníky dle tamních regulí, v kapotě přibyly tři otvory pro přívod vzduchu, osmiválce se chlubily klimatizací, posilovačem řízení a elektrickými okny. Zajímavost představoval senzor Icelert, který varoval řidiče před klesajícími teplotami a možností náledí. Název byl složeninou z výrazů „ice“ (led) a „alert“ (varování, upozornění). Mizerné prodeje, nástup bezolovnatého benzinu a příprava nových federálních bezpečnostních přepisů však znamenaly konec, Rover už dále neinvestoval. Řada P6 se montovala v letech 1971-1976 také na Novém Zélandu v továrně New Zealand Motor Corporation ve Stoke (Nelson),vyvážela se i do sousední Austrálie.

V domovské britské továrně v Solihullu dobíhala produkce do 19. března 1977. Samotná automobilka po jejím ukončení uvedla, že do světa vyjelo přesně 327.208 kusů. Nástupcem se už o rok dříve v roce 1976 stala série SD1, která dobývala ve verzi Vitesse i vavříny na závodních okruzích. Navrhl ji znovu David Bache, stejně jako první Range Rover.

Prototypy a speciály

Rover P6 měl více podob, i když se rozhodně nedají nazvat sériovými. V roce 1965 vznikl u FLM Panelcraft v Battersea prototyp dvoulitrového kabrioletu. Hranaté kupé P6BS (1967) poháněl pro změnu vidlicový osmiválec. Stejně staré je i dvoudveřové uzavřené 2000 TCZ od Zagata, které hodně připomíná soudobé lancie „převlečené“ stejnou karosárnou. Další sportovní auto s pevnou střechou postavil na šasi 2000 TC švýcarský Graber. Za kombi Estoura stála znovu FLM, ve spolupráci s HR Owen a Crayford Engineering do této podoby přestavěla 187 sedanů, ovšem s plnou tovární zárukou Roveru!