Ferrari 166 – první ze slavného rodu

První kusy „oblékala“ karosárna Touring, vznikly však i exempláře s karoseriemi Vignale nebo Farina.

Než začal Enzo Ferrari (18.2.1898 - 14.8.1988) vyrábět automobily pod svým jménem, prošel dlouhou etapou automobilového závodníka ve službách Alfy Romeo. V roce 1929 založil vlastní tým Scuderia Ferrari, který se kromě závodění zabýval i údržbou a opravami závodních vozů. Roku 1939 založil v Maranellu vlastní firmu Auto Avio Costruzioni a vyrobil svůj první automobil, typ 815. Za druhé světové války byla továrna vybombardována a po válce přestavěna na sériovou produkci automobilů.

Prvním automobilem nesoucím jméno Ferrari byl typ 125 S z roku 1947 s motorem V12 1,5 litru. Ten však byl určen především k závodění (Franco Cortese s ním například vyhrál Velkou cenu Říma) a tak je za první sportovní cestovní automobil Ferrari považován až typ 166, jehož číselné označení bylo stejně jako u všech tehdejších vozů Ferrari odvozeno od objemu jednoho válce.

Nástup dvoulitru

Skvělý vidlicový dvanáctiválec, který zkonstruoval Gioacchino Colombo, měl v typu 125 objem pouhých 1497 cm³. Ve snaze po zvyšování výkonu se objem motoru postupně zvětšoval, nejdříve na 1902 cm³ pro typ 159 a následně na 1995 cm³. Tento motor se v roce 1948 objevil ve vozech formule 2 a sportovně závodním typu Spider Corsa, který ve sportovní úpravě vyhrál slavný závod Targa Florio 1948. Kupé Ferrari 166 Sport vyhrálo v květnu 1948 s tímto motorem a posádkou Biondetti – Navone v neméně slavném závodu Mille Miglia.

Na turínském autosalonu v listopadu 1948 představil Ferrari svůj první „sériový“ automobil, označený jako Tipo 166. Technicky byl Ferrari 166 podobný prvním Ferrariho konstrukcím. Měl opět trubkový rám, nezávislé zavěšení předních kol s příčnými listovými pružinami a vzadu tuhou nápravu s půleliptickými listovými pery. Neobvyklá byla pětistupňová převodovka.

Novinkou u typu 166 byla skutečnost, že výrobu karosérií svěřil Ferrari specializovaným firmám. Malý výkonný automobil potřeboval především lehkou karoserii. V tomto směru byla nejlepší milánská karosárna Touring se svojí koncepcí stavby lehkých karosérií z hliníkových panelů upevněných na ocelovém rámu, nazvanou Superleggera. Se dvěma karoseriemi Touring se také Ferrari 166 představil v Turínu. Návštěvníci mohli obdivovat kupé 166 a otevřený sportovní vůz 166 MM. Malému spideru našli novináři přezdívku „Barchetta“, což v italštině znamená lehkou loďku. Na počest čerstvého vítězství v Mille Miglia byl jeho název doplněn zkratkou MM.

Modely Ferrari 166 se během roku 1948 začaly dodávat ve verzích Sport (70 kW) a Inter. Původně bylo označení Inter určeno vozům připraveným pro mezinárodní závody, později se ale toto označení používalo pro všechny cestovní vozy, které měly delší rozvor než 166 MM. Jejich motor byl vyladěn na 81 kW (110 k). Do roku 1950 bylo postaveno 38 podvozků Inter a více než polovina z nich dostala karoserii kupé (Berlinetta) od firmy Touring. Jednotlivé kusy se lišily v detailech, u vozů určených k závodním účelům často nechyběly řemenové popruhy, zabraňující nechtěnému otevření kapoty.

Vítězná Barchetta

Ferrari 166 MM Barchetta byl skutečně povedený sportovní nástroj. V letech 1948 až 1950 bylo postaveno 30 kusů a 25 z nich mělo karoserii Barchetta od firmy Touring. Dvoumístný vůz s rozměry 368 x 152 x 119 cm (délka x šířka x výška) a rozvorem zkráceným na 220 cm dosahoval s motorem vyladěným až na 103 kW (140 k) maximální rychlosti 193 km/h. U posledních kusů bylo dvoudílné čelní sklo nahrazeno zaobleným jednodílným a na kapotě se objevil efektní otvor přivádějící vzduch do karburátoru. Vůz měl na svou dobu mimořádně ladné tvary a ve snaze o co největší úsporu hmotnosti byl vybaven vskutku spartánsky. V interiéru chybělo dokonce čalounění dveří a přístrojová deska měla jen nejnutnější přístroje Veglia s rychloměrem nejblíže k řidiči. To nejdůležitější se ale skrývalo pod kapotou. Za chladičem byl podélně umístěn Colombův vidlicový dvanáctiválec s rozvodem OHC. Palivo dodával karburátor Weber, posazený nad motor.

Ferrari 166 MM Barchetta se v rukách továrních i soukromých jezdců brzy stala obávaným soupeřem a dosáhla řady úspěchů. Koncem dubna 1949 obsadily barchetty první dvě místa na Mille Miglia (posádky Biondetti – Salani a Bonetto – Carpani). Asi nejslavnějšího vítězství dosáhla barchetta v Le Mans 1949, kde se stala prvním vítězným Ferrari v historii tohoto závodu. Vůz přihlásil do závodu lord Selsdon, ale celých 23 hodin byl za volantem Luigi Chinetti, který se později stal importérem vozů Ferrari do Severní Ameriky.

Vignale, Farina a další

Kromě Carrozzerie Touring navrhla a vyrobila „kabát“ pro Ferrari 166 řada dalších italských stylistů. Giuseppe Antonio Farina (otec prvního mistra světa ve formuli 1) například postavil ve své karosárně Stabilimente Farina čtyři krásná kupé a tři kabriolety. Kupé mělo velmi vyvážené tvary se splývavou zádí, drátěnými koly a dvoubarevnou karoserií.

Ještě pilnější byl Alfredo Vignale. Ten na podvozku Ferrari 166 postavil v roce 1950 devět dvoumístných kupé. Jeho pravá chvíle však přišla až v roce 1953, kdy Ferrari zkonstruoval druhou sérii typu 166 MM. Vignale navrhl karoserii spideru, kterou nahradil barchetty karosárny Touring a která se stala pro Ferrari standardní otevřenou karoserií. První majitel spideru Vignale se několik týdnů po dodání vozu zúčastnil Mille Miglia 1953 se startovním číslem 447. Současný majitel s tímto vozem stále úspěšně závodí, například na závodu veteránů Cavallino Classic. Na bázi typu Ferrari 166 z roku 1953 postavil Vignale i několik pěkných kupé.

Zajímavou karosářskou kreaci má na svědomí Carlo Abarth. Jezdec Giulio Musitella ze závodní stáje Scuderia Guastalla si v roce 1953 koupil Ferrari 166 MM s karoserií Vignale. Nebyl však spokojen s hmotností vozidla a požádal Abartha o návrh nové karoserie. Abarth použil zbytky nefunkční Cisitalie a postavil velmi lehkou nekonvenční karoserii s odnímatelnými hliníkovými panely, umožňujícími rychlou opravu havarovaného vozidla. Spyder s typickým středovým světlometem se stal jedním z nejneobvyklejších vozů vycházejících z typu Ferrari 166 MM. Už při prvním startu na Targa Florio 1953 s ním Musitella vyhrál svoji třídu. Později byl původní motor nahrazen třílitrem V12 z typu Ferrari 250 MM.

Ve výčtu tvůrců lehkých karoserií pro Ferrari 16 MM nesmíme zapomenout na jméno Ugo Zagato. Karosář proslavený svými lehkými konstrukcemi postavil pro typ 166 MM maličké kupé Panoramica Speciale s hodně dozadu posunutou kabinou.

Dál k vyšším výkonům

Ještě v roce 1950 nabízel Ferrari typy 195 Inter a Sport, které měly motor V12 se zvětšeným vrtáním proti typu 166, takže objem motoru se zvýšil na 2341 cm³. Hned v následujícím roce jej nahradily nové modely 212 Inter a Export s motory V12 o objemu 2562 cm³, ale o nich si povíme někdy jindy.