Fiat 600 Multipla (1955-1969): Mrňous pro šest

Když se řekne Fiat Multipla, kdekdo si představí MPV originálního vzhledu z let 1998-2004, případně jeho modernizovanou verzi, která vznikala až do přelomu minulé a této dekády. Pro označení ale turínská automobilka sáhla do historie. Existovala totiž i Multipla na základě legendárního „malého velkého“ modelu 600 alias Tipo 100, který od poloviny 50. let zaplavoval Evropu – a nejen tu západní. Ani jí rozhodně nechyběla originalita.

Minibusík

Čtyřdveřová Multipla se představila na 39. ročníku autosalonu v Bruselu 14. ledna 1956, produkce se rozběhla už na sklonku roku 1955. Kvůli umístění pohonné jednotky nemohl legendární konstruktér Dante Giacosa vytvořit klasické kombi, proto se rozhodl jinak – a poměrně novátorsky. S návrhy se ale doslova pral. Ve svých pamětech však napsal: „Žádné jiné vozidlo v mé kariéře mi nezpůsobilo takové bolesti hlavy.“ Zezadu jasný Fiat 600 neměl klasickou příď, kabina byla předsunuta až nad kola, takže vyznávala tzv. trambusovou koncepci. Prostě minibusík. Jenže i vzadu byly shodné pouze dva díly: kryt motoru a sklo, blatníky se od výchozích tudorů také lišily.

(Ne)bezpečnost ani poněkud dobrodružné chování na silnici, obzvláště pak na dvanáctipalcových kolečkách současnými měřítky hodnotit nelze. Těžiště se samozřejmě přesunulo a vyvýšená poloha předních sedadel nutila i jinak temperamentní Italy ke spíše rozumnější jízdě. Fiat přesto právě opatrnější tempo, vzhledem k tomu, že nechráněný řidič má o sebe strach, zdůrazňoval coby prvek aktivní bezpečnosti. Stejně jako minimální přední slepý úhel a mimořádný výhled ven do všech stran. Bourat by ale v Multiple určitě nikdo nechtěl ani tehdy, kdy bezpečnost posádky uvnitř byla ještě naprosto okrajovou záležitostí.

Nejen pro taxikáře

Dovnitř Multiply se však vešlo i šest lidí, kteří měli dostatek prostoru a tato auta byla v Itálii extrémně populární coby taxíky. Prostřední řada sedadel mohla být nouzová sklopná, případně plnohodnotná. Nebo uvnitř nebyla nainstalována ta zadní, do čtyřmístného provedení se pak vměstnala i bagáž. Případně se daly obě zadní řady sklopit, pak se Multipla proměnila v dodávku s nákladovým prostorem 1,75 m³, při jejich vyjmutí se ještě zvětšila. Nebo včetně předních míst upravit coby takřka dvoumetrové lůžko pro dva. Taxi zase většinou nepotřebovala sedačku spolujezdce, takže se uvolněné místo využilo pro desku pokrytou pryží na zavazadla.

Ta původně stála 835 tisíc lir, zatímco čtyřmístná verze přišla na 730 a šestimístná na 743 tisíc.

Na svou dobu futuristická prostorová kouzelnice měřila na délku pouhých 3,53, na šířku 1,45 a na výšku 1,58 m a vážila 700 až 750 kg, plně naložená pak 1230 kg. Rezerva se u ní přestěhovala do obalu ke spolujezdci, v meziprostoru bylo chytře uloženo nářadí. Palivová nádrž o objemu 29 l musela najít místo vzadu před motorem, chladič se přestěhoval naopak dopředu. Posíleny byly hydraulické bubnové brzdy, teleskopické tlumiče i řízení, o dost složitější šnekové, ale léty v něm nevznikaly vůle. Zvedl se i výkon topení.

Z historického pohledu je Multipla skutečně považována za předchůdce dnešních velkoprostorových vozidel, tedy MPV. Na rozdíl od obyčejných šestistovek si zachovala otevírání předních dveří „proti větru“ po celou dobu výroby taxíků (zhruba desetina produkce do roku 1969), běžné verze skončily už o dvě léta dříve. Ty zadní se otevíraly naopak klasicky po směru jízdy. Zastaralá koncepce usnadňovala nastupování dopředu přes kola, i když hrozilo otevření za jízdy. V SRN byly „sebevražedné“ dveře zakázány v roce 1963, Multipla však dostala výjimku. Větrání kabiny zabezpečovala prostřední boční okénka, která šlo posouvat, ta přední pak klasicky stahovat.

Lehčí převod

Mechanické změny probíhaly spolu se základními modely, jen prostorově úspornější přední náprava s o takřka 80 mm větším rozchodem kol (1229 mm) a lichoběžníky pocházela vždy z „millecenta“, tedy Fiatu 1100 interního označení Tipo 103 a měla vinuté pružiny stejně jako zadní (té zůstal rozchod 1154 mm) s vlečenými rameny. Navíc ale ještě disponovala stabilizátorem. Připomínám, že dvoudveřové šestistovky se zmohly vpředu akorát na už tehdy poněkud primitivní příčné listové pero. Podvozek si však zachoval shodný dvoumetrový rozvor.

První modely měly za zadními sedadly umístěný kapalinou chlazený řadový čtyřválec 633 cm³/16 kW (22 k)/4600 min^-1 s litinovým blokem, hliníkovou hlavou a rozvodem OHV s klínovým řemenem. Norma CUNA (Commissione Tecnica per l'Unificazione nell'Automobile) používaná na jihu Evropy uváděla poněkud optimističtějších 18 kW.

Konstrukční zajímavostí byla distribuce oleje dutým klikovým hřídelem přes odstředivý filtr. Krátce odstupňované čtyřstupňové rychlostní skříně s lehčím stálým převodem (1:6,4 místo 1:5,4), ale pořád bez synchronizace jedničky pak sice snižovaly maximální rychlost na 90 km/h, ovšem v kopcích zase byly Multiply hbitější a nedocházel jim dech. Převodovka přenášela přes jednokotoučovou suchou spojku 39 N.m/2800 min^-1. Z klidu na osmdesátku zrychlily roztomilé vozy za 43 s. Průměrně spálily na stovku kilometrů 7-8 l benzinu.

Nový motor

V srpnu 1960, krátce po úpravách přídě, která ztratila směrovky ve tvaru „slziček“, nahradily je kulaté, se objevil model 600 D s novým motorem 767 cm³/18 kW (25 k). Italská norma CUNA tentokrát udávala 21 kW (29 k) při 4800 otáčkách. Točivý moment se zvýšil na 49 N.m/3000 min^-1. Postupně se také měnila palubní deska, úvodní série z roku 1956 mimochodem ještě postrádaly přepínače světel pod volantem, většina elektrických zařízení se ovládala pomocí centrálně umístěné velké plastové skříňky. Zvětšovala se také koncová světla, maximálka se po instalování nového agregátu zvýšila na 105 km/h.

Z turínské továrny Mirafiori nakonec vyjelo minimálně 130 tisíc kusů (nejoptimističtější prameny uvádějí dokonce 243.000). Mnoho se jich nedochovalo, sežral je hnědý mor. Početné sicilské rodinky pak při cestách na výlety tyto vozíky extrémně přetěžovaly, o čemž se dodnes vyprávějí doslova legendy. Multiply ale sloužily i maloobchodníkům a živnostníkům – řezníkům, malířům, pekařům, jako pojízdné prodejny, vozily i poštu... Reklamní kampaně Fiatu se v 60. letech minulého věku zaměřovaly hlavně na volnočasové aktivity.

Moderní extravagantní šestimístný jmenovec (1998-2010) v konfiguraci 3+3 s nimi samozřejmě neměl nic společného. Specializovaní karosáři je oblékali do nejrůznějších nástaveb včetně pick-upů a pohřebních automobilů... Abarth používal Multiply ve svých vlastních barvách jako asistenční vozidla, jejich pomocí propagoval i svoje výfuky, atrapy měly nalepené z reklamních důvodů na přídích. Z Multiply odvodila karosárna Coriasco dodávky, minibusy, sanity a pick-upy 600 M s hranatější zádí (1956-1962), Ghia zase přetvořila několik exemplářů do podoby plážové Jolly (1958-1965). Už na začátku kariéry se objevila Marinella karosárny Fissore, která připomínala jachtu, či člun na kolech, v kabině disponovala i dřevem. Na rozdíl od podobné Eden Roc od Pininfariny ale měla střechu. Ze stejného základu vycházely i hranaté užitkové 600T (1962-1968).

V Československu

V ČSSR se oficiálně prodalo celkem sedm kusů, šest v roce 1956 a výstavní z brněnského MSV (Mezinárodního strojírenského veletrhu) 1967, který majitel koupil přes Tuzex za „bony“. Existovaly také propagační materiály v českém jazyce, plánoval se totiž import ve větších objemech, ale nakonec k němu nedošlo. Do sousedního Polska, kde se vyráběly vozy Fiat licenčně už ve 30. letech (a pak od druhé poloviny 60. let), se jich dovezly stovky, stály tenkrát 80 tisíc zlotých.

Další vozy se u nás objevily coby ojetiny v době uvolnění hranic před rokem 1968. Multipla byla atraktivní svou praktičností i příbuzností s šestistovkou, díky které existoval předpoklad alespoň jakési dostupnosti náhradních dílů, standardní Fiaty 600 se v Československu oficiálně nabízely. Vzhledem k tomu, že individuální dovozy probíhaly převážně ze sousedních zemí, dostala s k nám řada aut v poměrně vzácném provedení Steyr-Fiat a NSU-Fiat, ano, nesla i emblémy rakouské a západoněmecké automobilky.

Tehdejší československý vozový park vynikal rozmanitostí, jezdila ještě spousta předválečných vozů, technické kontroly neexistovaly. Multiply byly přesto za exoty. Odhaduje se, že v době největšího rozšíření na přelomu šedesátých a sedmdesátých let u nás jezdilo asi 100 těchto vozů. Ještě kolem roku 1990 bylo známých asi 15 kusů, většinou již ve značně zbědovaném stavu. Renovace se zatím dočkaly pouhé dva exempláře.

Foto: Fiat, RM Sotheby's, Mecum, Auto World Press