Jak se žije dispečerovi zimní údržby: Na zaspání jsou alergičtí

10. 2. 2019 • 07:58

Když před oranžovými silničáři zmíníte slovíčko „zaspat“, v mžiku se promění doruda. Zvlášť dispečeři zimní údržby. Za jedním z nich jsme se vypravili na sever republiky.

Venku je těsně nad nulou. Z šedé oblohy zatím nic nepadá. Zastihnout bychom tak mohli kompletní oranžovou skvadru ze Správy a údržby silnic Ústeckého kraje v Lounech. I když čert ví. Počasí bývá nevyzpytatelný prevít, který jedním „nečekaným“ sněhem (někomu se možná vybaví předvánoční kolaps na D1) může nasekat pěknou neplechu.

Poruchy a umění

U brány si nás bere na starost Stanislav Tomáš, vedoucí dopravy a jeden z šestice místních dispečerů. Na úvod setkání míříme do jeho kanceláře. V ní na první pohled zaujme nemalý obraz s moderně vypadajícím sypačem. „Malovala ho moje sestra. Je to přesně ten mercedes, který dneska zažijete v akci,“ říká nám třiačtyřicetiletý Tomáš. Právě otázka (ne)dostatečné kvality vozového parku se často skloňuje všemi pády, když se sahá ke kritice silničářů. „Tomu rozumím, že to v Češích zůstává, protože v minulosti ten stav byl leckde vážně tristní. Na druhou stranu se situace za posledních pět šest let radikálně zlepšila. Alespoň tedy u nás,“ hodnotí jednoznačný posun dopředu Tomáš. Fuč je tak doba, kdy se třicetileté liazky trápily s nejrůznějšími defekty pár kilometrů po výjezdu. Podle Tomáše jich pár zaparkovaných stále mají, využijí je však jen v opravdu nejkrajnějších momentech.

Babiš: Ťok nezvládl komunikaci, o D1 se bude jednat

2400 tun soli

Nynější gró garáží tvoří již zmíněné mercedesy, které plíživě vytlačují tatrovky. „Na mercedesy si nemůžeme v žádném případě stěžovat, byť údržba laciná rozhodně není. Souvisí to i s jejich přetechnizováním. Tatrovky byly a jsou v tomhle ohledu prostě jednodušší,“ hodnotí vedoucí dopravy zdejší skladbu strojů, jež musí být povinně „převlečené“ do zimního hábitu k prvnímu listopadu. S tím jde ruku v ruce příprava: druhý podstatný bod v kárání silničářů. „Začíná nám už v létě. V pohotovosti jsme pak koncem října a od listopadu fungujeme s pluhy a dalším vybavením oficiálně. Všechno to vyplývá z plánu zimní údržby, ke kterému si své řekne Policie ČR, Ředitelství silnic a dálnic a samozřejmě Ústecký kraj, pod nějž spadáme,“ poznamenává Tomáš, zatímco mizí na okamžik pryč, aby nám donesl ten letošní. Dozvídáme se z něj například to, že lounské sídlo má na starost 938 kilometrů, k dispozici 2400 tun posypové soli či detailně seřazené pořadí úseků podle důležitosti. Rozsáhle se tu píše také o úkolech dispečera. Abychom však lépe porozuměli jeho náplni práce, přesouváme se o budovu dále: do místnosti s několika monitory. „Tady lze vytáhnout absolutně všechno o všech,“ vítá nás ve svém druhém útočišti Stanislav, jenž každoročně absolvuje certifikované školení zaštítěné ŘSD. „V tom vnímám naši

hlavní výhodu. Propracovaný dispečink, který soukromé firmy starající se o komunikace můžou podcenit. Proto pak někdy vzniknou komplikace,“ snaží se najít dispečer důvody, proč silničáři sem tam pochybí.

Ani na minutu z dohledu

Na levé obrazovce běží aktuální počasí, do pravé zaznamenává „dirigent“ provozu jednotlivé jízdy. Hlavní interes ovšem upínáme k té prostřední: ta aktuálně v systému Metis patří pětici úseků, jež jsou vybavené speciálními senzory. Podávají nám údaje o teplotách vzduchu a povrchu, intenzitě srážek, rychlosti větru, stavu vozovky, dohlednosti nebo o posledních varováních. „Přestože mám kompletní informace, záleží především na jejich správném vyhodnocení. Stane se, že vločka spadne na čidlo, nám to ukáže sníh, ale ve skutečnosti o nic závažnějšího nejde. Proto si pak projíždím

kamery, v případě nejistoty vyšlu osobní automobil na průzkum. Někdy dokonce rovnou sypač,“ sype ze sebe fůru možností centrální mozek lounských dispečerů, jak lze reagovat.

Prohlédněte si vozidla Tatra Phoenix pro komunální služby

Bývají to prý kolikrát šachy, ve kterých hraje královskou roli opět čas. „Vyhláška nám říká, že musíme vyjet do třiceti minut od zjištění vzniku závady. To s novými vozidly stíháme i do pětadvaceti. Málokdo si pak uvědomuje, že sjízdnost například na silnicích třetí třídy musíme zajistit do dvanácti hodin. Lidé to bohužel nechápou. Napadne sníh a oni za hodinu běsní, proč to ještě není projeté,“ přepíná Stanislav zpět do funkce vedoucího dopravy s tím, že víc nám o zkušenostech z terénu poví šestatřicetiletý Martin Jíša, řidič sypače, který se nám teď přes GPS rozsvěcuje na monitoru. „Když si ho rozkliknu, vidím, jestli má nastartováno, jakou rychlostí valí, počet gramáže soli, šířku posypu a samozřejmě teplotu vozovky a vzduchu,“ popisuje nám Tomáš totální dohled nad každým krokem šoféra. Zatím svítí na mapě modře, což signalizuje pouze jízdu. Po chvíli však zčervená, to když zmáčkne posyp. „Koncert“ završuje zelenou, jež symbolizuje navíc ještě plužení. Pokud se tak cokoliv kontrolní osobě nezdá, ihned vytáčí mobil a ptá se na okolnosti.

Zatáhnout – a nezájem

S řidičem Martinem Jíšou se setkáváme na Hvížďalce, asi šestnáct kilometrů od Loun. „Nejvíc mě štve, když mi říkají, že nesypu. Tihle chytráci zapomínají, že musím taky někde naložit,“ přiznává, co jej pořádně namíchne. Občas také bojuje s nepochopením ze strany občanů při přejíždění krajů, neboť v sousedních má plýtvat svým materiálem zakázáno. Naopak s neohleduplností ostatních motoristů potíže moc nemívá. Stanislav Tomáš

ovšem ukazuje na viníky bez bázně a hany: „Polští, maďarští nebo rumunští kamioňáci neberou často ohledy na nikoho. Myslí si, že kopec vyjedou, pak pod ním uvíznou. A co udělají? Místo toho, aby najeli ke krajnici, zatáhnou závěsy – a nezájem. Jelikož nemáme přednostní právo jízdy jako třeba policie, nepustí nás a nemůžeme nic dělat.“ Sám ovšem na závěr připouští, že počet zaměstnanců by mohl být trochu vyšší. To, že zaspali, už ale komentovat nehodlá. I my jsme dnes byli svědky toho, že se jedná o scestnou představu.