Jízdní dojmy MINI Cooper S John Cooper Works GP

Koncem minulého roku proběhly médii zprávy, že na závěr velkolepé kariéry obnoveného MINI se chystá opravdu mimořádný počin - polozávodní tuning kompresorové šestnáctistovky Cooper S, dlouze pojmenovaný jako MINI Cooper S John Cooper Works GP Kit. Vznikl na základě továrního kitu John Cooper Works, proti němuž přidal dalších 6 kW, přepracovaný podvozek, zlepšenou aerodynamiku a odlehčení o cenných 40 kg. Vznikla raketa pro pozemní lety, jejíchž kvalit si za 33 tisíce eur bude užívat jen 2000 vyvolených. Celá produkce byla vyprodána, ještě než z výrobních linek sjel první sériový kus...

Vlastně celá ne - pro celou Evropu zůstal k dispozici jediný testovací kus, který se na jediný víkend podíval do ČR. A redakce Auto.cz dostala neopakovatelnou šanci ujet s ním několik stovek testovacích kilometrů, kterou také okamžitě využila! Příliš krátký čas a přemíra emocí nám nedovoliy uspořádat plnohodnotný test, avšak rádi bychom se s Vámi podělili o jízdní dojmy z tohoto skvostu. Jejich prostřednictvím se redakce Auto.cz symbolicky loučí se stávajícím MINI, jehož nástupce už klepe na dveře. Ostatně během ježdění po Mnichově jeden zcela odmaskovaný exemplář nového MINI jel chvilku za námi, což naplnilo celou akci novými, symbolickými významy.

První setkání

proběhlo pod polozamračenou oblohou bavorské metropole. Pošmourná atmosféra jen podtrhla nekřiklavou, ale rafinovanou krásu nejsilnějšího sériového MINI všech dob. Ač první pohled na červená zrcátka na tmavě šedé karoserii budil trochu rozpaky, ostatní detaily včetně nápadných červených brzdičů pod štíhlými koly nás však potěšily natolik, že jsme hlaholivý kontrast začali považovat za výhodu. Snížené pérování, velká kola v exkluzivním designu, přidané přední i zadní spoilery a několik identifikačníh znaků, mj. s pořadovým číslem v rámci dvoutisícikusové série, tvoří velice působivý celek, ještě o velký kus působivější, než beztak krásný Cooper S. Milovníci detailů musí oželet mlhovky i pohledné xenonové světlomety - obojí bylo prohlášeno za zbytečnou přítěž. Pohled zblízka ještě odhalí zvenčí dobře patrné impozantní hliníkové odlitky zadních podélných ramen a červené pružiny. Nechybějí ani chromované koncovky výfuku s vyraženým logem John Cooper Works.

Uvnitř

čekají vynikající anatomická Recara s výsuvnou stehenní opěrkou, potažená červeně obšitou černou kůží. Jedinečný je i šedý podklad přístrojů a velký rychloměr, cejchovaný do 250 km/h. Řidič si na první pohled již dalších detailů nevšimne, ovšem pohled zvenčí ještě ukáže největší změnu - zadní sedačky, nahrazené masivní rozpěrkou. O tom, že ve vzvniklém velkém prostoru se s nějakým stěhováním nepočítá, svědčí absence nějakých schránek či kotevních míst - pro drobnosti slouží jen mělká schránka a symbolická prohlubeň zcela vzadu. Už si představujeme, jak se skalní příznivec vrhá na interiér a demontuje další a další zbytné maličkosti...

Startujeme

a od první vteřiny si nás podmaňuje zeslabenou hlukovou izolací znásobený čistý zvuk jednovačkového motoru a sonorního výfuku. Chvíli se kocháme, pak šlápneme na plyn a k vytržení nás přivede neopakovatelné zaržání Rootsova dmychadla, které se v John Cooper Works kitu točí rychleji, než u standardního Cooperu S. Roztáhnou se nám koutky, začneme se bezděčně pohihňávat a znovu a znovu túrujeme. Tak drzý baryton jsme ještě neslyšeli a už neuslyšíme, protože nové MINI už nebude mít kompresor.

Rozjezd

je stejně exaktní, jako kdykoliv předtím. Ztuha a přesně jdoucí pákou zařadíme, přidáme jedovatý plyn a citlivou spojkou dávkujeme výbušnou sílu do předních kol. Vše se daří bez větších problémů, ač tuhá spojka vyžaduje chvilku zvyk a nálož ekrazitu, schovaná pod plynovým pedálem, zprvu budí velký respekt. Zpočátku se sžíváme se nezahřátým vozem a opět s potěšením zjišťujeme, že ztratil jen málo ze své každodenní použitelnosti, ač hluku a otřesů od zvrásněné vozovky je daleko více. Začínají hodiny čiré radosti.

Vyrážíme

z Mnichova po A9 zpět do Prahy a hned zpočátku si postojíme v nefalšované německé stau - kdo ji zažije, tomu se historky z D1 náhle zdají banálními zdrženíčky. Levé lýtko si při popojíždění dosyta užívá tuhou spojku a jsme rádi, že se nám po chvíli daří zmizet na blízkém sjezdu. Kus po frekventované okružní A99 a jen skončí obvyklá stodvacítka, začínáme trochu zlobit. Z šestky na čtyřku, později na trojku, prudké změny pruhů, ďábelské akcelerace. Otevírá se nejrůžovější kapitola dne a adrenalin stoupá. Pak jej zchladíme na několika desítkách kilometrů německé okresky, ovšem po chvíli se vracíme na A9 a vzápětí sjíždíme na A93, která je díky členitému profilu rájem pro hledače posledních legálních slastí v Evropě. Míst, kde není rychlost omezena na 120 km/h sice ubývá, ale zatím jich zbývá dost a na perfektním povrchu si užíváme dvoustovkových nájezdů do přehledných oblouků. V každém dalším si troufáme trochu více a v desátém už necháváme stlačený plyn a MINI se díky tuhé stavbě v rychlosti přes 200 km/h se zatáčkou doslova pomazlí. Na výjezdu podřadit na pět a za frenetického ječení se motorek vydá k rychlému lovu na dvěstěpadesát. Těch sice ani jednou nedosahujeme, ale není to kvůli chybějící síle - rovinky na téměř prázdné dálnici jsou zkrátka moc krátké. Přidané spoilery v každé vteřině zajišťují perfektní přítlak. Na tomto místě je dobré si připomenout, že jedenáctisetpadesátkilové auto pohání šestnáctistovka...

S bušením v uších, blízkému zážitkům ze závodních okruhů, přejíždíme hranice a na opuštěných šumavských okreskách popouštíme uzdu všem dvěstědvaceti koním. A nastávají vrcholné okamžiky - jestliže s dálničním provozem, pro nějž MINI primárně nevzniklo, se ostrý speciál vyrovnal se ctí, až kolmé čelní sklo napínalo bubínky posádky téměř k prasknutí, pak na okresce se stává nesesaditelným králem. V každé zatáčce jsou všechna kola přesně tam, kde mají být, a dokonale vyladěné pérování neztrácí kontakt ani na hodně zvlněných roletách a ještě přitom stačí udržovat posádku v relativním komfortu. Optimálně tuhý posilovač spolehlivě váže ruce se silnicí a obří kola se starají o doladění posledních čtvrttónů famózního koncertu lidského umu a vynikající techniky. Do zatáček se dá s rezervou najíždět naprosto nesmyslnými rychlostmi - nizoučko sedící řidič vždy narazí dříve na psychickou bariéru, než konec adhezních schopností. A nakonec ty výjezdy - výborné dunlopky společně se samosvorným diferenciálem přenášejí výbušnou sílu způsobem, jaký jsme dosud u přeplňované předokolky nepoznali. A na každý šťastný konec přesné brzdy - přesně tak jedovaté, jak jsme očekávali, a naprosto neúnavné. Lehký fading se dostavil až po dlouhých desítkách minut vrcholné zátěže, ovšem s varováním a bez nebezpečí.

Pak jsme dorazili do Prahy, zpocení, rozbolavělí a šťastní. Ne tak MINI, které po několikahodinovém dobrodružství vypadalo teprve správně rozehřáté k dalšímu dovádění. Na úplný konec nám ještě připravilo pozitivní šok z průměrné spotřeby - ta totiž dosáhla po cestě, z níž dvě třetiny tvořilo hodně rychlé dovádění, vynikajících 11,7 l/100 km, což je podstatně méně, než u standardního Cooperu S. A pak že je tuning apriori špatný. MINI se šibalsky usmálo a pravilo, že jen desítky hodiny jej dělí od návratu do Mnichova a pak zmizí kamsi do soukromých sbírek anonymního boháče, či v lepším případě aspoň do veřejně přístupného firemního muzea. Přejeme číslu 1211 šťastný osud.

Letošní rok byl na příjemné řidičské zážitky mimořádně štědrý a my rádi uznáváme, že tento se zařadil do nejužší špičky. Nekompromisní draveček ukazuje světu, že malé rozměry a vynikající chování za všech rychlostí a režimů se nemusí vylučovat. Současné MINI se loučí více než důstojným způsobem a na samý konec kapitoly o svém vysoce úspěšném působení přidal několik hodně emotivních vět. Děkujeme mu za nespočet nádherných zážitků a těšíme se, že to nové bude minimálně stejně dobré!

Děkujeme Jeronýmovi Pražskému a celé firmě AuTec Group a.s. za zprostředkování tohoto jedinečného setkání. Nebýt jich, žádný GP by se do ČR s největší pravděpodobností nikdy nepodíval. Pro český trh totiž nebyl určen ani jediný kus.