Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

Klasické Mini přežilo až do přelomu milénia a stalo se kultem (2. díl)

Aleš Dragoun
Diskuze (0)

Letos šedesátileté Mini je nesmrtelné. Bez úhony přestálo všechny veletoče ostrovního automobilového průmyslu i pokusy o nástupce a v aktivním životě se dočkalo dokonce roku 2000

Britský automobilový průmysl na tom nebyl v polovině šedesátých let minulého věku příliš dobře. Začalo období slučování, které dopadlo neslavně, jak již dnes víme. Automobilky se spojovaly a zase rozcházely, měnily majitele a mnoho značek bylo postupem času zrušeno. Mini ale vše přežilo... Vše začalo spojením BMC, karosárny Pressed Steel z Cowley a Jaguar Cars do British Motor Holdings (BMH) v roce 1966. To se ale změnilo o dvě léta později, kdy přibyla Leyland Motors Corporation včetně nedávno získaného Roveru a sdružení Standard-Triumph. Mamutí koncern dostal název British Leyland Motor Corporation.


Mark II a Clubman


Vedení BLMC ovšem prosazovalo radikální úsporná opatření. Issigonisův projekt 9X coby nástupce Mini se do výroby nakonec nedostal. Ještě v sezóně 1967 debutovala alespoň modernizovaná verze Mark II s přepracovanou přídí, zvětšeným zadním oknem a velkými hranatými koncovými reflektory. Zachovala si ovšem viditelné dveřní závěsy. Kosmetických změn samozřejmě proběhlo daleko více vně i uvnitř. Motory objemu 1275 cm3 byly vylepšeny, pokračovala také osmsetpadesátka a novinkou se stal litr (998 cm3) s 28 kW (38 k). „Dvojek“ se za krátké období zrodilo 429 tisíc.


V roce 1969 byla vytvořena samostatná značka Mini, modely dostaly označení 850 a 1000. Od října téhož roku se prodával modernizovaný Clubman (ADO20) s novou hranatější přídí a integrovanými předními světly a směrovkami pod nárazníkem z pera stylisty Roye Haynese. O takřka jedenáct centimetrů delší nástupce Rileyů Elf, Wolseleyů Hornet a vlastně i klasického Mini se však úplně neujal. A to i přes lepší bezpečnost při čelním nárazu, přístup pod kapotu i bohatší výbavu, negativem byla jen horší aerodynamika. Zákazníci prostě chtěli svá kulatá autíčka, původní pokračovalo nejen souběžně, ale i dál... Kombi Clubman Estate mimochodem narostlo na 3,4 m.


Mark III a 1275 GT


Po modernizaci v listopadu 1969 (Mark III) získal stejný tovární kód jako Clubman. Dveře měly konečně zapuštěné závěsy, zákazníci si vynutili změnu otevírání oken: místo dřívějších posuvných se konečně dočkali klasických stahovacích. Chromované nárazníky už se dodávaly bez svislých „rohů“. Šestiúhelníková maska chladiče byla převzata z Mark II. Šetření nákladů se projevilo v návratu od odpružení Hydrolastic k pryžovým kuželům. Mini se také rozloučilo s továrnou v Cowley (Oxford), dále už vyjíždělo v Británii jen z bran Longbridge.


Sportovní Mini 1275 GT s přídí Clubmanu postupně nahrazovalo do roku 1971 Mini Coopery se „starou“ karoserií. S třináctistovkou o výkonu 59 koní (43 kW) se rozjelo až na 140 km/h. Cooper, který už zmizel z formule 1, vyráběl pro Mini tuningové kity. Modernější Mini dostaly runflat pneumatiky Dunlop Denovo, se kterými bylo možné pokračovat i po proražení rychlostí 80 km/h. Pod jejich přístrojovými deskami bychom poprvé našli tištěné obvody.


Mark IV


V polovině 70. let se objevil také větší motor 1098 cm3, Clubmany o litr přišly úplně. Další výraznější modernizací, i když zvenčí nerozeznatelnou byl Mark IV (1976). Tady se změny odehrály pod kabátem, došlo k přepracování pomocných rámů, lehké úpravě palubní desky a dříve titěrné pedály nabraly na velikosti.


Mini odolávalo i mnohem modernějším a větším malým vozům od Fordu, Renaultu i Volkswagenu. A přežilo i Metro z vlastní stáje, které vystřídalo Clubmany, ty poslední se zrodily v srpnu 1980. Za necelých 11 let vyjelo do světa pouze 606.312 aut, z toho 331.675 dvoudveřových Clubmanů, 176.688 kombi Estate a 117.949 1275 GT.


Výroba se však začala vyplácet až v roce 1982, do té doby byla ztrátová! Tehdy také British Leyland vytvořil skupinu Austin Rover a její loga, ovšem pouze s nápisem Austin se objevila i na mřížkách Mini. Ta měla stále stejnou příď, jen s černou maskou. Rozměry se příliš nezměnily. Došlo dále k rozšíření výbavy včetně shrnovací plátěné střechy, v nabídce byly verze E, HLE a Mayfair s litrovým čtyřválcem o výkonu 29 kW (40 k), později následované lavinou akčních modelů.


Mark V a ERA


K nim patřila například výroční edice 25 (1984). Ta přišla už v páté sérii (Mark V), jejíž hlavním poznávacím znakem byly vytažené blatníky. V roce 1986 se British Leyland přejmenoval na Rover Group a tehdy také vznikl kus s pořadovým číslem 5.000.000. Následně skončila definitivně značka Austin, v roce 1988 koupila státem vlastněný podíl British Aerospace za 150 milionů liber a Austin Rover Group jako taková zmizela ze scény v devětaosmdesátém.


Lahůdku představovala ERA Mini Turbo (1989-1991). U Engineering Research & Application v Dunstable (Bedfordshire) postavili 436 aut s motorem série A 1,3 l. Ten dával díky přeplňování až 70 kW (95 k) a autíčka s ním upalovala na třináctipalcových kolech i 185 km/h. Prodávali je přímo dealeři Roveru. Z Metra pocházel nejen motor, ale i sedačky v kůži Connolly a brzdy. Podvozek byl nastavitelný, bodykit navrhl Dennis Adams. Firma navazovala zkratkou na výrobce závodních automobilů English Racing Automobiles Raymonda Mayse.


Mark VI, VII a kabriolet


V květnu 1990 byla naposledy výrazněji modifikována karoserie (Mark VI), hlavně příď. Mini už se stalo kultem, nešlo vůbec o nic levného. Vrátily se také ostré Coopery s motorem 1275 cm3/45 kW (61 k). Počínaje rokem 1992 se tento agregát konečně dočkal vstřikování a výkon mírně stoupl (46 kW/63 k), naopak kvůli emisím skončil definitivně litrový motor. Od června 1993 do října 1996 továrna konečně nabídla kabriolet s plátěnou střechou.


Pokud předtím chtěli vlastníci jezdit s větrem ve vlasech, museli se spolehnout na mnohé karosárny a dovézt jim svůj buď čerstvě zakoupený, či ojetý exemplář. Úpravci nezřídka zachovávali rámy oken, dveří a střechy kvůli tuhosti. Kabriolet přímo od Roveru však neměl ani ochranný oblouk. Původně jej stvořil bádenský dealer Mini, jeho přestavba byla ovšem tak povedená, že se výrobní zařízení stěhovalo z Německa do Británie. Pro otevřenou verzi se rozhodla asi tisícovka zákazníků.


Od ledna, respektive února 1994 patřila Rover Group BMW, postupně jim své akcie prodal BAe i japonská Honda, ta vlastnila od počátku 80. let 20 %. Mnichovského výrobce, který poté mohutně investoval, vedl tenkrát Bernd Pischetsrieder, synovec Aleca Issigonise. Čtyřicáté výročí prvního triumfu v Monte Carlu připomněla stejnojmenná omezená série. Poslední série Mark VII (1996) mnoho nového nepřinesla, zvenčí pouze čiré směrovky místo oranžových. Následující sezónu debutovala třináctistovka s vícebodovým vstřikováním.

 

Finále


Limitku ke 40. výročí zahájení výroby vystřídaly „Final Editions“ ve verzích Seven, Knightsbridge, Cooper a Cooper S. Produkce byla definitivně ukončena 6. října 2000. Na své konto si „miník“ připsal 5,5 milionu prodaných kusů. V poslední dekádě se prodávala více než čtyřicítka limitovaných sérií a na konci kariéry se dočkal i airbagů, bočních výztuh a posunutí chladiče před motor.


Bavorská automobilka s modrobílým logem ovšem Rover Group ze ztráty nevytáhla. Po prodeji zbytků skupiny (Land Rover skončil už dříve pod Fordem) konsorciu Phoenix v květnu 2000 si BMW ponechaly značku Mini, mnohem větší (ne)přímý nástupce, jehož výroba se vrátila zpět do Cowley, už byl hotov. Zatímco značka Rover patří od dubna 2005 historii, současným Mini se pod bavorskými křídly nebývale daří, vždyť už se prodává jejich třetí generace. Jen, pravda, oproti originálu tyto vozy značně vyrostly... Jenže image Mini by bylo škoda nevyužít.


Licence


Nejznámější licencí původního Mini bylo italské Innocenti. Od října 1965 do března 1973 vzniklo bezmála 246 tisíc aut včetně Cooperů a vzácných kombíků buď s dřevěnou kostrou (T), nebo kovovou karoserií (T Metallica), montovaly se z britských dílů. V roce 1974 Mini převléklo do modernějších hranatých „šatů“ studia Bertone, ale mechanika zůstala zpočátku prakticky nezměněná, později ji nahradily dvou- a tříválce Daihatsu včetně přeplňované benzinové verze a atmosférického dieselu a výroba byla ukončena až v březnu 1993. Tohle nepříliš známé auto si určitě v budoucnu zaslouží samostatný text.


Ve Španělsku zase montovala a prodávala Mini společnost Authi v Pamploně, oficiální importér BL. Autíčka také vznikala v australském Zetlandu, belgickém Seneffe, jihoafrickém Kapském Městě, na Novém Zélandu, v Portugalsku a Chile.


Současnost


Dnes se modifikuje i klasik. Velmi známé jsou luxusní úpravy David Brown Automotive, série Mini Remastered vzniká od dubna 2017. O rok později byl pak na autosalonu v New Yorku představen tovární elektromobil v klasickém hávu. Příznivce a fanoušky originálů sdružují kluby po celém světě, pořádají se také velké srazy a setkání. Mini žije dál – a nejen ve své moderní podobě.

 

Video se připravuje ...


Zdroje: archiv autora, auto.cz a veteran.auto.cz, Wheels Age, Wikipedia, propagační materiály BMC/BL/Austin Rover/Rover Group, BMW Group Press, David Brown Automotive, Carscoops, Motor1


Foto: propagační materiály BMC/BL/Austin Rover/Rover Group, BMW Group Press, Auto World Press, Great British Classics


Video: BMW Group Press

 

Aleš Dragoun
Diskuze (0)

Doporučujeme