Krauser Domani: Exkluzivní tříkolka se prodávala hodně draho. Oblíbili si ji v Japonsku
Lidové pojmenování motocyklu s postranním vozíkem „sajdkára“ původně vzniklo z angličtiny ze slova „sidecar“. Připojením postranního vozíku k motocyklu vznikne z jednostopého vozidla dvoustopé. Ovšem nikoliv se čtyřmi koly, ale jen se třemi.
Kromě toho, že motorky doplněné o postranní vozík využívají běžní lidé, kteří oceňují mnohem lepší přepravní kapacitu, se na sajdkárách samozřejmě závodilo. Jedním ze seriálů bylo Národní německé mistrovství, které se jezdilo již od 50. let 20. století. A právě v něm svého času zářil již zmíněný Michael Krauser.
Krauser byl členem závodního týmu BMW, přičemž na sajdkách této značky vyhrál německý šampionát v sezóně 1955, 1956, 1957 a 1958. Tedy čtyřikrát za sebou. Později se přesunul z role jezdce do role manažera závodního týmu BMW. I přes slibnou kariéru a úspěchy však Krauser snil o výrobě vlastních motocyklů, samozřejmě s postranním vozíkem.
Super tříkolka pro vyvolené
Na sklonku 70. let Michael Krauser závodní tým BMW opustil a vrhl se na podnikání ve snaze splnit si svůj sen o vlastním stroji. Svůj úplně první počin představil Krauser na tehdy oblíbené výstavě motocyklů IFMA v Kolíně nad Rýnem v roce 1984 pod názvem BMW K 100 Krauser Domani Gespann.
Jak bylo patrné z názvu, tvůrce využil komponentů firmy BMW, k níž měl díky předchozímu letitému působení velice blízko. V daném případě šlo zejména o pohonnou jednotku, řadový čtyřválec BMW K 100 s výkonem 90, nebo 100 koní (66, respektive 74 kW).
Motor i s převodovkou byl zastavěn do přísně aerodynamicky řešeného stroje, karoserie z kompozitních materiálů byla ve formě monokoku a nasazena na ocelovém prostorovém rámu, který tvořil vlastně základ nebo chcete-li šasi stroje. K formě klasické motorky s přípojným vozíkem měl vůz poměrně daleko. Spíše se tak jednalo o tříkolku, neboť na rozdíl od motorek tvořila „sajdka“ se zbytkem vlastně nedílný celek.
Velmi zajímavým způsobem bylo vyřešeno zavěšení předního a tedy řídícího kola. To bylo vedené takzvaně letmo (pouze z jedné strany), a sice na dvojici nad sebou vedených podélných výkyvných ramenech složitého tvaru. Pouze horní z těchto ramen se opíralo o vinutou pružinu s tlumičem Koni podobně jako u odpružení typu push-rod. Mezi rameny byla otočně uložena těhlice kola podobně jako u aut s lichoběžníkovou nápravou. K ní vedla opět spíše automobilová spojovací tyč řízení, a sice od pákového mechanismu spojeného s hlavou řídítek.
V roce 1991 se stroj prodával na německém trhu za částku 67.000 DM (Německých marek), což v přepočtu činilo přes 1,3 milionu korun. Tříkolka tedy stála stejně jako někdejší BMW řady 3 se šestiválcem.
Hlavně v Japonsku
Krauser Domani se vyráběl doslova kusově. Původní motor BMW K 100 později nahradil modernější a větší čtyřválec BMW K 1200 s výkonem 110 kW, tedy 150 koní. S příchodem uvedeného motoru došlo k přejmenování stroje na Domani 1200, přičemž v roce 2000 byla cena vozu na německém trhu už 84.500 DM (tedy v přepočtu zhruba 1,7 milionu korun).
Hlavním odbytištěm nezvyklého vozidla byla západní Evropa, avšak mnohem většího úspěchu avantgardně řešená tříkolka zaznamenala v Japonsku. Právě tady by měl proto současný případný zájemce o koupi hledat. Výroba probíhala až do roku 2004, přičemž celkem se zhotovilo přibližně 100 kusů tohoto zcela výjimečného stroje.
