Maserati 300 S (1955-1958): Když bylo na trojzubec krátké i Ferrari. Dnes stojí 130 milionů!

Maserati 300 S bylo nádherné a ušlechtilé auto. Vycházelo z monopostu 250 F a „korunní princ formule 1“, Brit Stirling Moss, jej kdysi popsal: „Je to jedno z mých oblíbených sportovně závodních aut. Z nejjednodušších, nejkrásnějších a nejlépe vyvážených.“ Sám za volantem exempláře tohoto typu dosáhl v roce 1956 několika výrazných úspěchů: vyhrál 1000 km Buenos Aires a stejně dlouhé klání na Nürburgringu, takže jej znal více než dost.

300 S se stal poměrně úspěšnou zbraní v boji proti Ferrari a Jaguaru. Jeho vývoj ale nebyl jednoduchý. Maserati totiž mělo jen dvouapůllitrový řadový šestiválec, který stačil pro lehký monopost, ale nikoli pro těžší sportovní vůz. Po experimentech se zvýšením objemu na 2,8 l se dále zvětšilo vrtání, čímž se nepřeplňovaný celohliníkový agregát DOHC dostal až ke třílitrové hranici. Zkoušely se tři karburátory Weber a dokonce přímý vstřik, nakonec se kvůli spolehlivosti použilo první řešení. 194 kW (264 k) už se zdálo být konkurenceschopných...

Lehkou hliníkovou karoserii měl na svědomí Medardo Fantuzzi, který navrhl nejen její tvar, ale v jeho dílnách se také ručně vyráběla. Se stavbou prostorového trubkového rámu pomáhala firma Gilco Gilberta Colomba. Přední náprava používala dvojité lichoběžníky a svislé vinuté pružiny, zadní typu de Dion byla doplněna příčným půleliptickým listovým perem. Hydraulické tlumiče představovaly samozřejmost, velké bubnové brzdy ještě též. Čtyřstupňovou manuální převodovku ZF bychom našli vzadu u diferenciálu. Většina prvních exemplářů putovala za moře k Briggsu Cunninghamovi a jeho klientele.

Pro sezónu 1956 dostaly 300 S delší nos, lépe rozrážely vzduch a následně přišly v úvodu zmíněné Mossovy úspěchy, značkový titul však putoval do Maranella. 4,15 m dlouhé otevřené spidery vážily 780 kg a dokázaly se rozjet na 290 km/h. Argentinský „maestro“ Juan Manuel Fangio v roce 1957 získal svůj poslední, pátý titul mistra světa F1 na Maserati, konkrétně zmíněném typu 250 F. Grand Prix započítávaných do šampionátu se ovšem jezdilo málo, pouhých sedm vyjma Indy 500, a tak zastupoval trojzubce i v závodech sportovních aut. Přišel mimochodem od Ferrari. Během tohoto roku vyhrál kupříkladu červnovou portugalskou GP v Monsantu, tam se setkal na startu i s mnohými kolegy z formule 1. Nebyl to jeho první triumf s 300 S, ten zaznamenal už ve venezuelském Caracasu v listopadu 1955... Smlouvu s Daimler-Benzem ukončil, když se trojcípá hvězda z nejvyšších pater motoristického sportu stáhla a byl tudíž volný.

Auto šasi 3069 bylo dokončeno sice již v roce 1956, ale až do závěru sezóny následující nezávodilo. Za jeho volantem Fangio ovládl prosincovou Grand Prix São Paula v Interlagos a Velkou cenu Ria na kratičkém, jen dvoukilometrovém okruhu Boa Vista. Ani jeden ze závodů součástí vytrvalostního MS značek nebyl a v Brazílii konkurenci tvořili hlavně místní borci, respektive Italové, to ale nemění nic na faktu, že jde o úspěšný vůz.

Zůstal v Brazílii, později byl překarosován a dostal americkou V8. Díky Colinovi Crabbemu se dostal zpět do Evropy, konkrétně domů do Itálie, kde prošel nákladnou renovací. Vystřídal několik dalších majitelů, tím posledním byl logicky Američan. Bonhams jej nabídnou na aukci Quail Lodge v kalifornském Carmelu 18. srpna 2017. Vyvolávací cena se pohybuje mezi 6 a 7 miliony dolarů (133-155 miliony korun)... Nedivme se, když jej pilotoval vítěz 24 Velkých cen formule 1. 300 S bylo celkem postaveno 27 exemplářů a dokonce se experimentovalo i s vidlicovým dvanáctiválcem.

Foto: Bonhams/Litwinski, Walter Bäumer Collection