Mercury Marquis (1967–1978): „Šlechtic“ s výbavou a cenou někde uprostřed

Značku Mercury, patřící do koncernu Ford Motor Company, založil v roce 1938 Edsel Ford, syn zakladatele Henryho Forda. Vozy Mercury nesly jméno římského boha Merkura a v cenovém žebříčku se řadily doprostřed mezi levnější Fordy a dražší Lincolny. Modelová řada Mercury Marquis se vyráběla ve čtyřech generacích v letech 1967 až 1986. Svůj název odvodila od francouzského dědičného šlechtického titulu markýz. V rámci koncernu Ford byl Marquis divizním protějškem Fordu LTD, vyráběného v letech 1965 až 1986. Tyto velké (full-size) vozy byly považovány za vlajkovou loď značky Mercury a sloužily jako základ pro modely Mercury Grand Marquis (1975–2011).

První tři generace modelů Marquis byly velké sedany. Ve své čtvrté generaci (1983–1986) se Marquis stal středně velkým (mid-size) vozem a v roce 1983 došlo k rozdělení značek Marquis a Grand Marquis do samostatných produktových řad. Když Ford rozšířil výrobní program o vozy s pohonem předních kol, byla v roce 1986 výroba modelu Marquis ukončena a nahrazena řadou Mercury Sable (protějšek k modelu Ford Taurus). My si v tomto článku připomeneme první dvě generace modelu Marquis, vyráběné v amerických státech Georgia, Missouri a Kalifornie.

To nejlepší od mrtvých značek: Mercury – Sport s důrazem na luxus a komfort

První generace (1967-68)

Pro modelový rok 1967 uvedl Mercury dva hardtopové modely (bez pevných středových střešních sloupků). Mercury Park Lane Brougham byl čtyřdveřový a Marquis (foto) výhradně dvoudveřový. Hardtop Marquis převzal linii střechy se splývavou zádí a širokým sloupkem C od modelu Ford LTD a standardně se nabízel s vinylovým potahem střechy.

Mercury Marquis první generace měl širokou přední masku, do které byly zabudovány zdvojené hlavní světlomety.

Od modelu Ford LTD se dvoudveřový hardtop Mercury Marquis lišil vyšší úrovní interiéru, včetně kožených sedadel a dřevěné dýhy na palubní desce a dveřích. Rozvor 3124 mm (123 palců), délka 5550 mm a šířka 1979 mm svědčily o tom, že se jednalo o velký vůz, mimochodem o 10 cm delší než Ford LTD. Marquis měl širokou přední masku, do které byly zabudovány zdvojené hlavní světlomety. Další svítilny byly umístěné v masivním chromovaném nárazníku. Zadní sdružené svítilny (foto) byly umístěny svisle na koncích zadních blatníků a jejich orámování bylo propojené se zadním nárazníkem. Přední lavicové sedadlo bylo rozdělené na poloviny a mělo sklopná opěradla usnadňující nastupování na zadní lavici. Do vozu se tak pohodlně vešlo 6 cestujících. 

Zadní sdružené svítilny byly umístěny svisle na koncích zadních blatníků.

Standardním motorem byl v modelovém roce 1967 vidlicový osmiválec Marauder (Ford FE) V8 410 s objemem 6722 cm³, nejvyšším výkonem 335 k (246 kW) při 4600 min^-1 a točivým momentem až 602 Nm při 2800 min^-1. Vůz s pohotovostní hmotností 1893 kg dosahoval s motorem V8 410 rychlost 205 km/h. Vozy ročníku 1967 se dodávaly s čtyřstupňovou manuální převodovkou nebo třístupňovým automatem Merc-O-Matic.

V modelovém roce 1968 byl tento motor nahrazen 6,4litrovým motorem Marauder Super 390 V8 s maximálním výkonem 315 k (232 kW), sdílený s modely Park Lane a Brougham. Marquis se standardně dodával s třírychlostním manuálem a za příplatek s třístupňovým automatem. V obou letech si bylo možné pořídit Marquis se sedmilitrovým motorem Super Marauder V8 (výkon 345/340 koní SAE). Na karoserii ročníku 1968 byly znatelné úpravy přední masky zvýrazňující středový „nos“ a posun dvojic světel dozadu. Přední směrovky se přemístily do hran předních blatníků, ze kterých zmizely ozdobné mřížky.

Druhá generace (1969-78)

Mercury Marquis druhé generace sdílel rámový podvozek s velkými Fordy. Přední kola byla nezávisle zavěšena na dvojitých trojúhelníkových ramenech a vzadu byla tříprvková tuhá náprava. Pérování měly na starost vinuté pružiny vpředu i vzadu. Marquis 2. generace měl standardně vpředu kotoučové brzdy a vzadu bubnové. Posilovač brzd byl dodáván standardně od roku 1971.

Pod přední kapotou modelů Marquis druhé generace se objevily nové pohonné jednotky. Oba motory Ford série FE byly nahrazeny motorem Ford V8 série 385 s objemem 7,0 litrů (429 kubických palců). Tento motor dával s dvojnásobným karburátorem 320 koní a s čtyřnásobným 360 koní. Manuální převodovka se už dál nenabízela, dodával se jen třístupňový automat Ford C6 a později také třístupňový FMX. V modelovém roce 1972 mohl být Marquis vybaven 7,5litrovým motorem V8 od Lincolnu (od roku 1974 nahradil sedmilitrový V8).

V sedmdesátých letech se Mercury vydal na cestu ke snížení emisí a spotřeby svých velkých modelů. V roce 1975 dostaly vozy Marquis 6,6litrové motory Ford 400 V8, nahrazující sedmilitrové V8. Jejich výkony se pohybovaly od 145 k (107 kW) do 177 k (130 kW). V posledním modelovém roce 1978 se stal standardním motorem Ford 351M V8 s objemem 5,8 litru a výkonem 147 k (108 kW). 

Mercury Marauder (1963–1965): Velké hardtopy a kabriolety s motory Ford V8

Design karoserií

První generace vozů Mercury Marquis mohla zákazníkům nabídnout jen dvoudveřový hardtop. Druhá generace se rozrostla o čtyřdveřový hardtop a sedan, dvoudveřový kabriolet (foto) a kombi Colony Park. Zatímco kombi mělo rozvor zkrácený na 3073 mm (121 palců), u dvoudveřových a čtyřdveřových modelů narostl rozvor na 3150 mm (124 palců), neboť podvozek byl převzat ze sedanu Lincoln Continental. Délka tudíž narostla na úctyhodných 5817 mm a šířka překročila dva metry. V modelovém roce 1969 bylo vyrobeno 29.389 vozů Marquis. Čtyřdveřový sedan stál necelé 4 tisíce dolarů. Novinkou byl čtyřdveřový „pillared“ hardtop s tenkými, ale pevnými středovými sloupky B. Během výroby došlo ke dvěma faceliftům: menšímu v roce 1971 a většímu o dva roky později v souvislosti se zavedením „pětimílových“ nárazníků.

V roce 1969 se nabídka rozšířila o dvoudveřový kabriolet s plátěnou střechou.

V modelovém roce 1969 došlo u vozů Mercury Marquis k výrazným změnám na přídi i zádi a většímu zvýraznění zadních blatníků. Na přídi převzal Marquis řadu prvků z Lincolnu Continental. Dvojité světlomety se skryly pod vakuově ovládané poklopy, zasahující do široké přední masky s vodorovným mřížováním. Maska byla nárazníkem rozdělena vodorovně na dvě části. Další světla našla místo dole v nárazníku. Tak jako ostatní modely Ford i Marquis měl na zádi horizontálně umístěné sdružené svítilny, rozdělené na tři části. V roce 1969 byl pro Mercury Marquis zaveden pro nejvyšší úroveň výbavy název Brougham.

Modelový rok 1970 přinesl jen několik drobných úprav karoserie, jako chromované lišty na horních hranách blatníků a větší pomocné světlomety v předním nárazníku. Podle federálních bezpečnostních předpisů dostal Marquis nový sloupek volantu a nový volant. Kromě kombi Colony Park s imitací dřeva na bocích se dalo koupit i kombi Marquis bez této výzdoby. Ve výbavě kombi mohlo být také elektricky spouštěné zadní okno.

Mercury Comet (1960–1963): První generace velkého kompaktu

V roce 1971 bylo u modelu Marquis provedeno několik úprav exteriéru i interiéru a z nabídky byl vyřazen kabriolet. Sedany a kombi už neměly větrací okénka a rámy skel dveří. Bez nich se obešel i „pillared“ hardtop. Vpředu se zvětšila maska chladiče a změnil se tvar nárazníku. Zadní svítilny se přemístily do nárazníku a mírně zasahovaly do boků. Na palubní desce se přístroje a ovladače přemístily blíž k volantu. K dalším úpravám přední masky došlo v roce 1972 (foto). Zvýraznilo se mřížování, Američané tomu říkali „egg-crate design“, tedy přepravka na vejce. Podobná mřížka byla i mezi zadními svítilnami. Bezpečnost zvyšoval výstražný signál nezapnutých bezpečnostních pásů a poprvé se střešní okno otevíralo elektricky.

Hardtop Mercury Marquis Brougham ročník 1972 měl zvýrazněné mřížování přední masky.

V roce 1973, kdy uběhla zhruba polovina výrobního cyklu modelu Mercury Marquis, došlo k výraznějším změnám designu karoserie. Vozy dostaly masivní „pětimílové“ nárazníky se svislými sloupky (foto) a přední maska dostala jemnější mřížování. Zcela se změnila linie střechy. Aby se Marquis ještě více odlišil od Lincolnu Continental, převzal čtyřdveřový Marquis tvar střechy od Fordu LTD. Dvoudveřový hardtop měl stahovací boční okna a čtyřdveřový hardtop a kombi byly označované jako „pillared“ hardtopy. Měly chromované střešní sloupky B a bezrámová skla dveří. Změnami prošel i interiér, včetně sedadel a přepracované palubní desky.

V roce 1973 dostaly vozy Mercury Marquis masivní „pětimílové“ nárazníky se svislými sloupky a přední maska dostala jemnější mřížování.

V roce 1974 došlo znovu k úpravě přední masky, více se podobající Lincolnu Continental. Svislé mřížování už nezasahovalo do krytů světlometů. V souvislosti s očekávaným zpřísněním bezpečnostních předpisů se naposled nabízel čtyřdveřový hardtop. K další změně na přídi došlo v roce 1975. Maska chladiče dostala nové mřížování a silnější orámování. Dvířka výklopných světlometů dostala chromované rámečky a znaky. Zatímco Ford a Lincoln přidaly sloupky B u dvoudveřových modelů, Mercury zůstal u hardtopů. V roce 1975 zůstaly v nabídce velkých vozů pouze modely Marquis s výbavou Brougham (měly například osvětlení podlahy) a Grand Marquis.

V posledních třech modelových ročnících typu Marquis (1976 až 1978) zůstaly karoserie prakticky beze změn. V roce 1976 mohly mít dvoudveřové modely Brougham a Grand Marquis vinylovou střechu Landau. V roce 1978 zůstaly na americkém trhu jen poslední dva dvoudveřové hardtopy Chrysler New Yorker a Mercury Marquis se stahovacími bočními okny za dveřmi.

Historie modelů Mercury Marquis pokračovala třetí generací (1979 až 1982) a čtvrtou generací (1983 až 1985). Název Marquis nesly dál v letech 1975 až 2011 čtyři generace modelu Mercury Grand Marquis, který se od roku 1983 stal samostatnou značkou a byl vlajkovou lodí automobilky Mercury.