Pangejtologie: Jak se upravuje okolí silnic

Řidiči nedodržují nic, vůbec nic. Kličkují okolo nás, troubí. Ani nám nenechávají místo. Těmito slovy si hned na úvod našeho setkání stěžuje František Kuchyňa, který pro Krajskou správu a údržbu silnic (KSÚS) Vysočiny jezdí s traktorem se sekacím ramenem.

Kritickým tónem pokračuje. „Lidé si neuvědomují, že musím řídit jednou rukou traktor a druhou ovládat sekací hlavici,“ popisuje svůj nelehký úděl.

Sekat se musí...

Krásně posekané okolí je přitom základem každé bezpečné silnice. „Za socialismu bylo běžné, že si lidé v příkopech sekali trávu pro králíky. Za první

republiky se dokonce okopy z příkopů prodávaly. Díky vydatnému pohnojení o ně byl zájem,“ pokračuje v naší pouti po nejbližším okolí vozovky Miroslav Lev z jihlavského Ředitelství silnic a dálnic.

Důvody k sekání trávy v okolí komunikací jsou podle něj dva. „Tím prvním je bezpečnost. Musíme sekat, aby bylo dobře vidět, kde končí vozovka. Aby byly vidět značky či svodidla. Dalším důvodem je naše povinnost starat se o svěřený pozemek. Jinak by třeba na sousední nalétal plevel,“ vysvětluje.

... aspoň dvakrát ročně

Sekání nařizuje také zákon o pozemních komunikacích. Ten mimo jiné hovoří o ořezávání stromů nebo udržování sjízdných vozovek. V případě dálnic a silnic první třídy spadá starost na ŘSD, o komunikace II. a III. třídy se stará kraj.

„Všechny silnice, které patří do naší správy, sekáme minimálně dvakrát do roka. První seč probíhá začátkem června a zahrnuje krajnici s příkopem. Druhá začíná koncem srpna, kdy je na polích sklizeno. Při ní se seká vše včetně náspu. A pokud je úrodný rok, vyjíždíme ještě jednou,“ říká výrobní náměstek Správy silnic kraje Vysočina František Kavina.

Vyhnou se sloupku

Jaká technika se používá? Jak už jsme nakousli na začátku, pohybují se zde traktory se sekacím ramenem, které v zimě jezdí i s pluhem. Pro sekání svahů okolo dálnic si ŘSD najímá také speciální vysílačkou řízené svahové sekačky (více v samostatném článku Pavouk z Vysočiny) nebo pracovníky s křovinořezy. „Máme také Mercedesy Unimog,“ chlubí se Martin Jakubec, vedoucí plánování údržby KSÚS Vysočina. „Tam jezdí dva pracovníci. Jeden řídí a stará se o sekačku vpředu. Druhý ovládá z místa spolujezdce zadní rameno. Přední je nízké, a tak se s ním dá sekat i pod svodidly. Náš unimog má speciální systém s čidly, která dokážou rozpoznat sloupek svodidla a automaticky se mu vyhnout,“ překvapuje.

Čistit a udržovat

Pracovníci mají na starost také čistotu pangejtu. „Třeba u nás probíhá každé jaro akce Čistá Vysočina, při které sbíráme odpadky. Co tam ale lidé naházejí v průběhu roku, to se rozseká,“ pokračuje František Kavina.

„Jen po velkých bouřkách musí jít před sekací soupravou někdo, kdo vybírá velké větve. Také v případě, že najdeme v příkopu sražené zvíře, musíme kontaktovat místní myslivce,“ popisuje řidič, který nás svezl.

„Sečení se musí dělat. Proto bych chtěl řidiče poprosit, aby při setkání s naším autem počkali a v klidu jej objeli. Vždyť to děláme pro ně,“ uzavírá Miroslav Lev.

Pavouk z Vysočiny

Jak bezpečně sekat trávu ve svažitém terénu? Právě tuto otázku si před deseti lety položil Lubomír Dvořák. Jeho odpověď má jméno Spider. Pod tímto označením se skrývá název dálkově řízené svahové sekačky. A pozor! Tato věc tak trochu připomínající extrémně zvětšenou robotickou sekačku na trávu je kompletně vymyšlená i vyráběná v České republice. Navíc už získala celou řadu zahraničních ocenění.

„Náš systém funguje jednoduše. Operátor může stát v bezpečí a pomocí rádia ovládat sekačku, která zvládne až pětapadesátistupňový svah,“ popisuje jednu z výhod Dvořák. Sekačku jsme si vyzkoušeli na vlastní kůži a byli nadšeni. Tohle autíčko na vysílačku zvládne díky pohonu všech kol nevídané kousky – ostatně pohání jej 24koňový motor Kawasaki. Kromě vysílačky jde o jedinou součást, kterou si firma nevyrábí sama. Rovněž ovládání je hračkou – jen je potřeba zvyknout si na fakt, že všechna kola zatáčejí shodně. „Říkáme tomu tančící krok. V praxi to má tu výhodu, že sekačku není nutné otáčet, ale může jet pořád dál,“ prozrazuje Dvořák, jinak nadšený čtenář Světa motorů.

A cena? „Základní model stojí sto dvacet tisíc, ten nejvyšší asi půl milionu,“ tvrdí majitel a tvůrce v jedné osobě.

Proto nepřekvapí, že zákazníky má společnost hlavně v zahraničí: vyváží do 40 zemí světa. V USA má dokonce druhý závod, kde probíhá finální montáž z dílů dovezených z ČR.