Revoluce, o které se nemluví: Nízkoemisní kovy do aut
Než automobil poprvé vyjede z továrny, má už za sebou cestu plnou kouře a ohně. Vysoké pece a hliníkové elektrolyzéry spolykají obrovské množství energie a vypustí víc oxidu uhličitého, než kolik auto vyprodukuje za roky provozu. Teď se ale i těžký prýmysl začíná měnit.
O uhlíkové stopě se dnes mluví na každém kroku. Odborníci varují před klimatickou krizí, druzí nadávají na normy a příkazy z Bruselu. V tomhle sporu ale často zapadá podstatná věc: velká část emisí nevzniká při provozu auta, ale dávno předtím – v hutích a slévárnách, kde se rodí ocel a hliník. Právě tyhle kovy rozhodují o tom, jak čistou nebo špinavou stopu vůz zanechá.
Hliník: lehký kov, těžká stopa
Hliník se v autech používá stále víc, protože je lehký a pomáhá snižovat spotřebu i dojezdovou náročnost elektromobilů. Jeho výroba je ale mimořádně energeticky náročná. Pokud elektřina pochází z uhlí, vyprodukuje se na každý kilogram hliníku až 16 kilogramů oxidu uhličitého. V Norsku nebo Kanadě však hutě využívají vodní elektrárny a výsledkem je několikanásobně menší uhlíková stopa bez kompromisů v kvalitě.
Další cestou je recyklace, která dokáže ušetřit až devadesát pět procent energie oproti výrobě primárního hliníku. A na obzoru jsou i nové procesy, kde při elektrolýze nevzniká CO2, ale kyslík – zatím jen v pilotním měřítku, ale s obrovským potenciálem. Mercedes nedávno ohlásil, že část nového elektrického CLA vyrobí právě z takového nízkoemisního hliníku. Podobně postupují i BMW a další značky.
Ocel: obr s největšími emisemi
Ještě větší výzvu představuje ocel, která tvoří zhruba polovinu hmotnosti každého auta. Tradiční vysoké pece spalují uhlí a každoročně se tak na světě vyrobí stovky milionů tun oceli s obrovskou uhlíkovou stopou. Proto se hledají alternativy.
Vznikají elektrické pece, které taví šrot pomocí obnovitelné energie, a také nové procesy, kde se železná ruda redukuje vodíkem místo uhlíku. Švédská firma SSAB už dodala první vzorky oceli vyrobené bez fosilních paliv a start-up H2 Green Steel plánuje spustit velkovýrobu kolem roku 2026. Odběrateli budou mimo jiné automobilky Volvo, Scania nebo Mercedes, které si už teď rezervují budoucí dodávky.
Uhlíkové clo: Regulace jako bič
Motivací nejsou jen vlastní klimatické závazky automobilek nebo tlak veřejnosti. Rozhodující roli hraje i regulace. Evropská unie od roku 2026 spustí uhlíkové clo, známé jako CBAM (Carbon Border Adjustment Mechanism). To funguje jednoduše: každý dovozce oceli a hliníku bude muset doložit skutečné emise, které při výrobě vznikly. Pokud budou vysoké, připlatí si rozdíl až na úroveň evropského standardu. Jinými slovy, „levná“ ocel nebo hliník z oblastí, kde se hutě stále topí uhlím, přestane být levná, protože se k ceně přidá uhlíkový příplatek.
Pro automobilky to znamená dvojí tlak. Jednak si uhlíkovou stopu už nemohou schovat v dodavatelském řetězci mimo Evropu. A zároveň musí počítat s tím, že suroviny s vysokými emisemi budou ekonomicky nevýhodné. Uhlíkové clo tak v praxi nutí celý průmysl přejít na nízkoemisní materiály – nikoli proto, že to dobře vypadá v reportech, ale proto, že jinak prostě nevyjdou náklady.
Pro zákazníky neviditelné, ale zásadní
Z pohledu řidiče se nic nemění – auto vyrobené z čistších kovů vypadá stejně. Rozdíl je ale obrovský v číslech: výroba takového vozu může mít o stovky kilogramů menší uhlíkovou stopu. A to je rozdíl, který rozhoduje nejen o emisní bilanci planety, ale i o tom, zda automobilka zůstane konkurenceschopná.
A cena aut? Krátkodobě se dá čekat, že použití eko hliníku či oceli zdraží finální vůz řádově o jednotky procent, protože tyto materiály jsou zatím dražší. S masovým rozšířením a tlakem regulací se ale rozdíl v ceně bude rychle snižovat a už kolem roku 2030 může být „čistý“ kov standardem, nikoli luxusem.
Výzva pro hutě a slévárny
Budoucnost automobilů tak nebude jen o elektromobilech. Stejně důležité jako baterky budou i kovy, z nichž se auta staví. A v hutích a slévárnách se dnes právě o tom rozhoduje. Pokud se podaří masově zavést ocel a hliník z udržitelných zdrojů, sníží se uhlíková stopa ještě předtím, než nové auto poprvé nastartuje.
Pro automobilky to znamená zásadní posun: investovat nejen do vývoje baterií a softwaru, ale také do dlouhodobých kontraktů s hutěmi, které zvládnou vyrábět čistší kovy. Právě tam se bude lámat chleba, kdo dokáže nabídnout opravdu ekologické auto.
