Plymouth Barracuda: Dravá ryba od Chrysleru oslaví padesátku

Plymouth Barracuda měl premiéru 1. dubna 1964, divokého koně s modrým oválem tedy předběhl o více než dva týdny, Mustang se představil až 17. dubna. V případě „pony caru“ od Chrysleru se však jedná o narozeniny nedožité, Historie značky založené v červenci 1928 se uzavřela v červnu 2001 a Barracuda samotná vydržela ve výrobním programu jen dekádu. Za ní se ovšem dočkala tří generací. První vycházela z modelu Valiant, což také v úvodním modelovém roce prozrazoval celý název vozu: Valiant Barracuda. I on tedy patřil mezi vzpomínané tzv. „pony cars“, tedy dostupná auta pro mládež se sportovním nádechem.

Barracuda z let 1964-1966 byla postavena na platformě A-body s rozvorem 2692 mm. Fastbacky měřily něco málo přes 4,77 m, byly 1,78 m široké a 1,38 m. Vážily 1,4 tuny. Na tehdejší americké poměry se tedy jednalo o skutečně kompaktní auto. Původně se mělo jmenovat Panda, ale designér John Samsen prosadil název podle dravé ryby s pěkně ostrými zoubky, který byl přece jen trefnější. Pod kapotami bychom našli dvojici šestiválců: 2,8 l/75 kW a 3,7 l/108 kW. Nejvýkonnější osmiválec 4,5 l dával 130 kW, pozdější verze s vyladěným agregátem Commando včetně Formula S s kotoučovými brzdami a klimatizací měly až 175 kW. Reklamní film modelu 1966 s novými předními světly a přístrojovou deskou zdůrazňoval flexibilitu Barracudy, která dle jeho tvrzení byla sportovním kupé, praktickým rodinným fastbackem a station wagonem (tedy kombi) v jednom. No, PR oddělení mělo docela pravdu, třeba zadní sklopná lavice vytvořila rovinu... Obrovské panoramatické zadní okno zůstalo vozu po celou dobu produkce. Ta běžela nejen v Hamtramcku, ale i v kanadském Windsoru. Auta však nezůstala výhradně severoamerickou záležitostí, exportovala se třeba do Jižní Afriky.

Druhá generace (1967-1969) sdílela novější platformu A-body opět s Valiantem. Rozvor narostl na 2743 mm a paleta karoserií byla rozšířena na tři, kromě fastbacku se objevilo klasické tříprostorové kupé a také kabriolet. Zcela nový design navrhl znovu John Samsen a také John E. Herlitze, Barracuda procházela každý rok drobnými změnami vzhledu, v USA tehdy obvyklými. Základní pohonnou jednotku představoval již známý šestiválec 3,7 l, čtyřapůllitrový V8 vydržel jen krátce, než jej v roce 1968 vystřídaly větší 5,2 a 5,6 l. Formula S měla „big block“ 6,3 l s až 220 kW. Brutální sedmilitr Hemi se objevil v závodech dragsterů třídy Super Stock, tyto speciály postrádaly silniční homologaci. V sériových modelech 1969 si odbyla premiéru tehdy módní vinylová střecha. Big block posílil na 250 kW a nejsportovnější specifikace nazvaná prostě zkráceně 'Cuda mohla mít v útrobách i Super Commando V8 7,2 l.

Třetí a poslední řada (1970-1974) už se zbavila závislosti na Valiantu, tentokrát využívala architekturu E-body z Dodge Challenger, ale se zkráceným rozvorem na 2743 mm místo 2800 mm. Ač byla vzdálenost mezi nápravami shodná s „dvojkou“, nejednalo se tedy o stejné šasi. Zajímavostí bylo i to, že třetí 'Cudy (název výbavy se stal přezdívkou a dnes se jim tak říká běžně) byly kratší než první, měřily jen 4,74 m. Design už byl pouze Herlitzovým dílem. Vážily jen něco málo přes 1,5 tuny. Kanadská výroba navíc patřila minulosti. Portfolio pohonných jednotek bylo velmi široké, sahalo od šestiválců 3,2 a 3,7 l přes osmiválce 5,2, 5,6, 5,9 a 6,3 l až k vrcholným sedmilitrům, nejobjemnější verze měla opět ještě o dvě deci více. Výkony i paleta agregátů se postupně měnily. Základní šestiválec nabízel pouhých 93 kW, zatímco sedmilitr se v mohl pochlubit 317 kW... Točivý moment přenášely tří- a čtyřstupňové manuály dozadu, v nabídce se znovu po pauze objevil i třístupňový automat Torque-Flite, který měl už model 1964. Úspěchy v sérii Trans-Am, kde Barracudy vodili Swede Savage a Dan Gurney, se také musely odrazit na sériové produkci, byť žádný závod ani jeden z pilotů nevyhrál. Plymouthy se dokonce ukázaly i na francouzských okruzích a kopcích! Nasazoval je Chrysler France v tovární režii.

Barracudu nakonec zahubila palivová krize, která se odrazila v nízkém zájmu klientů. Prodeje začaly padat už na počátku 70. let a jejich zvýšení nepomohly ani opětovné takřka každoroční vzhledové úpravy. Výroba se nadobro zastavila přesně deset let po představení, 1: dubna 1974. Chystaná čtvrtá generace tak zůstala pouze ve formě hliněných modelů. Již před sedmi lety se začalo spekulovat o návratu jména, pochopitelně pod značkou Dodge, respektive později SRT, ale zatím k němu nedošlo. Nejoblíbenější jsou dnes mezi sběrateli auta poslední řady, zejména s motory Hemi. Ceny některých vzácných modelů rostou do astronomických částek se šesti nulami. V dolarech, pochopitelně.