Řídíme v USA

Na cosi co je obdobou dopravního inspektorátu se dostanete pouze když koupíte od soukromníka a nebo pokud se přestěhujete ze státu do státu. Při přestěhování se musíte přehlásit do jednoho měsíce, což se sice zřídka kontroluje, ale četl jsem v novinách o policii kontrolující vozy s "cizí" značkou. Navíc nový stát po Vás může chtít splnit některé minimální požadavky a pokud prohlídku odkládáte a jste účastníkem nehody, můžete z toho mít lidově řečeno průser. Například Maryland chce aby každé vozidlo ve státě přihlášené prošlo alespoň jednou za život technickou prohlídkou. Je to trochu nespravedlivé. protože když si přihlásíte auto v Marylandu jako nové a budete ho používat patnáct let, na konci období zřejmě nebude splňovat požadavky MSI (Maryland State Inspection) a oproti tomu nešťastník, který si tam tu svoji plečku dovleče po pěti letech ježdění v Michiganu (kde žádná technická kontrola neexistuje) do toho bude muset vrazit dost peněz, aby jej vůbec pustili na silnici. Státní kontrola Vám například zjistí, že Vaše brzdy nestojí za moc a že bubny a rotory nejdou přetočit. Je potřeba je vyměnit a třeba pro Ford Escort to i s prací obnáší $600. Trochu jsem odbočil.

Dopravní inspektorát Vám značku prodá na dva roky a stojí to asi 70 dolarů. Můžete si i koupit značku, která o Vás něco říká, to je ovšem dražší. Znám tady třeba jednu obstarožní gymnastku a značka na jejím sportovním Mitsubishi říká: "2 B FIT". Potkal jsem i "JEEP 4 M" (samozřejmě na Jeepu) a "4 R KIDS" na prostorném Caravanu Dodge.

Rozumět značkám vyžaduje fantazii a pak už jen umět anglický spelling.

Pokud opustíte stát Maryland dříve než za dva roky, vrátí Vám poměrnou část. Ve světle vší té perfekntně fungující byrokracie, je legálně nemožné vyjet do USA, koupit si starou ojetinu za pár šupů a cestovat. Pro přihlášení auta a získáni značky potřebujete stálou adresu a tak dál. Nehodlám se s nikým kdo to uskutečnil hádat, naopak by mne zajímalo jak to provedl. Mně zde úplně stačí problémy s legálním přihlášením a pokud má některý z čtenářů uvedené zkušenosti, rád si o tom něco přečtu.

Po čem se tady jezdí? Souhrnně si dovolím tvrdit, že americké silnice jsou rozbytější než české. Není se čemu divit, počet aut je daleko vyšší a následné zatížení vozovek také. Dolů do města se doporučuje jezdit co nejstarším vozem a nejen kvůli projíždění špatných čtvrtí. Cestou třeba potkáte značku s nápisem "Ocelové pláty vpředu" a skutečně, za chvíli nadskočíte na hraně coulového plátu, položeného přes nějakou rozhrabaninu s hrstkou asfaltu kolem hran simulující nájezd.

Silnice tu opravují prakticky neustále, pořád potkáváte na okraji silnic chlapi s klackem s přibitou značkou STOP, se kterou Vás regulují přes čerstvě záplatovaná místa. Je to ale práce sisyfoská, zalepené díry se zase rychle vymelou. Hodně silnic má povrch betonový stejně jako většina mostů. Ani beton ale neodolá nepřetržitému proudu aut. V Michiganu jsem jednou v zimě sledoval úklid sněhu ve městě. Od radlice pětituny lítaly jiskry na dva metry, to jak brousil ocelovou radlici o beton, žádnou gumovou stěrku tam dole neměl.

Většina dopravních značek je čtecích, pokyny a příkazy jsou psány velkým a čitelným písmem. Tato skutečnost je zajímavá zejména v tom, že USA má vyšší negramotnost než Čechy a v českém značení jsou většinou použity symboly.

Za normálních podmínek americký řidič málokdy používá blinkry, jestli si je šetří na mlhu a déšť to nevím, každopádně mi to vadí a snažím se jít příkladem. Co ušetří na blinkrech, to stejně promarní na mlhovkách, protože k dobrému tónu přísluší svítit vším co tam vepředu mám i když je třeba zrovna úplněk a mlha široko daleko žádná. Někdy bych mohl směle jezdit na sluneční vítr, proud fotonů toho vola za mnou by na to určitě stačil.

Dopravní předpisy se oproti Čechám liší v několika bodech. Pokud to není značkou výslovně zakázáno, můžete na červenou odbočit vpravo, pokud tam máte volno. Teoreticky musíte zastavit rozhlédnout se a pak pokračovat, ale frajeři to samozřejmě střihaj bez zastavení. To se dá samozřejmě zneužít k objetí delší červené pokud stojíte v pravém pruhu na křižovatce tvaru T a po vaší pravé ruce je nějaké drive-in banka nebo něco podobného a vy chcete jet rovně. Jednoduše zahnete doprava, objedete banku nebo se na vjezdu otočíte, odbočíte doprava ještě jednou a můžete pokračovat, zatímco stále ještě čekajícím američanům padají čelisti nad tím, čeho je pražský řidič schopen. Já osobně si myslím, že je to naprosto legální, ale před policejním vozem jsem to ještě nezkoušel a asi ani nebudu.

Semafory jsou nepříjemné tím, že z červené ne zelenou vynechávají oranžovou a tak máte na reakci dost málo času. Také visí semafory pomalu za každým bukem a mám dojem že se nestarají o jejich synchronizaci, protože cestou do práce mám na čtyřech mílích sedm světelných křižovatek a někdy je projedu naráz a někdy také na sedmkrát a dodržování rychlostního limitu tu není nic platné. Někdy mám pocit, že tam ty červené skáčí podle směru větru.

Méně frekventované světelné křižovatky, mají před bílou čarou ve vozovce váhové čidlo, svoji zelenou si přivoláváte sami. Závisí to ale i na počasí, protože v zimě to zamrzá či co a když nejste v řadě první a ten pitomec vepředu stojí mimo vyznačený obdélník, dost se načekáte. Já jsem se naučil trik, který spočívá v popojíždění tam a zpátky přes váhové čidlo, ale provozuji to jen když mne nikdo nevidí, vypadá to hodně divně.

Americkou specialitou jsou křižovatky se STOPkou ve všech čtyřech směrech. Tady musí každý zastavit a pak teprve jet dál a celé to funguje na principu kdo dřív přijde, ten dřív jede. Má to své výhody, ale při zvýšeném provozu se velmi rychle vytvoří velmi dlouhé fronty. Nezastavit na stopce je jedním z nejhorších a nejvíce sledovaných přestupků na amerických silnicích a policista Vás může a zřejmě také bude pokutovat, pokud na stopce pouze zpomalíte bez skutečného zastavení.

Stejně jako se v Praze raději nepletete do cesty taxikářům, na dálničním obchvatu je to zase letištní doprava. Obecně platí, že mikrobusy jezdí jako čuňata a navíc jsou neprůhlední, ale letištní taxi, většinou Dodge Ram Van jsou opravdu síla.

Další věc velmi odlišná proti Čechám je souběžná jízda. Věc nervy trhající a natolik běžná, že zřejmě rozčiluje jen cizince. Na amerických dálnicích je naprosto běžným jevem skupina aut, jedoucí vedle sebe stejnou rychlostí i desítky mil. Jako by zde platila jakási Planckova konstanta o kvantovém emitování vozidel. Máte třeba 500 metrů prázdno, skupinu aut a zase prázdno. Všichni ve skupině si nacvakali na cruise control rychlost 55 mph a auto ji drží hore kopcom, dole kopcom. Předjet Vás nenechají, takže se za nimi vlečete, skřípáte zuby a čekáte, až se uvolní skulinka, kterou se pak se zvýšeným rizikem protáhnete dopředu a dojedete si další skupinu. Vždy znovu a znovu s láskou vzpomínám na zvyky na českých dálnicích, kde levý pruh slouží hlavně k předjíždění a pokud je dálnice napůl prázdná, nikdo Vám nebrání ve svižnější jízdě. Nepomůže blikání, ani světelná houkačka, američan prostě jezdí kde se mu to zrovna líbí a když Vám překáží, je to Vaše chyba a ne jeho.

Ze silnice američan uhne velice rychle, jen když se blíží hasiči nebo jiný vůz s předností v jízdě. Kdo by také neuhnul, když se na Vás řítí obrovský náklaďák se světly na všech možných a nemožných místech, houkačkou jakou jste v životě neslyšeli a mezi světli se mu závratnou rychlostí točí neónový had nebo co to je. Nikdy jsem to (http://www.rwga.com/fire1f.phtml nebo http://www.isc.meiji.ac.jp/~ahase/fireplug/fireengine.phtmll) ještě zblízka neviděl. Ani hasičské vozy se však příliš nevymykají obecnému zvyku, protože všechna vozidla s přednostním právem jízdy na sobě mají spíš víc než míň blikavých světel. O tom si ale povíme příště, kdy bych rád psal o tom co se stane, když se něco stane.