Rozhovor s cestovatelem Tomášem Poláčkem: Při závěrečkách v autoškole zažil výbuch

Se mnou se chcete bavit o motorismu? Takto se nás v e-mailu dotazoval cestovatel a novinář Tomáš Poláček. A současně upozorňoval, že jeho vztah k autům je hodně specifický. „Řidičák mám, ale nejezdím. Jen na skútru,“ dodával v korespondenci. Nenechali jsme se odlákat – a vznikl tak rozhovor, který jsme ve Světě motorů ještě neměli.

V e-mailu jste zdůrazňoval, že nejezdíte autem. Začněme proto vaší autoškolou. Tam se něco pokazilo?

Ne, ne, ne. Moje cesta motoristická začíná mnohem dříve a je třeba si ji popsat.

Dobrá tedy…

Narodil jsem se mladým rodičům, čili jsme neměli žádné auto. Otec byl inženýr, auto by si určitě pořídil, byl šikovný, praktický – ale bohužel prostě mladý. Takže si dodělal školu, šel na vojnu, dokonce měl i řidičák. Vůz si ovšem pořídil později. V autě se zabil, když mi bylo pět. To je podle mě klíčové, co se týče aut. Ztratil jsem tím jediného člověka, který mě mohl naučit řídit nebo dělat něco praktického.

Jak řídí cestovatel Ladislav Zibura: Jeho registračku na přání zná celé Česko

A co dědečkové?

Ta „historka“ je taková – můj táta jako inženýr dlouho dojížděl do Brna z Prostějova. Sháněl práci s bytem, jenže ji dostal až v severních Čechách. V květnu 1983 jsme sebrali všechny saky paky a odstěhovali se do Teplic – do nově postaveného paneláku, jenž potřeboval vybavit. Táta objednal velkou stěnu do obýváku v Praze. Přijela pro něj avia, rozloučili jsme se v holobytě, kde na stropě visela jenom žárovka na drátě. Jenže řidič usnul za volantem asi po deseti kilometrech – nabořil strom a táta, kterému bylo necelých dvacet sedm, po týdnu v nemocnici v Ústí nad Labem zraněním podlehl. To je moje první silná vzpomínka na auta.