Rozhovor s Hynkem Čermákem: Z rychlé jízdy se mi dělá zle

22. 2. 2014 • 10:50

Hynek Čermák patří k často obsazovaným hercům. Vzbuzuje dojem razantního muže, ale zmýlená neplatí. Za volant sedává řidič, kterého něco jen tak nerozhodí.

Člen souboru Dejvického divadla se s námi sešel v malém království jemu blízkých land roverů nedaleko Prahy. Velká auta má rád. A jak říká, v jiných dosud nejezdil.

Jak byste se charakterizoval jako šofér?

Za volantem nepatřím k závodníkům ani vystresovaným lidem, kteří se musí co nejdříve a za každou cenu přemístit z bodu A do bodu B. Jezdím sice prakticky denně, ale snažím se vždycky si řízení užívat a nevyhledávat stresové situace. Pokud se potřebuji kvůli pracovním záležitostem dostat na nějaká natáčení, vozí mě většinou profesionální šoféři.

Jaké byly vaše řidičské začátky?

Řidičák jsem si udělal poměrně pozdě, až ve třiceti letech. Moje první zkušenosti s motory jako takovými jsou z letectví. Od sedmnácti let mám za sebou zkoušky na větroně a pak přišla na řadu menší letadla. Až teprve kolem pětadvacátého roku se ve mně objevila chuť řídit auto. Vyzkoušel jsem si tehdy kamarádův Jeep Wrangler a o několik let později přišel na řadu i můj řidičák.

V čem pro vás byly ty roky za kniplem poučné?

V každém případě v dodržování předpisů, které jsou v letectví proto, aby zachránily život. Tenhle respekt jsem si přenesl za volant a nemám s ním v běžném provozu problém.

Jste tedy vzorný řidič?

Slušný, řekl bych. Nemám v povaze cestovat příliš rychle, sem tam přijedu do obce trochu vyšší rychlostí. Za dvanáct let, co vlastním řidičák, jsem dostal pokutu jednou za špatné parkování a jednou za otáčení se v křižovatce.

Sedáte si v autě jenom za volant, nebo také na jiné sedadlo?

Jako spolujezdec lezu do auta děsně nerad. Mám strach, když řídí někdo jiný než já. Jednou se mnou a několika kolegy spěchali na nějaké natáčení a vezli nás superby asi dvoustovkou. Bylo mi tehdy děsně zle, v životě na to nezapomenu.

Měla vaše první zkušenost s terénním autem vliv na to, jaká vozidla jste si dále pořizoval?

Souvislost to má, i když prvotním impulzem bylo pokračovat jako tramp, kterým jsem dříve býval. Jenomže teď už nemám čas jít na vlak a někam dojet. Proto mi vyhovuje rozměrnější auto, kam můžu naložit děti, stan a vyrazit do přírody, kam bychom šli třeba pěšky tři dny. Uděláme si výlet a zase se navečer vrátíme domů.

A máte pro něj ještě jiné využití?

Rád v něm i bydlím třeba v létě na natáčení. Pokud se točí někde v přírodě, spím v autě klidně několik dní a do hotelu se jedu jenom občas osprchovat.

Kolikátý v pořadí je váš současný automobil?

Celkově sečteno dvanáctý. První byl Opel Monterrey. Teď mám Land Rover Discovery a Defender. V pořadí osmý land rover.

Co preferujete při výběru takto specifického vozu?

Předně terénní průchodnost, protože se často pouštím do míst, kam se člověk s běžným automobilem nedostane. Vyžaduji hodně místa, uvnitř mívám kuchyni, bydlím tam a mám vybavení, abych minimálně tři dny přežil nezávisle na civilizaci. A v neposlední řadě se musí jednat o vůz jednoduché konstrukce. Ačkoliv jsem vystudovaný letecký mechanik, na autě si neumím opravit vůbec nic. To si spíše poradím s turboletem než s land roverem.

Svým vzhledem vyvoláváte dojem drsňáka, ale prý nejste povahově prudký muž.

Nikdy jsem nebyl žádný drsňák ani rváč. Při řízení jsem stejně jako většinou v životě klidný člověk. I když bohužel právě za volantem potkáte nejvíce pitomců, protože karoserie dává lidem pocit anonymity. A do jejich řízení se projektuje momentální nálada a názor na svět. I podle parkování poznáte, jestli auto řídí blb.

Máte na mysli konkrétní zkušenost?

U jednoho nákupního střediska jsem kdysi způsobně objížděl parkoviště, abych se dostal na jediné volné místo. Ze zakázaného protisměru se však přiřítilo BMW a vecpalo se přesně do té mezery. Řidič si nenechal vysvětlit, že porušil předpisy, a ještě byl na mě sprostý. V té chvíli jsem se poprvé a naposledy při řízení vytočil, vlezl do cizího auta a „vyparkoval“ ho zpátky na ulici.

Myslíte, že v chování řidičů se odráží i společenská situace a mezilidské vztahy?

Určité vyústění to mít bude. Nemůžu si pomoct, ale použil bych srovnání „jaký pán, takový pes“. Takže se dá říci, že auta už předem mluví o tom, kdo je patrně řídí. Když vidím audi, BMW nebo hummer, pokaždé zpozorním. Pokud se na silnici objeví auto jako volvo nebo saab, řídí ho buď umělec, nebo blázen.

A jaká je filozofie u land roveru?

V něm pořád zůstává kus anglického gentlemanství a slušnosti. To není konzumní záležitost, člověk ví, proč si ho pořizuje. I nejmodernější defender je nepohodlný, ale vyváží to desítkami jiných kladných vlastností.

Co všechno jste už řídil během filmových natáčení?

Od starého nákladního rumunského ara až po autobus všechno, nic mi nedělá problém. I když…

I když?

Nezapomenu na zážitek s autobusem. Nejprve jsem musel udělat řidičák za dva týdny, a já přitom při prvních jízdách brnkal zadkem autobusu o semafory na křižovatkách, jak mi chyběl zvyk na něco tak velkého. Při natáčení mi pak nechali na silnici cvičené žáby, abych je nepřejel.

V závěrečném dílu seriálu Cirkus Bukowsky vás při honičce v loděnici srazí auto. Účinkoval jste v tomto momentu, nebo to byla práce kaskadérů?

Točilo se to ve třech fázích. V první jsem stál před autem, které kaskadér těsně přede mnou zastavil, a já padl na přední kapotu. Pak přišel na řadu jiný, v chráničích, kterého vůz vyhodil tři metry vysoko. A v posledním záběru jsem fungoval zase já.

Vás nikdy nelákala práce kaskadéra? Třeba začátkem devadesátých let, kdy jste pracoval jako osobní strážce?

Ve filmu Johanka z Arku v režii Luca Besona jsem vystupoval v šermířských soubojích, protože to umím. Mimochodem natáčení mi připomínalo tři měsíce nepřetržité války.

Měli jsme na mysli spíše práci automobilového kaskadéra.

Čeští kaskadéři jsou v tomto oboru respektovanou světovou špičkou, navíc umějí za všech okolností improvizovat. Mezi nimi nemám místo. Navíc se při natáčení nesmím zranit, to by znamenalo ztrátu času a peněz.

Když tak rád cestujete svým velkým autem, kam všude jste zatím dojel?

Vzpomínám na cestu na vrchol ukrajinského Dragobratu ve výšce čtyři tisíce metrů. Tam mi praskl kardan. Takže zatímco cesta nahoru mi trvala několik dní, dole jsem byl za chvíli, protože auto s pohonem přední nápravy nešlo moc ovládat. Při návratu domů spotřeba spadla na osm a půl litrů. Ještě dva měsíce jsem s tím jezdil po Praze, než se auto definitivně zastavilo.

V Saint Tropez mi odešla spojka na Toyotě Land Cruiser 78. Oprava byla tak drahá, že jsem si raději pořídil letenku do Prahy, tady koupil náhradní díl, odjel s mechanikem zpátky a v kempu se to vyměnilo. Dohromady to stálo o nějakých deset tisíc méně, než kdybych to dal na místě do značkového servisu.

Kam byste se ještě rád podíval?

Lákaly by mě offroadové túry v Alpách, kam bychom mohli vzít do auta i děti. Také bych si rád projel Nový Zéland a Island, ale takové cestování se s mojí prací nedá časově skloubit.

Vaším zatím posledním filmem jsou Něžné vlny od Jiřího Vejdělka. Řídil jste v něm malý traktor podobný tomu ze Slavností sněženek úplně sám?

Majitel rozkošného vozítka byl na svůj výrobek náramně pyšný a nedal ho z ruky. Musel ho ovládat nějakými provázky, takže bylo dobře, že mi ho nepůjčil. To piano na přívěsném vozítku bych ve filmové scéně asi sám nepřivezl.

Ale jízda traktorem ve vašem filmovém výčtu nechybí?

S Mirkem Krobotem jsem točil film Díra u Hanušovic a tam tohle vozidlo řídil. Docela mě překvapilo, co všechno se s ním dá zvládnout.

Dalším snímkem, který na vás čeká, má být dvoudílný akční film Gangster Ka na motivy příběhu Radovana Krejčíře. Víte, že je známý zálibou v rychlých a silných vozech?

Samozřejmě a už se na to těším. S určitou nadsázkou říkám, že nám snad produkce tohoto filmu dovolí taková auta při natáčení „zničit“. To by byl určitě bezvadný zážitek.