Rozhovor s Jiřím Ježkem: Na kole červenou na semaforu ignoruji!

9. 7. 2013 • 11:05

Když bylo Jiřímu Ježkovi jedenáct let, porazilo ho nákladní auto a lékaři mu pod kolenem amputovali pravou nohu. Na život nezanevřel a je z něj nejúspěšnější český paralympijský sportovec.

Na kole najezdí Jiří Ježek 32 000 kilometrů ročně a dalších čtyřicet tisíc přidá za volantem. Auto řídí bez jakýchkoliv pomůcek a používá obě nohy. Hovoří o tom zcela bez zábran.

Jak se za volantem stavíte k cyklistům?

Když jedu na kole, pořád beru řidiče jako někoho, od koho mi hrozí nebezpečí. Pravda je, že se situace rok od roku zlepšuje. Přibývá cyklistů, řidiči jsou však ohleduplnější. Přesto se najdou ignoranti, kterým cyklista překáží. A dávají mu to svým chováním najevo.

Dá se za řídítky nepříjemným situacím předejít?

Snažím se předvídat, protože na kole sedím denně a za osmnáct let profesionální kariéry mám něco za sebou.

Býváte vůči cyklistům ohleduplný?

Jako řidič samozřejmě také někdy pospíchám. Občas se dostanu do situace, kdy bývám nervóznější, protože se potřebuji někam dostat. Myslím si, že vnímám obě strany. Vždy to bude o vzájemné ohleduplnosti.

Bojíte se na kole v běžném provozu?

Strach mám každý den. Dnes a denně zažívám nějakou krizovou situaci. Občas je to nepříjemné pro manželku, protože chudák nikdy pořádně neví, zda se z tréninku vrátím celý. Nejhorší je, když z vedlejší ulice vyjede auto. Měl jsem v životě pět šest podobných srážek, které skončily odvozem do nemocnice.

Co je podle vás největším nešvarem řidičů?

Podle mého názoru nedostatek soustředění se na jízdu. Je to hodně dáno telefonováním za jízdy. Z kola mám vypozorováno, že dobrá třetina řidičů

za jízdy volá a nevěnuje se řízení.

Na co myslíte na kole?

Pokud se jedná o lehký trénink, většinou myslím na práci. V mém případě se jedná o setkání se sponzory a moderování tiskových konferencí nebo

společenských akcí. Během šesti hodin v sedle mě napadá řada věcí, co by šlo udělat nebo zařídit. Pokud je ale trénink intenzivní, soustředím se jen na něj.

Čím se zabýváte, když řídíte?

Hodně času v autě trávím s manželkou, která je současně mým manažerem a také zpěvačkou. Takže si v autě často zpíváme nebo posloucháme muziku podle nálady.

Musíte mít stále volant v ruce?

Právě že vůbec ne. Když jedeme na závody, snažím se na ně soustředit a koncentrovat energii. Řídí manželka. Ona pak při závodě jede třeba pět šest hodin v doprovodném autě, takže je unavená a na cestu zpátky usedám za volant. Mám v sobě totiž rozpumpovaný adrenalin a žena si logicky potřebuje odpočinout. Pokud jedeme na nějakou společenskou akci, řízení je pokaždé věcí dohody a nálady.

Vzpomenete si na první vůz?

Měl jsem štěstí, že jsem vždy řídil auta podle svého výběru, takže mi v nich bylo pokaždé příjemně. Pokud někam jedu a nespěchám, řízení si opravdu užívám.

Když jste si dělal řidičák, brali instruktoři ohled na váš handicap?

Měl jsem štěstí na skvělého učitele, který mě trpělivě připravoval, abych všechno dokázal zvládnout. Dodnes jsem mu za to vděčný. A když se setkávám s lidmi, kteří si udělali řidičák, ale na silnici z nich mám strach, přimlouval bych se za důkladnější a delší výuku v autoškole.

Takže jste od začátku řídil auto jako kdokoliv jiný?

Řidičák jsem dělal způsobem, abych se naučil auto zvládat i při svém handicapu bez jakýchkoliv pomůcek. Pravda je, že poslední dva roky řídím škodovku s automatickou převodovkou DSG, která je úžasně plynulá a moc se mi to líbí. Když si teď v zahraničí půjčím auto s manuálem, mívám pocit, že mě to řízení obtěžuje.

Jaké máte ze zahraničí zkušenosti s chováním vůči cyklistům?

Hodně záleží na tom, jakou má cyklistika v dané zemi tradici. Ve Španělsku, Itálii nebo Francii mají cyklisty rádi. Když vás potkají na silnici v dresu, ještě na vás přátelsky zatroubí nebo zamávají. Na druhou stranu je zde hodně horkokrevných řidičů, kteří jezdí hodně rychle a občas člověka dostanou do nepříjemné situace.

A kde je ten vztah opačný?

Špatné zkušenosti mám z Austrálie. Mají tam široké silnice s vyznačenými jízdními pruhy pro cyklisty. Ovšem tam, kde tomu tak není, se chovají dost agresivně.

Co vaše řidičské zkušenosti s levostranným provozem?

První den v dané zemi to bývá většinou adrenalin, než si zvyknu. Častěji mě vozí manželka nebo řídí někdo jiný. Zvláštní zážitky mám z Karibiku, kde jsou na silnicích kolony a jezdí se tam tak pomalu, že snad ani není možné nabourat.

Jaké maximální rychlosti jste dosáhl na kole a za volantem?

Na kole je to dané technickými možnostmi stroje a mojí odvahou. Při závodech v Alpách nebo Dolomitech sto pět, možná sto deset. V autě jsem párkrát jel v noci na německé dálnici přes dvě stě, ale obecně nejsem příznivcem podobně velkých rychlostí.

Tedy ani motorsportu?

To je parketa manželky. Když dostanu pozvánku na nějakou prezentaci rychlého auta nebo se naskytne možnost se v něčem povozit, užívá si to moje žena.

Jaké máte zkušenosti s policisty?

V autě mě stavěli v životě všehovšudy dvakrát. Jednou to byla nějaká preventivní kontrola, podruhé jsem jel na padesátce šedesát – takže pokuta byla jasná. Nebylo o čem smlouvat.

Za řídítky jste žádnou pokutu nedostal?

Mám takový zlozvyk. Když stojím na červené, odbočuji a silnice je prázdná, červenou projedu. Takhle mě policisté jednou načapali. Pokutu jsem

férově přijal jel dál.

Co byste z pohledu řidiče a cyklisty navrhoval zlepšit?

Řidičům by slušelo více respektu k cyklistům. Když vidím člověka za řídítky, ať je to děda nebo závodník, nemůže ho auto minout jen o několik

centimetrů, protože to pro něj znamená velké nebezpečí. Přece není problém přibrzdit si a o pár desítek nebo stovek metrů později ho v klidu předjet. Podobné je to i ve vztahu k motocyklistům, kteří jsou snadno zranitelní, stejně jako cyklisté.

A jako řidič?

Pravidla silničního provozu jsou jasně daná a musí se jenom dodržovat. Nic víc, nic méně.