Rozhovor se spisovatelem a ilustrátorem Martinem Sodomkou: Na obrázku musí vše fungovat!

Jakmile si strojní inženýr Martin Sodomka (53) před deseti lety vymyslel dětskou knihu příběhů o krysákovi Arnym a vrabčákovi Zílovi, málokdo asi čekal tak raketový úspěch. Dnes je bohatě ilustrovaná publikace přeložena do jedenadvaceti jazyků a jen v Česku už se první kniha „Jak si postavit auto“ prodala v počtu 22.000 kusů.

Všechno začalo zbídačenou octavií z roku 1963, kterou autor neplánovaně pořídil na aukru. Respektive udělala to jeho manželka a on vůz celý rok ve vypůjčené garáži renovoval. Vlastními silami ho rozložil do šroubku a naučil se všechna řemesla včetně lakování, jak je vidět v jeho nejznámější knize. Malovaní hrdinové, kteří občas nejdou daleko ani pro peprnější výrazy, od té doby kromě auta postavili motorku, letadlo, a dokonce dům. Martin Sodomka dnes baví čtenáře dalšími publikacemi, třeba o kvantové fyzice pro děti, které jsou čtivé i krásné na pohled. Nepochybně má řada z vás v knihovně i jeho další práce, jenom to netušíte!

Rozhovor s malířem Pavlem Holým: Malovat auta bývalo nedůstojné téma

Jak se vystudovaný strojní inženýr dostane ke kreslení?

Mám katedru průmyslového designu, odkud je ke kreslení celkem blízko. O tehdy zcela novém oboru mi řekl spolubydlící na vysokém učení technickém s tím, že se na přípravných kurzech připravoval na talentové zkoušky. Zašel jsem tehdy za vyučujícím, že by mě to také zajímalo. Řekl, ať něco namaluju, a vzali mě bez zkoušek.

Zjevně jste ukázal mimořádný talent. Živil jste se pak průmyslovým designem? Vždyť s příjmením Sodomka jako slavný karosář z nedalekého Vysokého Mýta by se to dalo čekat.

Často se mě lidé na příbuznost ptají, ale bohužel nejsem potomek, byť se táta narodil nedaleko odtamtud. Po škole jsem nastoupil na dva roky do továrny na obráběcí stroje jako konstruktér. Nic velkého, dělal jsem dopravníky a dřevoobráběcí stroje. Ale nasbíral jsem tam zkušenosti, které se mi pak hodily. Zejména že každá čárka na výkrese musí mít smysl. Když jsem udělal něco špatně, zavolali si mě fachmani z dílny a řekli: „Hele, mladej, jaks to myslel?“ Tuto drsnou otázku jsem si pak v následujících letech často v duchu kladl při práci ve svém grafickém studiu. A musel jsem umět na ni odpovědět.

Svět motorů 47/2021

Co bylo vaší prací?

Drtivou většinu svého pracovního života jsem dělal knižní obálky technické literatury. Třeba na obálce publikace Jawa z edice Motoalbum je nafocena moje konkrétní motorka. A zase k tomu, co jsem se naučil v továrně, každá linka na přebalu musí mít nějakou funkci. Musí třeba oddělovat vizuál v textu. Všechny věci na mých obrázcích musí dokonale fungovat. Když jsem kreslil knihu o stavbě motorky, měl jsem motor rozebraný na stole v garáži. Převodovka v knize už je sice na hraně kresby pro děti, ale opravdu chodí a nic na sebe nenaráží. Nechal jsem si ji dokonce zkontrolovat třemi odborníky. V době, kdy jsem pracoval na knize „Jak si postavit dům“, jsem telefonoval svému projektantovi častěji, než když jsem ten dům doopravdy stavěl. Je to mimochodem dům, kde teď spolu sedíme.

Když zvířátka staví auto, zjevně je to stará octavia, byť tak ve finále karoserie nevypadá. Proč ne?

Technicky je to ta moje stará octavia, rám na přebalu je můj. Auto jsem roky renovoval a procestoval s ním Evropu. První testovací jízda vedla do Monte Carla. Ale do designu jsem namíchal auta, která mám rád. Odchýlil jsem se třeba ještě v motoru, protože se mi na stránku nevešel čtyřválec, a tak je tam tříválec. Dnes to vidím jako chybu, tříválcový čtyřtakt je mi proti srsti. Jinak ale v knihách není nic vylhaného, obrázky jsou pravdivé. Příběhy mají základ v mém dětství, kdy jsme si hráli na periferii města v opuštěných továrnách.

Rozhovor s komentátorem Jaromírem Bosákem: Vedle manželky usnu!

Nechcete pokračovat příběhem o fabrice na motorky, kterou v poslední knize Arny se Zílou založili?

Možná ještě napíšu knihu „Jak si postavit loď“, která chybí. Nebo ještě něco s farmou. Ale nemám k problematice blízko a musel bych hodně nastudovat. Když jsem dělal svou nejtěžší knížku „Jak postavit železnici“, znamenalo to strávit hodiny v depech.

Proč vlastně ukazují techniku zrovna hlodavci, žáby a vrabci?

Když jsem vymýšlel první knihu, chtěl jsem, aby hlavními postavami byla slabá zvířátka z okraje společnosti. Žádní orlové ani jiní silní dravci. Jenže do další práce už se mi nehodila. Moc jsem chtěl napsat knihu o velké einsteinovské fyzice, která mě fascinuje. Tam by ty myši nezapadly, musel jsem tedy přejít na lidi. Umožnilo mi to jiný způsob vyprávění.

Kde všude se prodávají vaše knihy?

Třeba v Číně, kde se autorská práva na vydání knih dokonce dražila. Největší úspěch mají v Rusku a na Ukrajině, protože pro tamní lidi jsou auto a motorka pořád trochu vzácné. My jsme ještě zažili, že bylo auto pro nás nedostupné, zatímco děti na Západě je berou třeba jako vysavač, který pro ně nic neznamená. V Německu nebo Francii to bestseller není, protože to nevnímají ani jejich rodiče. Koho tam dnes zajímá, co je uvnitř vysavače?

Z hračky udělal pojízdný traktor: Jedu za tebou velkým malotraktorem

Za úspěch může odmítnutí

Vydavatelství, pro které původně začal psát „Jak si postavit auto“, se nelíbila kombinace beletrie a technických výkresů. A tak ji autor vydal vlastním nákladem zcela podle svých představ, například obálka není přehnaně barevná. Všimli jste si, že má jako podklad naskenovanou zadní stranu promaštěného technického manuálu ke staré octavii včetně ohnutého růžku?