Alfa Romeo 33: Nejúspěšnější Alfa všech dob

Třiatřicítka je dnes ve stínu Giulií a prvních Giuliett. Na trh přišla před třiceti lety s poměrně těžkým dědictvím. Měla překonat senzační obchodní úspěch předchůdce Alfasudu a dát zapomenout na jeho problémy s kvalitou. Auta se skvělými motory a působivými jízdními vlastnostmi totiž sužovala jedna nectnost: rychle je sžírala koroze. Nástupce si tyto vlastnosti bohudík i bohužel zachoval.

„Trentatre“ (italsky 33) byla v pořadí druhou toho jména, jako první jej nesla série sportovních prototypů z konce šedesátých a první poloviny sedmdesátých let minulého věku, která dokonce vybojovala titul mistra světa. Jenže, produkční čtyřmetrový pětidveřový hatchback byl vyvíjen pod interním kódem 905, po velké modernizaci pak dostal nový 907. Zaoblené linie Alfasudu vystřídaly extrémní hrany, které byly zakončeny typickým „ocasem“: krátkou stupňovitou zádí. Dala se však vyklopit i se sklem, jednalo se tedy o hatchback. Vnější design navrhl Ermanno Cressoni z firemního stylistického centra, součinitel odporu vzduchu 0,36 byl před třemi dekádami velmi slušný.

Už od zahájení výroby se mohla malá Alfa spolehnout na výkonné motory s protilehlými válci, nikdo jiný je v nižší střední třídě nepoužíval. Boxery točily maximálně 7000 otáček a navzdory své konstrukci vynikaly tichostí. Zpočátku byly v nabídce dva: s objemem 1,3 l a výkonem 58 kW (79 k), respektive větší 1,5 l, který dával vyšších 62 kW (84 k). Jen doma v Itálii se dal koupit i nejmenší 1,2 l/50 kW. Třinácti- a patnáctistovky dostaly později i výkonnější dvoukarburátorové verze.

Po Alfasudu zdědila 33 pohon předních kol, připomeňme, že to bylo ještě předtím, než ji koupil Fiat. Podvozek také kompletně vycházel z předchůdce, modifikace byly jen drobné. Publikum nový model přijalo s nadšením. Souběžně vyráběné a podobně velké Arně se takový úspěch nepodařil, šlo totiž o přeznačkovaný Nissan Cherry. Vydržela jen čtyři roky.

To už měla Alfa Romeo 33 za sebou první malou modernizaci (1986) a na domácím trhu se prodával dokonce turbodiesel 1,8 litru se 73 koníky (54 kW). Nejzajímavější na něm bylo to, že šlo o tříválec! Hrubý chod ale podstatě sportovního vozu příliš neseděl. S benzinovým boxerem 1,7 l o 97 kW už byla alfička podstatně živější, prolomila magickou dvoustovku a mohla se směle rovnat Golfům GTI, lvím dvěstěpětkám se stejnou zkratkou či Kadettům GSi. S přehledem pokořila i slabší trojková BMW a Audi 80. Nesla klasické označení Quadrifoglio Verde, existovala ale i luxusní Quadrifoglio Oro (zelený, respektive zlatý čtyřlístek). Slabší provedení mělo jen 87 kW. Patnáctistovka dostala vstřikování paliva, díky němuž dávala 72 kW.

Už na konci roku 1983 se objevilo kombi Giardinetta. Nejednalo se o klasickou užitkovou krabici, ale o velmi elegantního a stylového sportovce. V listopadu 1984 měla premiéru čtyřkolka se stálým pohonem obou náprav, tyto verze se však nerodily v Pomigliano d'Arco, nýbrž v Pininfarinově továrně. Slavné turínské studio také kombi navrhlo, respektive odvodilo z Cressoniho berliny. Patřičně zvýšené Giardinetty stály dokonce i na startu Rallye Paříž Dakar 1986 a 1987. Hatchback se pak sporadicky objevoval v soutěžním MS, neboť měl patřičnou homologaci.

Třiatřicítky nerezly tak rychle jako Alfasudy, přesto koroze představovala i u nich hlavní problém. Vyřešily ji až pozinkované plechy. Novináři také kritizovali tvary palubní desky a humpolácké interiérové plasty, obzvlášť pak v kombinaci s luxusními dřevěnými volanty. To automobilka napravila po velké modernizaci koncem roku 1989, kdy se vnitřek decentně změnil, ale nastoupily hlavně přece jen kvalitnější materiály. Byť na plasty auto nejezdí... K poznání jsou tyto modely také podle nové plastové masky lakované v barvě karoserie. Paleta plochých motorů tehdy sahala od dvoukarburátorového 1,2 l přes 1,3, 1,5 až k 1,7 l. Sedmnáctistovky se už spoléhaly výhradně na vstřikování a šestnáctiventilová verze bez katalyzátoru disponovala 137 koňskými silami, tedy 101 kW.

V letech 1983-1994 se prodal téměř milion vozů typu 33, celkem 989.324 exemplářů. Kombi, jenž se některých trzích jmenovalo Sport Wagon, představovalo více než 122 tisíc kusů z tohoto počtu. Dnes už začínají být obzvláště sportovní verze na trhu youngtimerů poměrně žádané, sice ne tak jako fenomenální 75 s pohonem zadních kol, ale jsou na tom lépe než nástupci 145/146. Ceny dobře udržovaných exemplářů typu 33 stoupají. Klínovitá Alfa 145 přišla ve čtyřiadevadesátém na platformě Fiatu Tipo, sedan s o jedno vyšším číslem ji následoval o rok později.

Na závěr jedna zajímavost a bonbónek: prototyp Z33 Free Time nebo také italsky Tempo Libero. Extrémně hranaté kompaktní MPV od Zagata se představilo v Ženevě 1984, ale sériové výroby se nedočkalo. Upřímně, příliš krásy zrovna nepobralo, u Alfy navíc usoudili, že takový vůz vyrábět nechtějí. Zanedlouho ovšem přišel Renault Espace... Sériový minivan s křížem a hadem ve znaku neexistuje dodnes. Naštěstí?