Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

Cosworth postavil vlastní monopost formule 1. Vypadal zvláštně a byla to čtyřkolka!

Aleš Dragoun
Diskuze (1)
Firmu Cosworth známe všichni z dob spolupráce s Fordem, Atmosférický třílitr DFV pro vozy formule 1 se stal legendou, Ale pod touto značkou vznikl i celý monopost...

Závodní vozy s pohonem všech kol se objevily již na počátku 20. století a taktéž v předválečné éře Grand Prix. V moderní formuli 1 jejich éru započal v sezóně 1961 Ferguson P99, definitivně poslední zástupce „královské třídy“ s motorem umístěným v přídi. Stirling Moss s ním vyhrál nemistrovský International Gold Cup (Mezinárodní zlatý pohár) v deštivém Oulton Parku i přes jeho zastaralost a značné ztráty v přenosu výkonu a hnací síly na kola, potažmo vozovku. Později se do vývoje pustili u BRM, to bylo ještě v jedenapůllitrové éře, model nesl označení P67.

Velká budoucnost

Na konci 60. let se tomuto systému předvídala velká budoucnost a své vozy připravovaly dokonce čtyři značky: Lotus, Matra, McLaren a... v roce 1958 založený Cosworth. I když veřejnost jej vnímala jako vhodný spíše pro traktory a terénní vojenská auta, než závodní... Cosworth si samozřejmě udělal jméno svými osmiválci DFV, původně vyvíjenými exkluzivně pro Lotus. Nakonec tyto jednotky na příkaz šéfa britského Fordu Waltera Hayese začal prodávat i ostatním zájemcům Na počátku období třílitrové formule (1966) totiž týmy neměly skoro s čím závodit a zůstaly nepřipravené, takže používaly převrtané maličké 1,5l motory. Ty samy o sobě poskytovaly maximálně sotva 200 koní (147 kW), šlo o asi nejhorší období F1, skutečnou královnou automobilového sportu byly sportovní prototypy ve vytrvalostních závodech.

Veskrze odvážný a inovativní projekt, který odstartoval počátkem roku 1968, podpořil právě Hayes, který financoval i vývoj legendárního osmiválcového třílitru, proto ostatně dostal původně americkou značku. Byl založen na čtyřválci FVA, Ford na tuto architekturu koupil v roce 1966 práva. S požehnáním od vysokého muže chlebodárce se tak mohlo začít. Proč pohon čtyř kol? Sám spoluzakladatel Cosworthu Keith Duckworth, mimochodem bývalý zaměstnanec Lotusu, věděl, že monoposty s motory DFV nemají dokonalou trakci a přilnavost, obzvláště za mokra, protože agregáty s povoleným maximálním objemem 3 l byly pro tehdejší vozy zkrátka příliš výkonné.

Pilot seděl vlevo

Hlavní slovo měl při návrhu slavný Robin Herd, který předtím působil u McLarenu, samotné stavbě vozu velel John Thompson. Výsledkem byl přímo v Northamptonu (dílna nesla přezdívku „Toyshop“ - hračkářství) vyvinutý a postavený prazvláštní, neobvyklý vůz, oproti štíhlým a zaobleným doutníkovým vanám, na kterých se začala objevovat křídla, celkem radikální, znamenal odklon od tvarů monopostů konce 60. let. Hranatý stroj s hliníkovým monokokem měl oddělené palivové nádrže umístěné po stranách...

Kromě komerčního efektu ovšem mělo toto provedení i efekt aerodynamický. A auto s masivní „nosní dírou“ bylo jednoduché na výrobu, žádné složité dřevěné modely a formy, stačilo pár nákresů a hned přišel ke slovu hliníkový plech. Prakticky všechny experimenty ve formuli 1 s pohonem všech kol měly ústrojí spolu s převodovkou od Fergusonu, Cosworth se však rozhodl pro vývoj vlastní rychlostní skříně na čistém papíře, i když ozubená kola si nechal vyrobit u Hewlandu. Kompletní mechanika potřebovala místo, proto další zvláštnost představoval kokpit, který se nenacházel v tradiční centrální pozici, ale vychýlený doleva. Motor se přišrouboval tradičně přímo k šasi stejně jako za ním umístěná převodovka.

Otočený DFV

Také třílitrový DFV s 316 kW (430 k) nebyl zcela standardní, za prvé byl otočený o 180 stupňů, aby mohl pohánět šikmý kuželový středový diferenciál a za druhé dostal blok z exotické superlehké hořčíkové slitiny... Firma tady hleděla trochu do budoucnosti, ovšem s poměrně velkým předstihem, z jinak vysoce hořlavého a těkavého magnesia byly i přepážky, například přední dvoustěnná, tvořila okno pro uložení diferenciálu. Samozřejmě existovalo určité bezpečnostní riziko...

Spojka se nacházela za sedačkou pilota. Použitím stejné velikosti pneumatik na obou nápravách, kotoučových brzd u rozvodovek i totožného zavěšení mělo zaručit ideální distribuci váhy v poměru 50:50 a vůz nepotřeboval aerodynamické pomůcky. Jenže praxe ukázala, že to není tak horké a spousta věcí vycházela jen na první pohled...

Problémy s nedotáčivostí

Testovacími jezdci byli Britové Trevor Taylor a druhý ze zakladatelů (nebo vlastně první): Mike Costin, který také přišel od Lotusu. Herd původně počítal s Jimem Clarkem, jenže Skotova smrtelná nehoda v dubnu 1968 při závodě formule 2 na Hockenheimringu tomuto snu učinila přítrž.

Při zkouškách počínaje jarem 1969 se projevila spousta problémů: umístění olejové nádrže přímo za jezdcem sice pomohlo lepšímu rozložení hmotnosti, avšak komfortem neoplývalo. Herd s Duckworthem ji tedy přemístili zpátky za motor. Změnily se také přední hnací hřídele, protože ty původní praskly, s jediným zadním problémy nebyly. Zůstal nakonec poslední závažný nedostatek: vrozená nadměrná nedotáčivost, která je vlastní všem čtyřkolkám, hlavně těm s mechanickými systémy pohonu a pronásleduje je už od jejich vzniku. V rychlých zatáčkách bylo vnější přední kolo zatíženo tak, že se to vnitřní zvedalo bezmocně do vzduchu. Řešení se našlo: vpředu se usídlil samosvorný diferenciál.

Stewart ohlásil konec

Extravagantní auto si vyzkoušel i pozdější mistr světa Jackie Stewart, který s ním absolvoval několik kol „Je příliš těžké na předek, když zamíříte do zatáčky, celá ta věc vás začne ovládat,“ pronesl po testu. Což samozřejmě nebylo vůbec dobré, mělo to být přesně opačně... Skot víceméně potvrdil pocity Taylora a Costina, auto představovalo spíše noční můru pro všechny tři řidiče. V přímce ale bylo rychlejší než většina tehdejší konkurence. Původně jezdilo bez přítlačné plochy vzadu, pak mělo integrovanou a nakonec vyvýšené velké křídlo. Inu, šlo v první řadě o experiment, takže se testovalo všechno možné... Jízdní vlastnosti se, pravda, dost umravnily, i stabilita byla lepší... Přišel na řadu i finální špičatý tvar trojdílné přídě, trochu groteskní, ale ještě více podpořil „vesmírný“ vzhled vozu.

Radikální a ambiciózní, ale trochu bláznivý projekt Cosworth 4WD tak dospěl ke svému závěru, Stewartova slova stačila. Hayes zastavil příliv financí ze strany Fordu a shodou okolností zrovna před GP Velké Británie 1969 bylo vymalováno... Poslední test se uskutečnil v polovině července v Silverstone, týden před tímto podnikem, za volantem seděl Trevor Taylor. Do Velké ceny byl dokonce přihlášen... Celá legrace spolykala 130 tisíc liber, což byly v té době obrovské peníze a navíc prakticky vyhozené oknem.

Nástup křídel

Zatímco sezóna 1968 byla doslova sužována mokrými závody, o rok později při Grand Prix nespadla takřka ani kapka. Ironie osudu? Vozy s pohonem všech kol nemohly plně prokázat své schopnosti, ať už šlo o Lotus 63, Matru MS84, případně McLaren M9A (ten také nikde nestartoval). Těžce se ovládaly, navíc pokrok ve využití přítlačných křídel a rychlý vývoj v oblasti pneumatik jejich výhody negovaly. Vyšší hmotnost a konstrukční složitost čtyřkolky v této kategorii záhy navíc úplně eliminovaly, ukázaly se jako zastaralé...

Robin Herd později vzpomínal: „Byla to možná poněkud povrchní myšlenka. Pokud bychom všichni hloubali trochu déle, pak bychom si zřejmě uvědomili, že s nastupujícími trendy nebyl pohon všech čtyř kol vůbec praktický.“ Konstruktér tak svůj omyl připustil.

Lehčí konkurence s motory uprostřed a zadním pohonem zjistila, jak dosáhnout stejných cílů. Vpravdě husarský kousek Cosworthu se ukázal být chybou a svou životaschopnost neprokázal, načasování projektu se nepovedlo. Úspěch v motoristickém sportu se přece měří vítězstvími a tituly. Nebo ne? S pohonem dvou náprav experimentoval ještě začátkem 80. let Williams, ale v případě typu FW08B (1982) se jednalo o ty zadní, byla to totiž šestikolka! Také nikde nestartovala.

Originál a kopie

Jeden exemplář monopostu formule 1 značky Cosworth je k vidění v Donington Grand Prix Collection, muzeu přímo v areálu britského okruhu. Tam jej v roce 1971 i s dalšími náhradními díly prodal samotný Cosworth. Dnes však existují dva, ale druhý je vlastně kopií. Postavila jej právě z oněch dalších částí firma Crosthwaite and Gardiner v roce 1983. Byl odvezen do Západní Austrálie po zrušení sbírky ve Fremantle se přemístil do Yorku a v roce 2009 byl nabídnut v aukci Bonhams s názvem „Exceptional Motorcars and Automobilia“, pro změnu v kalifornském Carmel-by-the-Sea. Za odhadovaných 45-50 tisíc dolarů sice zůstal neprodán, nakonec jej však koupil soukromý sběratel z Melbourne.

Aleš Dragoun
Diskuze (1)
Avatar - Bubáq
21. 4. 2017 19:13
Vím
Časopis Automobil o něm psal v roce 1969 (Díky, Václave Králi!).