Dakar 2018 - Ohlasy po 7. etapě: Klymčiw po operaci

Závodníky čekala první maratonská etapa, tedy dva závodní dny s přenocováním mimo týmové a servisní zázemí, kdy jsou odkázání jen sami na sebe a i nejnutnější servis svého závodního speciálu musí obstarat sami.

Klymčiw po úspěšné operaci

Český dakarský závodník Ondřej Klymčiw podstoupil v nemocnici v Limě operaci zraněných obratlů. Od pondělí 8. ledna 2018 čekal v nemocnici v Limě v umělém spánku na operaci zraněných obratů. Nejprve měl být český závodník v týdnu probuzen, ale lékaři se rozhodli probuzení odložit kvůli otoku plic. Na sobotu odpoledne místního času pak byla naplánovaná operace dvou zlomených obratlů. To bylo nejvážnější zranění po pádu ve 3. etapě 40. ročníku Rallye Dakar.

Klymčiw už má po operaci, která proběhla bez komplikací. Nyní odpočívá na pooperačním pokoji. Probudit by se měl během neděle tamního času. Členové týmu Klymčiw Racing děkují spoustě fanoušků, kteří posílají Ondrovi podporu a sílu.

Prokop stále sedmý

Česká posádka Martin Prokop s Janem Tománkem zvládli 425 kilometrů měřeného úseku bez většího zaváhání a zejména bez poškození jejich Fordu Raptor F-150. A tak jim i před dlouhou nedělní etapou náleží sedmé místo v celkovém pořadí soutěže v kategorii automobilů.

Pilot týmu MP Sports se ohlíží za sedmou etapou následovně: „V sobotu to bylo hodně dlouhé s nekonečným měkkým pískem v první části. V něm jsme asi hodinu a půl jeli na jedničku, maximálně na dvojku, prostě „děs běs“. V další části dne zase tuny vody a bláta. Bohužel jsme uvízli na jednom drnu a celé auto zůstalo s koly ve vzduchu. Dojel nás při tom Polák Przygonski a celých 300 kilometrů do cíle jsme mu potom jeli na nárazníku a cílem projeli oba vedle sebe. Sice jsme tím zapadnutím ztratili 3 minuty, ale pak jsme si hlídali, aby nám už víc neujel a drželi se tak v dobrém tempu.“

V neděli v rámci druhé části maratónské etapy organizátoři nachystali nejdelší měřený úsek celé soutěže s téměř pěti sty ostrými kilometry!

Kolomý dojel v „pokleku“

Po volném dnu čekala na jezdce první část maratonské etapy s cílem ve městě Uyuni na území Bolívie. Martin Kolomý i přes potíže se sedadlem dojel jen těsně pod stupni vítězů, na které mu chyběla pouhá minuta. Martin Šoltys dokončil sedmou speciálu na čtrnácté pozici.

Kolomému v průběhu druhé části etapy praskla sedačka a do cíle tak musel dojet v pokleku. „Hodně pěkná etapa. Jelo se nám dobře, bylo tam dost bláta. Začátek byl takovej trialovej, takže jsme letěli. Ve druhé půli asi 150 kilometrů před cílem mi praskla sedačka, tak jsem musel jet v takovým pokleku, abychom to dojeli. Jsme v cíli, auto je v pořádku, jen trochu špinavý. Zkontrolovali jsme základní věci. Já jsem spokojenej moc a pokračujeme zítra, kde máme zase pět set kilometrů. Když to bude pokračovat, tak se mi to bude líbit, “ komentoval Kolomý první polovinu maratonské etapy.

Navigátor Rosťa Plný si pochvaloval navigaci v první části maratonské etapy. „Dnes to bylo navigačně jednoduchý, jelo se více méně po pistách. Nějaký úseky byly hodně rozbitý, bylo tam i bláto a spousty vody. Za mě ta etapa byla hodně pěkná,“ řekl v cíli Plný.

Druhý pilot týmu Tatra Buggyra Racing Martin Šoltys se pomalu aklimatizuje na bolivijské podmínky. „Etapa byla zase hodně blátivá a mokrá. Jelo se mi ovšem už lépe než v té předchozí speciále, kde jsem hodně trpěl. Zdá se, že se tělo pomalu na tyhle podmínky aklimatizuje, což je dobrá zpráva. Phoenix jel bez problémů. V neděli nás čeká další velká porce kilometrů, jedeme dál,“ uvedl Martin Šoltys

Jeho navigátor Josef Kalina přinesl rovněž svůj pohled na sobotní část soutěže: „Řekl bych, že dneska to byla taková bolivijská klasika. Rychlý pisty, krásná krajina, jak se to motalo v těch horách všelijak. Mně se to moc líbilo, dojeli jsme v pořádku do cíle. Kluci zkontrolovali auto, protože zde nemáme podporu z bivaku. Tam se opět sejdeme se zbytkem až zítra, po další velké porci kilometrů.“

Macík vybojoval palandu. Brabec pařil se soupeři

Do sedmé etapy Rallye Dakar závodníci týmu Big Shock Racing vyjeli po dni volna vyspalí, odpočatí a vymydlení. To se odrazilo i na jejich výkonech. Pilot žluté liazky Martin Macík, za navigace Františka Tomáška a se servisní podporou Michala Mrkvy, dokončil sobotní etapu na skvělém 5. místě a udržel si tak výbornou celkovou čtvrtou pozici. Také Jan Brabec na motorce opět zazářil, dojel pětatřicátý a před spaním si s kolegy stihl dát koncert Pala Habery.

V Uyuni, cíli etapy, totiž bylo tentokrát vše jinak. Jezdci byli odděleni od svých týmů a opravy museli během noci řešit svépomocí. Spalo se hromadně, v kasárnách plných chrápajících soupeřů. Možnost byla také nocovat ve stanu pro ty na které nezbylo místo, nebo pokud byl někdo fanouškem pionýrských táborů. Před usnutím bylo v ubikacích pěkně veselo. Zejména v česko-slovenské motorkářské sekci.

„Jeli jsme volněji, žádnou hranu, čekala nás asistence bez kluků mechaniků, takže není radno Frantu ničit. Navíc v aktuální nadmořské výšce má motor menší výkon. V bivaku, musíme udělat lehkou údržbu, vše projít a zkontrolovat, což nebude úplně jednoduché, protože bylo bláto a auto je neskutečně zapráskané,“ hlásil Macík po etapě. Když pánové zvládli vyřídit všechny povinnosti, vydali se hledat místo, kde pro tentokrát složí hlavu. Navigátor František Tomášek přidal své postřehy: „Našli jsme si krásné palandy, které zřejmě patří motorkářům, protože o ty se tu strašně dobře starají. Teď musíme rychle usnout a dělat, že jsme motocyklisti. Máme i spacáky a karimatky, mírně zabahněné, ale komu by se chtělo na tvrdou zem.“

Dobře se na sedmou etapu připravil i Jan Brabec, týmový kolega motorkář, který maratónskou etapu zažil vůbec poprvé. A na trati se mu opět vedlo. Do cíle dojel na 35. pozici a celkově výrazně vystoupal pořadím, tentokrát na 44. celkové místo. A to navzdory dvouhodinové penalizaci z první etapy.

„Maratónská se mi jela dobře až na ranní přejezd tří stovek zpropadených kilometrů v dešti. Všichni jsme drkotali zubama. Posadil bych organizátora na motorku, ať si to zkusí,“ rozohnil se na oko Brabec v cíli a dodal: „Samotná etapa, i když byla těžká a v horách už se trochu hůř dýchalo, se mi jela dobře, uvolněně, bez jakýchkoliv komplikací.“ Honza také barvitě líčil noční zážitky z hromadného maratónského kempu: „Jsme tady s klukama taková skvělá parta, Štefo Svitko a nade mnou spí Bojka. Palo Habera tu má dnes večer prý koncert. Takže je tu docela legrace. Děláme na itineráři a napůl u toho už všichni spíme,“ popisuje „Brabčák“.

Ouředníček: Nikdy to nevzdám

Jubilejní ročník Rallye Dakar otestoval vytrvalost a bojovnost Tomáše Ouředníčka a Davida Křípala již několikrát. Ale sedmá etapa pro ně byla tou nejnáročnější. První část maratonské etapy je pořadateli právem označována jako největší výzva celé Rallye Dakar.

„Začátek etapy byl v pořádku a všechno se zdálo být fajn. Po několika kilometrech jsme ale najeli do hluboké řeky a Ford Ranger přestal jet. Pomáhal jsem tomu spojkou, ale po dalších pár kilometrech spojka přestala fungovat. Vypadalo to pro nás na konec Dakaru. Po několika hodinách přijel asistenční kamion. S pomocí Mathiase Behringera se nám podařilo spojku vyměnit. Resultovala z toho obrovská časová ztráta a byli v tu chvíli úplně poslední.

Dakar 2018 – 7. etapa: Prokop zase zaválel

Potom jsme pokračovali do těžkého dunového a písečného úseku. Jelo se v naprosté tmě, nebylo vidět na cestu a my zabloudili. Padlo rozhodnutí, že v tomhle místě asi přenocujeme a povedlo se nám najít dokonce domek na přespání. Ale nedalo nám to! V naprosté tmě jsme v noci chodili po poušti, svítili si baterkami a hledali správný směr. Brzy se nám povedlo konečně najít stopy celé rallye a podařilo se projet přes širokou silnici. Jeli jsme po stopách vyjetých předchozími auty, ale před námi bylo ještě 350 kilometrů v úplné tmě.

Když už se zdálo, že bude všechno dobré, přijeli jsme do opravdu rozbahněného úseku a zapadli v obrovské louži. Skoro tři hodiny jsme se snažili ranger vyprostit vlastními silami, ale nešlo nám to. Navíc se nám ozvali pořadatelé, že pokud nedorazíme do bivaku do osmi hodin ráno, vyloučí nás.

My to však vzdát nechtěli! Vzali jsme si pláštěnky a šli za světlem do vesnice. Náhodou tudy projížděl pořadatelský kamion, který nás z bahna vytáhl. Po šestnácti hodinách jsme přijeli do bivaku. Sáhli jsme si na úplné dno, totálně vyčerpaní, ale povedlo se nám udělat všechno proto, abychom mohli pokračovat. A to se povedlo, jedeme dál,“ vzpomínal Tomáš Ouředníček na nejnáročnější závodní den jeho života.