Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

Mercedes-Benz: Predikativní řízení pohonu - Více než očekávání

Ladislav Černý
Diskuze (0)
Predicative Powertrain Control jsme teoreticky představili v AutoProfi již loni v září. Tentokrát jsme jej vyzkoušeli na silnici.

Vyrazili jsme do německého Kirchheimu na západ od Ludwigshafenu, abychom v novém Actrosu vyzkoušeli systém automatického řazení motoru a převodovky v závislosti na výškovém profilu tratě. Systém nazvaný Predicative Powertrain Control (PPC) měl v kopcovitém terénu dálnice číslo 6 směrem do Saarbrückenu ukázat, jak s předstihem zná profil tratě, a podle něj upravit strategii řazení včetně aktivace volnoběžky EcoRoll.

Náhrada perfektního řidiče?

Do nedávné doby dostupné informace o PPC vypovídaly, že na základě mapových podkladů o výškovém profilu tratě řídicí jednotka Actrosu upraví řazení tak, jak by to udělal špičkový řidič. Myslíme tím například uvolnění plynového pedálu ještě před vrcholem stoupání, když za ním následuje výrazné klesání, ve kterém jízdní souprava rychle nabere rychlost a jede maximálním tempem. Teorie tohoto systému, ke kterému Mercedes-Benz nakoupil mapové podklady od společnosti TomTom, byla jasná. Hlavním bonusem a příslibem automobilky nebylo nic menšího než úspora nafty.

Mercedes-Benz pro vyzkoušení PPC připravil skvělý dálniční úsek, na kterém se střídala stoupání a klesání v různých intenzitách i četnostech. Prudké změny topografie tratě se střídaly s táhlými kopci i klesáními. Ideálně zvolenou trasu jsme nejdříve jeli podle našeho vkusu bez zapnutého PPC. Kromě sjíždění kopců se zapnutým omezovačem rychlosti jsme dlouhým stiskem bočního tlačítka na voliči převodovky aktivovali manuální řazení.

Chybička na začátku

Snažili jsme se zachovávat všechny zásady předvídavé a ekonomicko-dynamické jízdy. Pouze po nájezdu na dálnici a při vynulování palubního počítače jsme hned „prokaučovali“ řazení na vyšší stupeň. Už se nám pak v mírném stoupání nepodařilo nabrat co největší rychlost před následujícím prudkým kopcem a museli jsme jít nakonec před jeho vrcholem až na devítku. S pořádným rozjetím jsme odhadovali vyjetí kopce i na desátý převodový stupeň, což se při druhé jízdě potvrdilo.

Plně naložená souprava na 39,5 tuny s motorem OM 471 450 Euro 6 byla ve stoupání velmi citlivá na každou řidičovu chybu.

Bylo slunečné počasí, které nabízelo skvělou viditelnost, takže vrcholy stoupání jsme viděli s velkým předstihem a podle „mizících“ kamionů za nimi bylo možné odhadovat strmost následujícího klesání. Ekonomiku jízdy jsme však nepostavili zcela na trůn, abychom se nestali brzdou provozu a nejeli pro drtivou většinu ostatních řidičů nepřijatelně pomalou jízdu. Minimální tempo, na které jsme dovolili soupravě na vrcholu kopce úmyslně klesnout, bylo 75 km/h, protože za ním hned následovalo cca šesti- až sedmiprocentní klesání s velmi rychlým nabráním běžného tempa bez potřeby šlapat na akcelerátor.

V rámci teoretického školení na téma PPC jsme byli instruktorem upozorněni, abychom se v takových případech podívali do zpětného zrcátka, a pokud by za námi bylo více kamionů, abychom raději pomocí plynového pedálu drželi motor v činnosti blíže vrcholu kopce. Proč?

Výuka k ohleduplnosti

Pokud by nám dvě stě metrů pod vrcholem stoupání přešla převodovka do volnoběžky, pak by třetí kamion za námi musel na rozdíl od nás zpomalovat už 350 metrů pod vrcholem, pátý již 550 m. Ztrácely by nejen rychlost, ale i zbytečným podřazováním zvyšovaly spotřebu nafty. Jeden by skvěle šetřil, ale v blízkosti za ním jedoucí řidiči kamionů by mnohem více prodělávali.

Tato poznámka instruktora nám byla velmi sympatická, protože nás učila vidět nejen sebe se svou superspotřebou, ale také ostatní řidiče, jejich časový plán a snahu o dosažení optimálního nároku na naftu.

Pro dodržení rychlostního limitu v klesání jsme používali omezovač, který ve spojení s automatickým modem převodovky PowerShift 3 zajišťoval podřazování a výběr ze tří intenzit motorové brzdy.

Před dosažením vrcholu stoupání jsme měnili manuální způsob řazení (stiskem tlačítka na boku voliče k volantu) na automatický, aby po sundání nohy z akcelerátoru mohla být aktivována volnoběžka EcoRoll. Na cestě směrem od Kirchheimu jsme dosáhli spotřeby 41,2 l, zpáteční úsek s více klesáními 30,9 l/100 km.

Vše automaticky

Druhý okruh byl vyhrazen novému systému PPC, který jsme před opětovným vyjetím na dálnici aktivovali v menu palubního počítače. Jeho činnost nastala až po zapnutí tempomatu, který dovoloval kolísání aktuálního rychlosti vozidla v závislosti na profilu tratě až +10 a -10 km/h.

V praxi se takové rozpětí nepoužívá a my jsme nastavili instruktorem doporučené omezenější rozpětí +4 a -5 km/h, které odpovídá jízdnímu stylu zkušených řidičů. Tedy kromě těch, které zajímá pouze rychlost, a jedou, co to dá, bez ohledu na spotřebu. Takoví šoféři nás předjížděli při prvním i druhém kole, ale spotřebou nafty se s námi určitě rovnat nemohli.

Jízda s PPC se projevila už dva kilometry od vyjetí na dálnici. V mírném stoupání se ručka rychloměru vyhoupla až na maximum, ale po nájezdu do výrazně strmějšího úseku PPC nechalo klesnout otáčky motoru na dvanáctku až na 900 min-1 a pak hned bez přechodu přes jedenáctku šla o celý stupeň na desítku.

To se nám při první jízdě v manuálním modu nepodařilo, protože jsme museli přitažením voliče k volantu dát dvojí signál k podřazení o celou rychlost a tím ztratili ve stoupání drahocennou rychlost. V přibližně šestiprocentním kopci jsme kvůli zdvojenému podřazení a ztrátě rychlosti museli nakonec na devítku, zatímco s PPC souprava bez našeho zásahu dotáhla celý kopec na desítku. Uf, tak to bude lepší spotřeba, pomysleli jsme si.

Přejezdy vrcholů stoupání s PPC se co do řazení téměř nelišily jako při první jízdě s manuálním řazením. Odlišnost nastávala jen tehdy, když jsme špatně odhadli míru následného klesání. Když bylo pozvolnější, PPC na rozdíl od nás nechalo motor táhnout výše, neztratili jsme rychlost a ani spotřeba nevzrostla, protože v manuálním módu jsme pak pod plným plynem na vrcholu stoupání doháněli špatný odhad profilu silnice.

Předvídání i z kopce

Dá se říci, že jsme takové chování PPC podle dřívějších teoretických informací očekávali. Nastalo však značné překvapení během sjíždění prudkých klesání.

Během prvního kola s nastaveným omezovačem rychlosti se motorová brzda a podřazení aktivovalo až při rozjetí soupravy na námi stanovenou mez, takže se pak několikrát stalo, že ani postupné dosažení maximálního výkonu motorové brzdy nestačilo na strmost klesání a plné vytížení soupravy.

S PPC se stejným limitem maximálního tempa docházelo již v bodu zlomu klesání k současnému podřazení a plnému účinku motorové brzdy. PPC vědělo na základě topografických dat, že přijde sešup, a podle toho v pravý čas rázně reagovalo. Díky tomu jsme museli v pěti velmi prudkých klesáních šlápnout na provozní brzdu jen jednou, zatímco během jízdy jen s omezovačem bez PPC jsme museli nedovolené nabírání rychlosti korigovat brzdovým pedálem pětkrát a po delší dobu. S PPC jsme tedy ušetřili brzdové obložení, a ještě se nedostali blízko nebezpečné situace.

Chytré podřazení a plný účinek brzdy díky PPC již v pravý čas nám připomněly podřazení z dvanáctky přímo na desítku v úpatí strmého stoupání. To přineslo vyšší průměrnou rychlost při jízdě s PPC a také o 0,3 l/100 km nižší spotřebu paliva (40,9 l/100 km) ve srovnání s první jízdou v převážně manuálním modu. Ten také bránil v táhlých stoupáních s lehce kolísající strmostí několikerému řazení nahoru a dolů, což by dělal běžný automatický

mód převodovky pouze s náklonovým čidlem, ale bez znalosti topografie tratě před vozidlem. PPC však tyto na strategii řazení náročné úseky zvládlo, drželo jeden stupeň, aby opakovaným přerušením točivého momentu nedošlo k byť minimální ztrátě rychlosti a následnému navýšení spotřeby. Ve zpátečním úseku jsme v manuálním modu dosáhli spotřeby 30,9 l/100 km, s PPC pak o dvě deci více. Srovnání průměrných rychlostí

(s PPC o 2 km/h rychleji) však ukázalo, že jsme před vrcholy stoupání sundávali nohu z plynu o trochu dříve.

Ve střehu či v klidu

Spotřeba a rychlost jsou sice vedle bezpečnosti hlavními faktory v dálkové dopravě, ale běžný řidič sedí za volantem osm hodin denně i více, zatímco testovací okruh trval necelou hodinu. Proto jsme si mohli s řazením pečlivě hrát tak, že téměř do vrcholu stoupání pěkně v manuálním modu, pak rychle do automatického, aby mohla naskočit volnoběžka a další uplatňování zásad ekonomické a zároveň dynamické jízdy. Během necelé hodiny první jízdy jsme tyto změny provedli snad čtyřicetkrát, což těžko lze očekávat od řidiče trávícího za volantem dlouhé hodiny. Navíc bylo jasné počasí a výborná viditelnost.

Ladislav Černý
Diskuze (0)